Mezi klavíristy, kteří v průběhu nadcházejícího ročníku Pražského jara vzdají hold jubilujícím domácím tvůrcům, jsou našemu obecenstvu pochopitelně nejvíce známí Ivan Klánský a poslední laureát pražskojarní klavírní soutěže Martin Kasík . Obdobně se těší jeho přízni americký hromotluk Garrick Ohlsson , který letošními vystoupeními – sólovým nokturnem a provedením Dvořákova koncertu – otevře už čtvrtou dekádu svých pravidelných festivalových návštěv. Také první britský vítěz Mezinárodní klavírní soutěže Arthura Rubinsteina v Tel Avivu Ian Fountain si už svého času inspirativní prostředí Dvořákovy síně vyzkoušel sólovým recitálem na festivalu Musica Iudaica, ale tentokráte od senzitivního sólisty uslyšíme poprvé také Janáčka. Zatím téměř neznámou tváří na našich pódiích je německý klavírista Bernd Glemser , který k nám přijíždí z podnětu člena umělecké rady Pražského jara profesora Ivana Moravce. Někdejší žák ruského klavíristy Vitalije Margulise se od roku 1981 pyšní vítězstvími a laureátskými tituly z neméně než sedmnácti (!) mezinárodních klavírních soutěží včetně těch nejprestižnějších: Rubinsteinovy, Čajkovského, Busoniho, Cortotovy či ARD. Nejvyšší autorita mezi klavírními kritiky Harald C. Schonberg přirovnal v New York Times Glemserův úhoz a temperament ke Glennu Gouldovi a jeho nahrávky s Čajkovského a Rachmaninovovými koncerty či s Schumannovými a Skrjabinovými sonátami na značce Naxos byly v odborných gramofonových časopisech celkem jedenáctkrát označeny „deskou měsíce“. O to více budeme zvědaví, jak se tento vyhlášený specialista na romantickou klavírní literaturu zmocní výběru ze Smetanových Českých tanců .
Podobně vzrušující zážitek slibuje vystoupení sourozeneckého Hagen Quarteta ze Salcburku, které se už více než dvě desítky let těší obdivu labužníků komorní hudby na celém světě. Kromě pozdravu od jejich legendárního spolurodáka Mozarta a příznačně temného Bartókova 2. kvartetu se budeme těšit na jejich podání „Z mého života“ Bedřicha Smetany. Naproti tomu oba Janáčkovy kvartety patří u britských specialistů na hudbu 20. století Arditti Quartet ke kmenovým číslům jejich stálého repertoáru, ověřeným bezpočtem opakovaných provedení, jakkoli se jejich podání Janáčka rozchází s našimi vžitými tradicemi, jak je známe třeba od Smetanovců, Vlachovců či Janáčkovců. Zajímavé bude zajisté i jejich nevšední spojení s posledním kvartetem Glosse loni zesnulého Luciana Beria a u nás zcela neznámou novinkou Arcadiana soudobého autora Toma AdÉse.
Rovněž souborné a možná na žádném jiném světovém festivalu dosud neuskutečněné provedení kompletu Dvořákových symfonií nabídne vzácnou možnost srovnání jejich zažité interpretace domácími tělesy s podáními na jedné straně tak slavných ansámblů, jakými jsou lipský Gewandhausorchester nebo BBC Symphony Orchestra z Londýna a na druhé poměrně mladý Nagoya Philharmonic Orchestra z Japonska. Přitom první z dirigentů jeho dvou koncertů, Košlerův odchovanec Hideaki Muto , považuje Dvořákovu Anglickou za svou doslova „osudovou“ symfonii: poprvé ji řídil ještě při školní soutěži na hudební akademii v Tokiu, sám si ji vybral pro svůj debut s Japan Philharmonic, shodou okolností byla na programu při jeho prvním dirigentském vystoupení v Československu s Košickou filharmonií a opakovaně ji dirigoval rovněž na japonském turné Pražských symfoniků. Také pro současného šéfa jednoho z nejstarších symfonických orchestrů z Lipska, americko-švédského dirigenta Herberta Blomstedta , je Dvořákova hudba takříkajíc „denním chlebem“, jak naznačuje první z jeho dvou festivalových koncertů s výhradně dvořákovským programem. Pozornost ovšem na stejném večeru bude soustředěna určitě také na skladatelův slavný Violoncellový koncert v podání nové vycházející hvězdy na violoncellovém nebi Claudia Bohórqueze .
