Houslistka Lucia Fulka Kopsová s kytaristou Tomášem Hoňkem tvoří jedno z nejzajímavějších komorních těles u nás. Duo Teres se významným způsobem podílí na vzniku nového repertoáru pro obsazení housle a kytara. O jejich inspirativním projektu nazvaném Pražský kaleidoskop, chystaném novém cédéčku, ale třeba také o bojácných pořadatelích koncertů a stavbě kytar, je rozhovor s oběma mladými umělci.
Kdo je strůjcem dua ve složení housle a kytara? L: Asi se nedá hovořit o jednom z nás, naše duo vzniklo vcelku náhodně při studiu na JAMU v Brně. T: Řekli jsme si, že bychom si zkusili zahrát spolu v rámci komorní hry. Kytaristé často hrají v kytarových duetech či kvartetech a málokdo z nich zajde třeba na smyčcové nebo flétnové oddělení. Neděje se to tak často, tak jsem měl pocit, že to bude zajímavé.
Měli jste nějaký předobraz v podobě jiného dua, které by vás inspirovalo? T: Když jsem byl ještě na konzervatoři v Pardubicích, tak tam kytarista Petr Saidl hrával s violistou Milanem Řehákem. Také jsem vídával podobná dua na kytarových festivalech. Já ty vzory kolem sebe měl. Možná, že to byl částečný impulz. L: Osobně se přiznám, že jsem si nemyslela, že budu někdy hrát s kytarou. Důvodem asi bylo, že jsem se na kytaru nedívala jako na nástroj, který by mohl hrát s houslemi. Když jsem se na vysoké škole potkala s Tomášem a začali jsme se kamarádit, vznikl nápad zkusit hrát spolu.
Jak vidíte podobné nástrojové spojení nyní, Lucie? L: Je to pro mně obohacující. Doporučovala bych to každému houslistovi, protože to znamená hrát dost rozdílně. T: Ale to je koneckonců i pro kytaristu. Když začneš hrát s nějakým jiným nástrojem, tak zjistíš, že ten zvuk, který máš normálně, ti nestačí a musíš hrát daleko více od basů. Ono se ti to promítne i do té sólové hry. Já jsem tehdy chodil na hodiny k Martinu Myslivečkovi a Vladislavu Bláhovi a oba dva mi říkali, že najednou se mi přidalo do hraní více basů.
Proč se jmenujete Duo Teres. Co to vlastně znamená? L: Název vymyslela moje teta, je to z latinského slova teres, což znamená ušlechtilý.
Duo Teres hraje především skladby současných autorů, případně rarity, které se objevily na koncertních pódiích minimálně. Jak tento trend vznikal? T: Když jsme spolu začínali hrát, museli jsme nejdřív zmapovat prostředí a repertoár, protože jsme se chtěli vyhnout laciným transkripcím, jaké se často hrají. Takže jsme začali hledat. Pro kytaristy je známé, že Giuliani napsal řadu věcí, pak také Paganini, ale to znají i houslisté. Potom nám pan profesor Smejkal tehdy na JAMU řekl, že Jan Novák složil moderní sonátu pro housle a kytaru a zjistili jsme, že to je perfektní hudba. Hledal jsem taky po různých archivech, protože komorní i sólová kytarová hudba mnohdy ani vůbec nevyšla tiskem. Zjistil jsem, že např. Jan Truhlář – pro kytaristy známý skladatel – napsal několik věcí, které tehdy nebyly vydány: když emigroval, část díla odnesl s sebou. Mně se podařilo zkontaktovat jeho manželku, která nám poslala Dvě skladby pro housle a kytaru op. 71a. Ty tady do té doby nikdo nehrál. Takže pro nás to bylo takové objevování toho, co kdysi vzniklo pro jiná tělesa. L: Vždycky se o to stará Tomáš, tohle jde mimo mě. Jeho baví hledat, spojit se s těmi lidmi a napsat jim. Jemu vděčím za to, že takové zajímavé věci hrajeme a natáčíme. On je u nás ten badatel. Mě baví až to samotné hraní na koncertech.
To jsou skladby, které Tomáš vypátral. Další současné kompozice vám ale byly napsány skoro „na míru“. Jak k tomu došlo? T: V roce 2010 jsme natočili CD, kde jsou skladby, které už vznikly dříve. Potom se podařilo, že přímo pro nás skladatel Jan Freidlin napsal skladbu s názvem Pražský kaleidoskop, což je trošku symbolické, protože jsme se v té době stěhovali do Prahy. Inspirovalo nás to a chtěli jsme zkusit oslovit další autory. Za poslední čtyři roky jsme postavili celý program z toho, co pro nás napsali současní žijící skladatelé. Z části jsou to skladatelé klasičtí: Jan Freidlin, Ondřej Kukal a Lukáš Hurník. Ale z části jsme oslovili skladatele z oblasti jazzu: Karel Růžička, Martin Brunner a Matej Benko. Když jsme se do Prahy přistěhovali, často jsme chodili poslouchat jazz do klubů a zjistili jsme, že ta hudba není od klasiky až tak vzdálená a stálo by za to, někoho oslovit.
Na podzim chystáte právě ze skladeb těchto současných klasických a jazzových autorů natočit nové CD. Mohou návštěvníci koncertů už nyní tyto skladby slyšet na vašich koncertech? T: Ano. Od ledna až do podzimu máme sérii koncertů. Vyvrcholí tím, že celý projekt nahrajeme a pokřtíme. Skladby samozřejmě budeme hrát dál, protože by byla škoda všechno odložit. L: Dá se říct, že to je takový náš nový směr, přestalo nás už bavit hrát ty klasické nebo barokní skladby. Teď se snažíme o toto nové směřování. A doufáme, že to bude bavit i naše publikum na koncertech.
Jak na současnou tvorbu reaguje publikum na vašich koncertech? L: Zatím dobře. Neviděli jsme, že by to publikum nebavilo. Není to poslechově náročná soudobá hudba, ale každá skladba je něčím zajímavá a jiná… T: Vždy ten pořadatel, kterému to nabízíme, se trošku bojí nových jmen, takže do budoucna to může být trochu limitující. Ale lidé na to reagují výborně. Všimli jsme si, že když jsme hráli skladbu od Vivaldiho nebo Paganiniho, lidé už je znají a nereagují na ně nijak výrazně.
Co se vám lépe interpretuje? Klasická či jazzová linie? T: Z klasické roviny jsme na to vlastně oba dva zvyklí, pro nás je to běžnější hudba. Ale je pravda, že když Martin Brunner složil první věc ovlivněnou jazzem, funguje tam jinak rytmus. Naše klasická hlava musí zapnout trochu jinak. Měl jsem pocit, že musím začít vnímat malinko jiné věci. L: Necítím velký rozdíl mezi klasickou a jazzovou rovinou. Všechny skladby jsou dobře napsané, že nám jdou hrát tak nějak přirozeně.
Jaké má Duo Teres zázemí. Existuje nějaká asociace komorních hráčů, k níž patříte? T: Poslední dobou se u nás vyskytlo množství kvalitních kytaristů, kteří mají stabilní komorní seskupení. Bylo by dobré vytvořit nějakou komorní tradici, kde by bylo jasně znát, které soubory s kytarou fungují stabilně a pracují na interpretaci, repertoáru i na své propagaci. Takže jsme se s kolegyní kytaristkou Eliškou Balabánovou rozhodli tyto soubory sdružit dohromady a v nejbližší době tak vznikne Česká asociace komorní kytary. Bude tam prozatím několik souborů: Duo Siempre Nuevo, Duo Nana, Eliška Balabánová s herečkou Annou Císařovskou, sestry Hrdovy a Duo Teres. Když se vyskytne nějaký nový soubor, který pracuje kontinuálně, rádi bychom Asociaci obohacovali dál.
Jaké máte plány do budoucna? Zkusíte oslovit další skladatele a zmnožíte tak komorní literaturu o kvalitní nový repertoár? T: Konkrétní obrysy nového projektu zatím nemáme, drobných nápadů je ale víc. Pražský kaleidoskop jsme např. loni uvedli také v Polsku v Radomi s komorním orchestrem a zahráli jsme ho společně s dvojkoncertem Astora Piazzolly. Možná bychom rádi, kdyby do budoucna vznikl i nějaký další dvojkoncert právě s komorním orchestrem. Zatím není čas nad tím hlouběji přemýšlet, práce kolem nových skladeb máme hodně.
Tomáši, je pravdou, že se zajímáš také o výrobu kytar? T: Vždy to byl jeden z mých snů. Druhým rokem dojíždím do Poděbrad za skvělým kytarářem Martinem Šukem, který mi v tom velice ochotně pomáhá a je to věc, která mě moc baví. Od února hraju na svoji kytaru a pravděpodobně na ni s Luckou natočím i nové album.
Vy si, Lucie, po Tomášově vzoru také postavíte housle? L: To určitě ne. Mám ve výhledu nové housle od současného houslaře. Láká mě mít nový nástroj a zkoušet jeho barvy.
Co je pro Duo Teres zatím nejvyšší dosaženou metou? T: V roce 2012 jsme hráli v německém Aschaffenburgu na velice náročné tříkolové soutěži, účastníci přijeli ze čtrnácti zemí. Povedlo se nám dostat do finále a získali jsme třetí cenu. L: Souhlasím s Tomášem. Já si ještě nejnověji cením, že jsme minulý rok v únoru poprvé vystoupili jako duo s orchestrem v polské Radomi, jak již bylo výše řečeno. Teď se zdá, že se to podaří zopakovat i v Čechách. To by bylo skvělé.
