Hudební kultura severských zemí má pověst kypícího, státem dobře jištěného a různými mechanismy systematicky distribuovaného artiklu. Nejnápadněji se to ukazuje uvnitř bloku – mezi zeměmi probíhá funkční kulturní, politická a ekonomická výměna a navenek se prezentují jako soudržný, vnitřně velmi tolerantní celek. Všude – včetně Islandu – fungují symfonické orchestry a komorní soubory tradičního střihu i alternativní a všude jsou také konzervatoře a hudební akademie, na nichž vyučují renomovaní místní pedagogové, takže hudebníci a adepti kompozičního řemesla už neodcházejí do Francie, Nizozemí či Německa za vzděláním, nýbrž pouze za rozšířením obzorů – a i to se děje čím dál méně, protože například EA hudba má na severu Evropy díky osvícenosti rozhlasových společností a universit kvalitní a neustále upgradované zázemí. Ve všech severských zemích jsou velmi agilní hudební informační střediska a média považují soudobou hudbu za dramaturgickou prioritu.
Evropský sever prošel v druhé polovině 20. století stejným vývojem jako celá Evropa – neoklasiku a (hodně) pozdní romantismus vystřídala moderna a ještě „modernější“ tzv. nová komplexita nebo naopak „simplicita“, ujal se minimal a jako nový zvukový rozměr poměrně široce do hudební tvorby prorostla elektronika. Několik představitelů multižánrové postmoderny se – jménem – objevuje i v programové nabídce Pražských premiér.
Přehlídka nabízí poměrně solidní pohled do tvorby generace tvůrců – dnes mezi padesáti a šedesáti lety – která severskou soudobou hudbu vyvedla z kleští griegovské a sibeliovské tradice a zabydlela ji na pódiích prestižních festivalů a všude, kde je soudobá hudba nejen cílem, ale i prostředkem (poznání, zábavy, komunikace, osvěty, diskuse). Proporční zastoupení má hudba dnešních čtyřicátníků – z každé země jednoho, přičleníme-li Sunleifa Rasmussena z Faerských ostrovů Dánsku, protože tam většinou svých profesních aktivit náleží. Ve značném podílu nejmladší generace hudebních tvůrců – narozených v 70. letech – se odráží institucionální filosofie severské hudební kultury široce se předvádět novými čerstvými silami (bývá tomu tak i v nejrůznějších skladatelských soutěžích). Nejmladšími severskými autory na přehlídce jsou Britta Byström (Švédsko) a Ruden Sverre Gjersten (Norsko), oba narozeni 1977. Zajímavými osobnostmi jsou v kontextu severské hudební kultury Johan Tallgren – který spolu se Salonenem, Saariaho a Lindbergem zakládal svého času ve Finsku spolek „Ears Open“ (Uši dokořán), nebo skladatelka-performerka Maja Ratkje – na přehlídce ovšem reprezentovaná pouze svou 
autorskou rolí.
U nás trochu známe Kaiju Saariaho, Anderse Hillborga, Karin Rehnqvist, Rolfa Wallina a Magnuse Lindberga, nikoliv však systematicky a z větší části spíše zprostředkovaně – skrze rozhlas a cédéčka, takže to mnoho neznamená, mimo jiné i proto, že všechna zařazená díla severských skladatelů budou na přehlídce uvedena v české premiéře. (Symfonii č. 4 od islandského skladatele Atliho Heimira Sveinssona, 1938, zahraje Česká filharmonie dokonce ve světové premiéře.)
Dramaturgickou konstantou přehlídky je nová hudba českých skladatelů. Zastoupení je patrné z letáku – statisticky téměř tři desítky hudebních tvůrců. Některé skladby byly už realizovány mimo česká koncertní pódia – to je případ rozměrného Requiem od Juraje Filase (premiérovaného letos v lednu v německé Fuldě) a nepřekvapivě i děl Kryštofa Mařatky a Ondřeje Adámka, kteří působí v zahraničí. Většina skladeb českých autorů bude však uvedena skutečně poprvé, byť si přehlídka svým názvem jakoby vyhrazuje dramaturgické alibi pro první koncertní uvedení přinejmenším v Praze.
V tak zvaném „hlavním programu“, neboli na deseti koncertech v Dvořákově síni včetně dvou dopoledních, se nastudování děl letos ujalo osm tuzemských orchestrů a tři komorní soubory. Souběžně probíhá ještě „paralelní program“ s podtitulem „Hudba na výstavě“ – pět odpoledních koncertů s komorním programem, čtyři v Sukově síni, jeden ve Dvoraně, s možností prohlédnout si před koncertem obě aktuální fotografické výstavy v Galerii Rudolfinum. Bonusem přehlídky je „Aprílový přídavek“, odpolední komorní koncert z děl sedmi českých skladatelů.
Festival zaměřený na prezentaci nové, koncertním provozem dosud neprověřené hudby, je vždycky trochu sázkou do loterie – to ale k akci tohoto typu patří a je pochopitelné, že jí své uši „otevřou“ spíše ti, kdo unesou jistou míru rizika. Přehlídka je koncipována tak, aby se časově dala usledovat celá – koncerty se nepřekrývají, nicméně tato varianta vychází vstříc spíše hudebním profesionálům, kteří si v případě zájmu mohou (pokud jde o dramaturgy, řekla bych, že musí) čas udělat. Laici se budou muset nějak rozhodnout – a podle mého soudu by si měli vytipovat několik koncertů, aby případnou ztrátu vyvážil i zisk. Ať už volba padne na „melodramatickou frašku“ Kryštofa Mařatky Čtyřnohá vrána (26. 3.), na slibný program koncertu Pražské komorní filharmonie, na kterém figurují díla Ondřeje Adámka, Jukky Tiensuu, Rolfa Wallina a Karin Rehnqvist (26. 3.), celočeský koncert Filharmonie Hradec Králové (27. 3.), scénický projekt Finns od Juhani Nuorvaly (28. 3.) nebo koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu s kompozicemi (mimo jiné) Nielse Rosinga-Schowa a Hanse Abrahamsena (žáka Pera Norgarda a Pelle Gudmundsena-Holmgreena, kteří oba mají v programech přehlídky též své zastoupení), je dozajista z čeho vybírat.
