Kdysi jedna z ikon hard-bopu, saxofonista Johnny Griffin, jezdí nyní do Spojených států jen zřídka. Dlouhodobě žije na francouzském venkově a zdá se, že je v Evropě nadmíru spokojen. To však neznamená, že by v jazzu řekl své poslední slovo. Stále nahrává a poměrně často i koncertuje, na 23. září se pak chystá vystoupení jeho kvarteta v rámci pražské série Jazzu na Hradě.
V 50. letech si vysloužil pověst „nejrychlejšího tenora na světě“. Mohla za to snad pozornost, kterou Griffinovi (1928) věnoval kritik Ralph J. Gleason. Do Down Beatu v roce 1958 napsal: „Johnny Griffin umí hrát na tenor bezpochyby rychleji, než kdokoliv z žijících jazzmenů. A při takové rychlosti dokáže navíc troubit bez nádechu déle, než jsme dosud měli za možné. S touhle výbavičkou je pak schopen zahrát téměř vše, co si v daném chorusu vůbec umíme představit.“
Gleason tato slova napsal v době, kdy už měl Griffin mnoho za sebou. Vždyť jeho první známou nahrávkou je záznam vystoupení s orchestrem Lionela Hamptona z roku 1945, kdy mu bylo sotva sedmnáct let! Brzy po tomto angažmá strávil dva roky v bandu Hamptonova trumpetisty Joe Morrise. Jeho hlavní příležitosti přišly ale skutečně až v 50. letech: Art Blakey0s Jazz Messengers (1957), Quartet a Sextet Theloniouse Monka (1958), několikrát nahrával s Quintetem Nata Adderleyho (1958, 1978). Pěkná historka se váže k oceňované nahrávce A Blowin0 Session (1957), která bývá považována za jeden z nejlepších záznamů studiového jam sessionu období hard-bopu vůbec. Jde o jediné album, kde se Griffin setkal ve studiu s Johnem Coltranem – ten však původně na desce neměl vůbec hrát, Griffin ho potkal náhodou na cestě do studií Rudy Van Geldera a prostě ho přemluvil, aby si šel s kapelou zajamovat.
Na vrcholu kariéry se rozhodl odstěhovat do Evropy (1963). Nejprve na popud nahrávací společnosti, která chtěla v Evropě propagovat Griffinova alba. Manažerů Riverside se prý tehdy ptal: „Jít do Evropy, jako proč? Všechno podstatné se přece děje tady, v New Yorku!“ Nicméně s odstupem času Griffin uznal, že zejména Francie mu otevřela oči. „Jazz má nyní v Evropě mnohem silnější pozici než v Americe. Je mi to líto, ale je tomu skutečně tak.“ Jak říká, s odchodem do Evropy za sebou nechal zakořeněný zámořský rasismus, tlaky newyorských agentů i klesající počet jazzových klubů. Po epizodě v Nizozemí se usídlil natrvalo na francouzském venkově a podle svých slov na tom nechce nic měnit. „Jsem tady doma. Jím ovoce a zeleninu z vlastní zahrady, mám kolem sebe skvělé lidi, zkušebnu s piánem, computerem a synťákem; vše, co potřebuji. Dostat se do práce je sice trochu dobrodružství (hodina autem na nejbližší nádraží), ale když se vracím, cítím se nádherně.“
Do Prahy přijede Griffin s Quartetem, se kterým jezdí posledních pár let: doprovázejí jej Kirk Lightsey (piano), Gilles Naturel (kontrabas), Douglas Sides (bicí).
