Dnešní dobu prostupují termíny šetření, úspory, racionalizace, restrukturalizace, optimalizace. Tato vlna neminula ani české hudební festivaly, které jsou nuceny ještě kreativněji hledat finanční prostředky, motivovat své partnery a vymezovat se programem vůči konkurenci. Je to však i zkouška ministerstva kultury, krajů a měst, jak vážně myslejí svá slova o podpoře kvalitní kultury. Festival Pražské jaro má, zdá se, štestí. Občany placené orgány si uvědomují jeho výjimečnost, tradici a renomé a bohaté firmy mají stabilní ambici spojovat svoje jméno s prestižní značkou. O aktuálním stavu, letošním 66. ročníku i vizích jsem hovořil s ředitelem Romanem Bělorem.
Jaký vliv má na Pražské jaro současná ekonomická situace státu? Je to bezpochyby složité, ale za Pražské jaro musí říct, že máme možná štěstí. Snad je to dáno i zvláštním statutem, kdy Pražské jaro je bývalým státním festivalem, který se naučil o sebe postarat. Zatím jsme letos nečelili nepříznivým informacím a jak ministerstvo kultury, tak Praha nám zachovávají svou podporu. Jistě by nás potěšilo, kdyby ona podpora měla nějaký pozitivní vývoj, přinejmenším protiinflační, ale uvědomujeme si, že by tato přání byla v tuto dobu neskromná. Dobrým signálem pro stát je jistě i dlouhodobá podpora našich velkých korporátních partnerů. Jsem tedy rád, že je situace stabilní, ale musíme být velmi pozorní vůči tlakům inflace a změnám kurzu koruny a eura. Je zde samozřejmě jedna neznámá, která bude jasná až na konci festivalu – jak nám budou věrni diváci a posluchači, tedy jaká bude návštěvnost. Snažili jsme se nechat vstupné na původní úrovni, byť zde jsou v programu i relativně drahé akce, jako například Berlínská filharmonie, jež je všude mimo Berlín dražší. Zatím se zdá, že bychom letošní rok měli finančně zvládnout. Jelikož máme určité rezervy z minulosti, tak není podstatné, jestli bude drobná ztráta, nebo zisk.
Jestliže by byla zvýšena dolní sazba DPH z 10 na 20 nebo 19 procent, bude to mít na festival vliv? Dobrá otázka. Ano, mohlo by to mít velmi negativní dopady. Znamenalo by to ztrátu v řádu statisíců, předběžně to odhadujeme na necelé dva miliony. Ty by samozřejmě v rozpočtu chyběly. Jednoduše řečeno nešla by dolů úroveň koncertů, ale jejich počet. Nabízí se tak fatální otázka, zda se státu dlouhodobě vyplatí získávat prostředky na úkor institucí typu Pražského jara. Chápu, že veřejné rozpočty jsou v mizerném stavu a musejí se nějak „zalátat“ a musí se nastolit stabilizace, ale proč na náš úkor? Musíme složitě jednat s ministerstvem kultury, aby nám zachovalo podporu, ale zvyšuje se náš zpětný odvod státu. Takže peníze z ministerstva pouze projedou Pražským jarem a přes berní úřad doputují na ministerstvo financí… Říká se, že stát poskytl jednotlivým kulturním subjektům konkrétní podporu, ale když se odečte to, co tyto instituce odvedou zpátky na daních státu, tak se podpora začne jevit v jiném, někde až tragikomickém světle.
Máte novou strukturu vícestupňové práce se sponzory. Oblast velkých korporátních partnerů je, zdá se, nyní stabilizovaná, ale co další vrstvy menších dárců a příznivců, ona drobná filantropie? Hlavní dárci jsou již tradiční: ministerstvo kultury, hlavní město Praha, Česká spořitelna, RWE Transgas. Vedle toho máme řadu důležitých menších korporátních sponzorů a mediálních partnerů, jejichž vstup je kolem jednoho milionu korun, případně poskytují v tomto řádu služby, které nám šetří náklady nebo nám umožňují přidat nějaké koncerty. Stále větší význam bude pro festival mít individuální podpora, kterou se snažíme strukturovat. Nejde jen o to, získávat finanční prostředky pro Pražské jaro, ale nabízet skupinám přátel festivalu celoroční nabídku. Kromě Přátel Pražského jara se speciálním programem a servisem je zde Společnost Pražského jara, jejíž členy už jsou větší individuální donátoři (umím si představit i právní subjekty), kde se pohybujeme už v řádech desítek tisíc až statisíců korun. Pro členy tohoto „klubu“ vytváříme speciální programy výhod, které lidem umožňují svoje donátorství si užít – osobní setkávání s umělci, velmi nadstandardní servis, kontakt s managementem festivalu, diskuse o koncertech, samozřejmě mít výhody přátel – naše malé koncerty, přednostní nabídka na akce festivalu… Pro ekonomiku festivalu to asi nikdy nebude rozhodující, ale může to být důležitý doplňkový zdroj. Kromě toho jsme otevřeli projekt Rozkvět Pražského jara, o kterém byli už čtenáři HARMONIE informováni, který oslovuje mladé lidi do 26 let a jehož cílem je vychovávat festivalovou kmenovou skupinu. Je to velmi otevřený projekt, takže i aktéři neformálních koncertů a následujících setkání se do jisté míry proměňují. Ohlasy jsou zatím velmi pozitivní. Toto vše má ještě pro nás jeden velký význam. Všechna tři společenství, o kterých jsem hovořil, nám poskytují nejen ekonomickou a lidskou podporu, ale i rychlou zpětnou vazbu. Jejich názory a podněty bereme velmi vážně.
Fundamentálním partnerem je pro vás v roli hlavního sponzora Česká spořitelna. Jak tuto spolupráci vedení festivalu vnímá? Jako bývalý amatérský zpěvák musím pouze pět ódy. Česká spořitelna se rozhodla s námi podruhé uzavřít tříletou smlouvu. Spolehlivost partnera a jistota je pro nás nesmírně důležitá a umožňuje s předstihem plánovat významné části festivalu. Totéž však mohu konstatovat i o ostatních korporátních partnerech. Oni totiž nemají v popisu své činnosti podporovat Pražské jaro, a přesto to dělají.
Lze procentuálně specifikovat finanční koláč Pražského jara? Situace má nějaké meziroční výkyvy, ale v principu se stabilizovala v proporcích – více než třetina jsou veřejné prostředky, téměř polovinu tvoří soukromé subjekty (včetně barterů) a necelých dvacet procent tvoří prodej vstupenek. Musím dodat, že prodej se během deseti let zvedl ze 14 na 17 či 18 procent. Doufáme, že je to zlepšenou kupní silou obyvatelstva. Nicméně stále je to podstatně méně nežli v Německu, Švýcarsku nebo v Rakousku.
Počet návštěvníků festivalu je limitován kapacitou sálů. Ziskovost a tím pádem i větší možnosti pro rozvoj by mohl umožnit nový velký sál, o němž se uvažuje. Mezi iniciátory jeho vzniku jsou i představitelé Pražského jara. Jak to vypadá? Je jasné, že Praha potřebuje velký sál s kapacitou kolem 2 000 míst, přičemž základní podmínkou je akustika srovnatelná se světem. V iniciativní skupině, která dala podnět k diskusi a jednání, jsem byl i já a prezident festivalu Jiří Bělohlávek. Současný primátor Prahy, stejně jako bývalý, o to jeví velký zájem. Samozřejmě to má mnoho témat, která se musí řešit – například financování, umístění a integrace do urbanistické koncepce města. Věřím, že se k tomuto důležitému záměru brzy vrátíme. Praze by to pomohlo nejen v pořádání koncertů, ale i kongresů a společenských akcí. Sál, jenž by byl a priori hlavně koncertní, musí plnit, aby se uživil, i určitou multifunkční roli. Kdo bude investorem v tuto chvíli nevím. Není vyloučené, že by to byla Praha, ale mohl by to být takzvaný PPP projekt nebo nějaký developer.
Více peněz by jistě umožnilo festivalu větší rozlet v dramaturgii… S amozřejmě se v rámci našich možností snažíme, aby festival měl vyvážené zastoupení světových hvězd, orchestrů, souborů staré i soudobé hudby, abychom představili jednu významnou jazzovou osobnost, ale rádi bychom se více zabývali projekty, které a priori nebudou mediálními trháky, jako je letos například I went to the house but did not enter Heinera Goebbelse. Rádi bychom posluchačům nabízeli interdisciplinární projekty typu propojení koncertu a opery, soudobé hudby a moderního tance. Prostě doplnit festival o určité formy, které zde možná chybí, ale jsou finančně náročné. Profitujeme ze vstřícnosti pražských operních domů, zvláště Národního divadla, a máme každý rok v programu několik operních titulů, ale rádi bychom byli i v této oblasti iniciátory a například pozvali do festivalové staggiony Dona Giovanniho kompletní sólové obsazení.
Letos došlo k hvězdnému souběhu orchestrů. Který z nich bylo nejobtížnější přivézt? Asi to byla Berlínská filharmonie. Stanovili jsme si sami sobě těžkou podmínku – přivézt orchestr s jeho šéfdirigentem. Najít termín, aby mohli přijet v určitém časovém rámci a navíc se sirem Simonem Rattlem, bylo velkým rébusem a trvalo nám asi čtyři roky, než se průnik termínů našel. Nakonec to má kouzlo v přidané hodnotě – závěr festivalu a v Mahlerově roce jeho Šestá symfonie, která ještě na Pražském jaru nezazněla! San Francisco Symphony s Michaelem Tilsonem Thomasem do Prahy už přijíždějí pravidelně a v případě jarního turné New York Philharmonic jsme měli prostě štěstí.
Co z festivalu zvlášť doporučit? Na to se dá těžko odpovědět. Jako ředitel si stojím za každým koncertem. Když musím něco uvést, tak například oba koncerty San Francisco Symphony budou určitě lahůdkou, těším se na Brucknera České filharmonie s Pinchasem Steinbergem, máme skvělé pěvecké recitály, letos i v dalších letech budeme mít báječné houslisty. Vokální festivalové „orgie“ budou mít netradiční tečku ve speciálním koncertu Mladé generace pěvců Národního divadla… Nicméně každý koncert letošního Pražského jara je něčím zajímavý a ten, kdo bude hledat, si svůj program určitě najde.
