Od ledna řídí Pražský filharmonický sbor Eva Sedláková. Přestože je sezona 2011/2012 v podstatě uzavřená, tak se snaží do volných míst sjednat další koncertní příležitosti. Její první sezonou však bude až období 2012/2013. Odborná veřejnost ji zná jako dlouholetou manažerku České filharmonie a zakladatelku a duši festivalu Hudba v synagogách plzeňského regionu. Vést sbor světové úrovně, který je stejně jako Česká filharmonie, Národní divadlo Praha nebo Národní muzeum příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, je nesmírně odpovědným a náročným úkolem. Říká o sobě, že byla vždy zvyklá tvrdě pracovat a že cesta pro Pražský filharmonický sbor je pouze jedna – vzhůru. Zajímalo mě, jak k novému angažmá přistupuje, jaké má plány a vize.
Jaký máte pocit po několika týdnech kontaktu se sborem? Zatím velmi dobrý. Komunikace a vztahy uvnitř sboru mě potěšily. Velmi si vážím hudební erudice, práce a výsledků sbormistra Lukáše Vasilka. Koneckonců příkladem byl hned můj první koncert v nové roli – provedení Dvořákova Stabat mater s Manfredem Honeckem a Českou filharmonií, které se mimořádně povedlo.
Jak je na tom sbor ekonomicky? Nechci předstírat, že je situace ideální. Náš relativně malý státní příspěvek byl pro letošní rok snížen o více než 12 %, takže budeme mít co dělat se s tím vyrovnat.
Jak? Co se týká platů a celkového ohodnocení, tak musíme zvýšit výkony, nebo-li zvýšením výnosů eliminovat ztráty. Jelikož není možné žádat po pořadatelích v zahraničí i doma vyšší honoráře, tak budeme muset zvýšit počet koncertů. Po určitou část roku nám pomůže rezerva z minulého období z fondu odměn, která ovšem není bezedná. Musím však zdůraznit, že navyšování počtu koncertů nebo, chcete-li, počtu odzpívaných hodin má svůj limit. Hlas je citlivý orgán a nelze jej dlouhodobě přetěžovat.
Zvyšování počtu koncertů se asi bude týkat až příští sezony. Stávající sezona je daná, těžko lze v ní něco měnit a sbor je maximálně vytížen. Svoji pozornost tedy zaměřuji hlavně na další sezonu, která měla při mém příchodu hodně otazníků. Postupně se daří ji termínově zaplňovat.
Určitě musíte myslet i v delší perspektivě. Podaří se sbor dostat znovu na prestižní akce typu Salcburského letního festivalu? Doufám, že ano. Nicméně než se dostaneme do Salcburku, Luzernu, Rheingau, Schleswig-Holsteinu, Edinburghu, Aix en Provence nebo Glyndebourne a náš návrat bude nezpochybnitelný, musíme hostovat na kvalitních pódiích v Německu a v Rakousku a sbor bude muset svými výkony promotéry přesvědčit, že patří například právě do Salcburku. Takže cesta na prestižní festivaly vede přes dobré kritiky a úspěšnou spolupráci s vynikajícími dirigenty a orchestry v Berlíně, Mnichově, Stuttgartu, Frankfurtu, Lipsku, Drážďanech nebo Vídni. Problém nevidím v kvalitě Pražského filharmonického sboru, problémem bude celková finanční situace ve světě a v oblasti kultury tím víc. Přesvědčit promotéry, že pozvat český sbor je pro jejich záměr to nejlepší, co mohou udělat. Oživit jejich sezonu, zařadit dramaturgicky zajímavé dílo, které bude pro ně atraktivní, protože nepatří třeba do kmenového repertoáru „jejich“ sboru. Rozhodně bude potřeba jednat přímo s organizátory projektů. Bude to tedy o osobních kontaktech, cenové a dramaturgické nabídce. Komplikací je samozřejmě silný konkurenční tlak sborů hlavně z východní Evropy, které se nabízejí za neuvěřitelně nízké honoráře.
Jak to bude s destinacemi, kam sbor v minulosti jezdil? Budete v tom pokračovat? Nemám žádný signál, že bychom nemohli navázat na úspěšná hostování například v Izraeli a v Bregenzi. Nicméně opět musím zdůraznit, že počet zahraničních turné a vůbec koncertů nelze neúměrně zvyšovat. Je nutné ctít fyzické možnosti zpěváků. Nastudování každé vokální skladby potřebuje svůj čas. Každá skladba musí být dostatečně zažitá, aby její provedení mohlo mít ty nejvyšší parametry. Je tedy třeba plánovat s rozvahou, abychom vůbec měli čas zkoušet a aby zpěváci měli dost sil podávat špičkové výkony.
V minulosti měl sbor určité problémy s uplatněním v abonentních řadách České filharmonie a Pražských symfoniků. Nejen tam, ale i v dalších orchestrech jednám s mými kolegy a doufám, že se situace v této oblasti zlepší. Oratorní koncerty jsou sice nákladné, ale je to koření každého ambiciózního orchestru. Nemělo by se však zapomenout na to, že účinkujeme občas i v operních projektech, například v Hrách o Marii a nově v Parsifalovi v Národním divadle.
S jakými dirigenty byste chtěla, aby sbor spolupracoval? S výbornými dirigenty byl a je v kontaktu každou sezonu. Byla bych moc ráda, pokud by se podařila spolupráce s Johnem Eliotem Gardinerem, častější spolupráce s Manfredem Honeckem a Christophem Eschenbachem. Moc se ale těším i na spolupráci s panem dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Těch jmen je ale hodně a nerada bych, aby z toho vznikl jakýkoliv „seznam“.
Je pro vás aktuální otázka druhého sbormistra? Určitě. Uvažujeme o zřízení funkce asistenta sbormistra. Myslím, že je to reálné.
Jaké projekty jsou pro období březen – srpen pro sbor prioritní? Nepochybně je to Parsifal v Národním divadle, Beethovenova Missa solemnis s Pražskou komorní filharmonií, Johanka z Arku na Janáčkově máji v Ostravě a Mahlerova Osmá na Pražském jaru, která se bude poté opakovat v Hamburku a Hannoveru. Osmou budeme zpívat i v Polsku v Krakově s tamní filharmonií. V červnu nás čeká na závěr sezony Carmina burana s Jiřím Koutem a orchestrem FOK. Léto bude pracovní – tři koncerty v Tel Avivu s Izraelskou filharmonií s Gurre Lieder a Zubinem Mehtou a festivaly v Bregenzi a Saint Gallen nám pomohou ekonomicky přežít tento rok.
Čeho byste chtěla se sborem dosáhnout? Byla bych moc ráda, kdyby se Pražský filharmonický sbor více prezentoval v samostatných projektech, a to už od příští sezony. Zatím to vypadá na cyklus tří dramaturgicky kontrastních koncertů v rámci sezon hlavně orchestrů, sbor by tedy zatím byl pouze spolupořadatelem. Jeden koncert by byl pod hlavičkou České filharmonie, jeden pod patronací FOK a třetí pod záštitou HAMU v sále Martinů. Sbor musí aktivně vstupovat do pražské koncertní sezony.
To je umělecká dimenze mého působení… Mými dalšími úkoly je budování obchodní značky Pražského filharmonického sboru, efektivního marketingu a ovšem i vytváření tvůrčího uměleckého prostředí uvnitř organizace. S tím souvisí i snaha o co nejlepší finanční zajištění a motivaci zpěváků k vynikajícím výkonům. Mým dlouhodobým cílem je pak nalezení nového sídla sboru!
