S prestižními kulturními zahraničními i tuzemskými akcemi, kvalitními dokumenty a diskusemi o hudbě, nebývá český divák na obrazovce České televize příliš často konfrontován. Pokud chce zájemce vidět skutečně kvalitní širokou programovou nabídku hudebních, divadelních a tanečních pořadů z různých částí světa, musí zvolit i jiné televizní zahraniční programy. Pohled do současné tvorby našich a cizích umělců nabízí u nás také Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, který během svého jarního konání na Žofíně umožňuje, vedle diskusí a inspirujících setkání s renomovanými osobnostmi, návštěvníkům zdarma si prohlédnout ve videotéce pestrou kolekci koprodukčních dokumentů. Když jsem hovořila před dvěma lety na festivale s německým mediálním expertem a producentem Reinerem Moritzem, předsedou poroty soutěžních televizních pořadů, o prezentaci kultury na mezinárodní úrovni (viz HARMONIE 10/2008), zamyslel se nad jejím mediálním obrazem s profesním nadhledem: „Prosadit dostatečnou prezentaci kultury v televizi je těžké pro každou zemi v celosvětovém měřítku. Mám zkušenosti, že ani redaktoři BBC příliš nevěří, že by pořady o výtvarném umění dosáhly velké sledovanosti. Je to debata na mnoho let, jak zprostředkovat kulturu v televizi ve světě komerce.“ Časopis HARMONIE nyní k tématu prezentace kultury a hudebních pořadů v České televizi přináší nový seriál.
Kultura se nově dostane do interaktivního pořadu Hyde park
Milan Fridrich promítá do své práce v České televizi bohaté zkušenosti ze svého působení u nás a v zahraničí, kam odešel záhy po svém působení ve funkci vedoucího zahraniční redakce Českého rozhlasu 1. V letech 1998 – 2005 pobýval v Bruselu jako zahraniční reportér a stálý zpravodaj Českého rozhlasu a Hospodářských novin. Ze svých cest připravil pro Českou televizi sedmašedesát dílů Postřehů odjinud z Belgie, Nizozemska, Itálie a Turecka. Je autorem cestopisných knih fejetonů Mazlení s vepři a Valčík s babiznou. Po návratu z Belgie se stal v létě 2007 šéfeditorem zpravodajství ČT24. V současnosti řídí zpravodajství České televize více než dva roky, během nichž výrazně profiloval stanici ČT24.
Post ředitele zpravodajství jste převzal po Zdeňku Šámalovi v prosinci roku 2007. Pod Šámalovým vedením se začala progresivně rozvíjet stanice ČT24. Jaký směr jejího vývoje jste chtěl ve své koncepci nově prosadit a zrealizovat? Změnil jsem se svým týmem základní filosofii programu ČT24. Ustoupili jsme od modelu pravidelných půlhodinových zpráv a následné publicistiky a překovali jsme ČT24 tak, že se z ní stal program kontinuálního zpravodajství přerušovaného přímými přenosy a komentáři aktuálního dění. Rytmus ČT24 začal být diktován událostmi nikoliv předem připraveným schématem. Sestavili jsme k tomu účelu stabilní týmy moderátorů a editorů. Začalo vysílání, které já nazývám „zážitkovým zpravodajstvím“, protože vedle informace a komentáře přináší ještě divácký zážitek ze sledování autentické události, přímého přenosu nějakého dění, které se ve zprávách pak objeví pouze jako útržek, výňatek. Zážitkové zpravodajství znamenalo zlom v ČT24 i ve vnímání zpravodajského televizního programu jako takového.
Největší událostí na začátku této cesty byla prezidentská volba v roce 2008, kdy jsme vysílali kontinuálně přímé přenosy, reakce, komentáře a debaty od šesti hodin ranních až do půlnoci a kde se ukázalo, jak silný moderátorský a editorský tým ČT má. Třeba v osobách Václava Moravce, Daniely Drtinové, Jakuba Železného, Alice Schinabekové, Daniela Takáče a mnoha dalších.
Jaký význam má tento trend zpravodajského programu v České republice? Pokud má mít ČT24 společenský význam a dosah, tak je nutné, abychom vedle klasického zpravodajského servisu, vytvářeli speciální projekty k významným událostem politického, zahraničního a kulturního charakteru a získávali jim silnou diváckou pozornost. Podobné mimořádné vysílání jsme připravili na podzim roku 2009, kdy Českou republiku navštívil papež Benedikt XVI. Loni to byla ještě návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy. Je to i v různých podobách předvolební vysílání. Na ČT24 se dívalo na konci loňského roku téměř milion lidí, v lednu jsme jej překročili, sledovanost rychle roste. V prosinci jsme měli v podílu na divácích denně v průměru 2,2 %, v lednu to vypadá na téměř 3 %. ČT24 na národní úrovni funguje, lidi zajímá, což je potěšující. Jsme v dobrém slova smyslu konzervativní ve způsobu, jaký typ informací poskytujeme, ale snažíme se být maximálně moderní a inovativní ve formě a ve stylu, jakým komunikujeme s divákem.
Sdělovací a komunikační styl internetové podoby zpravodajství ČT24 prošel v uplynulých letech výraznými změnami. Které typy komunikace považujete za klíčové? Čím dál více jsme propojeni nejen s internetem, tedy se stránkami www.ct24.cz, ale také se sociálními sítěmi. Například pořad Otázky Václava Moravce má velmi propracovanou facebookovou a twitterovskou prezentaci. Dva roky existuje živé internetové vysílání v televizní kvalitě. Web není pro ČT24 prostor, kde budeme vytvářet nějaké „další“ zpravodajství, je to marketingový nástroj a informační prostředek v jiném prostoru než klasické televizní vysílání. Snažíme se na web dávat vedle živého vysílání klipy zpráv, rozšiřovat povědomí o pořadech. Sociální sítě využíváme hlavně pro kontakt s divákem, třeba i s potenciálním, vzniká tak osobní spojení člověka a média, na němž je postaven nový pořad Hydepark , který je úspěšný od samého počátku. Web také využíváme jako komunikační prostředek pro mimořádná vysílání, během nichž otevíráme chaty, a diváci mohou klást otázky našim hostům ve studiu. S Googlem jsme se dohodli v předvolebním vysílání, u Otázek Václava Moravce – Speciál , na spolupráci s portálem You Tube, který diváci mohou využívat k natáčení videonahrávek svých otázek pro daný pořad. Na webu se objeví také zprávy a reportáže, které se do vysílání nedostanou. Samozřejmě se to týká i sdělování informací z kultury.
Webové stránky programu ČT24 jsou v oblasti kultury jen doplňkovou součástí televizního zpravodajství. Kulturní informace prezentujete napříč vaším programovým schématem. Jaké televizní zpravodajské pořady více otevřete kulturním událostem v roce 2010? Je nutné vnímat ČT jako celek. Hlavním programem, kde je kulturní vysílání v České televizi ve smyslu přenosu koncertů, divadelních představení, specializovaných pořadů, je ČT2. Zpravodajství, především pak ČT24, poskytuje výhradně zpravodajství z kultury. ČT24 informuje nebo se ohlíží kriticky za kulturním děním, případně ukazuje akce a projekty, u kterých je Česká televize mediálním partnerem a které jsou podstatné pro život společnosti. Ve zpravodajském toku na ČT24 se budeme průběžně věnovat vysílání kulturních zpráv od rána do večera. Největší prostor, každý den, bude kultuře věnován v Událostech, komentářích a Událostech . Kultura se nově dostane také do interaktivního pořadu Hyde park . Informace ze světa kultury ale pravidelně vysíláme také v ranním bloku Studio 6 , v pořadu Před polednem nebo v odpoledních Studiích ČT24.
Jaké aspekty vysílání ve srovnání se západními zeměmi plánujete zkvalitnit? Náš program na ČT24 je především národní a slouží obyvatelům České republiky. Některé televize z anglosaských zemí mají globální dosah, například BBC, Sky News (soukromá stanice Velké Británie) nebo americká stanice CNN. Všechny zahraniční stanice jsou pro nás inspirací z hlediska trendů a grafiky. To mohou diváci nakonec vidět od ledna na novém vizuálním stylu, na nové znělce Událostí , systému titulkování, výroby upoutávek a podobně. Vždy když vidím newsroomy a studia velkých světových zpravodajských programů a to i národních, jakou je zpravodajská stanice německé veřejnoprávní televize, přeji si, abychom měli lepší a modernější zázemí.
Kultura je globální záležitost
V čele obnovené kulturní redakce České televize je od října 2009 novinář Petr Fischer, bývalý šéfkomentátor Lidových novin, politický analytik českého vysílání BBC (2003 – 2005) a vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin (2006 – 2009). Napsal knihu Veřejné osvětlení a je autorem námětu i scénáře k dokumentárnímu filmu Papírový atentát, ve kterém se analyticky pokusil reflektovat polistopadový vývoj české politiky v širším společenském kontextu.
Jak jste vnímal období odchodu Otakara Svobody, bývalého šéfa kulturního zpravodajství, a následné zrušení kulturní redakce zpravodajství v České televizi? Byl to konec jednoho symbolu, který – pokud mohu zvenku posoudit – nebyl vnímán příliš pozitivně, spíše naopak. Následné zrušení redakce jsem chápal jako ryze situační nutnost, bylo jasné, že dříve nebo později bude redakce obnovena. Zkrátka proto, že si to předmět zájmu žádá. V televizi jako v každém jiném médiu sice všichni kultuře rozumí, asi jako politice, ale ne všichni o ní chtějí a umí točit.
Na které Svobodovy koncepční ideje chcete navázat? Nechci posuzovat, jak a co se vysílalo za Oty Svobody, nemůžu a ani nechci hodnotit patnáct let, které v České televizi strávil. Jak nakonec vypadá kulturní zpravodajství, je souhra nápadů lidí, kteří zpravodajství vytvářejí v kontextu celkové koncepce ČT24. Kulturní zpravodajství se musí přizpůsobit možnostem, které v tomto rámci má, a je úplně jedno, zda šéfem bude Svoboda nebo Fischer. Každý se musí přizpůsobit tomu, co má k dispozici.
Mohl byste představit koncepci, se kterou jste vstoupil do vedení kulturního zpravodajství ČT? S šéfem zpravodajství Milanem Fridrichem jsme došli ke shodě, že budeme kulturu předvádět v širších společenských souvislostech a nebudeme se věnovat servisu, který převládal až doposud. Budeme se přitom držet zlatým pravidlem veřejnoprávní televize: poskytovat prostor většině i menšinám. O kultuře se dnes také už pravidelně diskutuje v hlavní publicistické relaci Události, komentáře , každý den je v ní téměř patnáct minut kulturního zpravodajství, reflexí a diskusí, a to nikdy dříve tak nebylo. Je to sice malý posun, ale dá se rozvíjet dál.
Jak velký důraz budete klást na regionální kulturní zpravodajství? Regionální zpravodajství má svou kulturní část, na tom se myslím nebude nic měnit. Chtěli bychom ale regionální kulturní události více vtahovat do hlavních zpravodajských pořadů do Událostí a Událostí, komentářů.
V jaké míře se chcete otevřít přínosu kulturních zpráv ze zahraničí? Zpravodajové ČT se určitě budou ještě více věnovat kultuře v zahraničí, určitě nechceme zůstávat jenom v České republice. Všechno je ale otázkou peněz, kam budeme moci jet a kam ne. Ale obecně platí, že dnes je kultura globální záležitost, nic přísně národního, a to musí být vidět i na obrazovce České televize.
Které země považujete za prioritní natolik, abyste z nich přinášeli zprávy a rozhovory? Slovensko, Rakousko, Německo, Francii, Velkou Británii, USA, Čínu a Rusko.
Jak velký podíl v celoročním dramaturgickém spektru zpráv budete věnovat hudbě? Kdybych měl provést nějaké hrubé dělení, abych uspokojil vaši modernistickou touhu po dramaturgickém řádu, řeknu asi tolik: 30% film , 25% divadlo (včetně opery a baletu), 15% hudba, 15% výtvarné umění, 15% literatura. Do zpravodajství by se měly dostat všechny důležité a inspirativní akce, které budeme schopni obrazově zachytit a ještě pro ně najít odpovídající místo ve vysílání.
V jakém rozsahu chcete akce prezentovat v ČT a na webu kultury on-line na ct24.cz? Na ČT2 existuje několik pořadů, které se klasice a jazzu věnují systematicky a dlouhodobě (i když třeba málo kriticky, ale to už je věc názoru). Nemůžeme je dublovat ani s nimi soutěžit. ČT24 má ale kromě zpráv a publicistických reportáží také formát rozhovoru, a tam, doufám, bude dán prostor i lidem z tohoto oboru, budou-li ovšem chtít, ne každý rád přijde do televize.
Kultura na webu přirozeně automaticky využívá naše příspěvky, kromě toho vytváří i své vlastní. A protože mají logicky daleko větší prostor, mohou si dovolit informovat prakticky o všem, co se v této oblasti děje.
Kterou z forem zpracování informací o hudbě chcete upřednostnit a proč? Klasická reportáž je pořád hlavní forma, bude se však v Událostech, komentářích uvolňovat do více publicistického formátu. Byl bych také rád, kdyby se o hudbě více hovořilo i v diskusích a zmiňovaných rozhovorech.
Česká televize v resortu zpravodajství zvala dosud k hudebním diskusím i amatérské umělce, poloprofesionály nebo profesionály, jejichž úroveň byla průměrná. Související debaty byly nudné. Jaké hranice si stanovíte při selekci výběru hostů? Zveme hosty, kteří mají co říct k tématu, o němž se diskutuje. Někteří mluví lépe, někteří hůře, někteří s velkým vhledem, někteří s menším. Je to jako v životě, někdy to jen těžko ovlivníme předem. Ale i ti největší odborníci často nedokáží v televizi říct srozumitelně ani to, co znají laici. Samozřejmě se budeme snažit zvát co nejchytřejší a nejinformovanější hosty. Ale to, platilo, alespoň teoreticky, vždy.
Kde vidíte problém v diskusích, které jsou vedeny o hudbě? Problém je v tom, že lidí, kteří by v živém vysílání probírali výkony hráčů a orchestrů na koncertech s lehkým přesahem a nadhledem, jenž by zasáhl i náruživé či nezaujaté laiky, moc není. Všechno je problém jazyka a překladu. Není snadné přeložit odborně zařazené dojmy tak, aby byly sdělitelné a přitom se neproměnily v banality a triviálnosti. Hovořit o hudbě umí málokdo.
Prostřednictvím televizní obrazovky chcete také sám hovořit o klasické hudbě. Vystudoval jste, stejně jak Milan Fridrich, obor filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proč chcete reflektovat hudbu z pohledu filozofa? Docela rád bych se pokusil občas po koncertu zhodnotit pro diváky, co jsem slyšel. Ale také bychom o podobnou reflexi požádali nějakého odborníka. Jistě se v pěti minutách nedá říct všechno, ale jistou základní orientaci snad můžeme poskytnout. A proč hudba? Fascinuje mě, jakým způsobem propojuje emoci s myšlenkou a jak skrze ní procházejí dobové proměny vládnoucích diskursů. Malovat ani skládat neumím, tak to zkouším slovy.
Které hudební události považujete v tomto roce za prioritní? Chceme dát větší prostor Pražskému jaru, nejen proto, že v Praze bude dirigovat Pierre Boulez, ale proto, že se jedná o největší a nejdůležitější hudební festival v České republice. A potom je tu červnová premiéra Káti Kabanové v režii Roberta Wilsona v Národním divadle. Mahlerův a Chopinův rok.
Jak často se chcete ve vysílací době věnovat vztahům kultury a státu? Velmi často. Považuji to za nehorázně přehlížené téma. Čím více informací o kulturní politice, tím více třeba časem diváci přijdou na to, že by před volbami neměli automaticky přeskakovat některé stránky volebních programů.
