Tanec je prchavý, ale zanechává trvalou vzpomínku. Ovšem jenom u toho, kdo se s tancem setkal. A snad právě proto, že je prchavý a existuje vždy jenom „tady a teď“, na určitém místě a v určitou dobu, kdy je tančen, patří u nás mezi nepříliš ceněné umělecké obory. O nic lépe na tom není jeho jevištní dramatický tvar – balet. Ten je opředen řadou předsudků ze strany těch, kteří o něm málo vědí. Navíc je to umělecký obor tuze nákladný, protože spojuje tři umělecké složky – vlastní tanec v provedení
baletního souboru, hudbu zahranou orchestrem a výtvarné umění, uplatněné ve zhotovených dekoracích a kostýmech.
Jak je to s postavením a významem tance v současné společnosti, to má připomenout 29. dubna Mezinárodní den tance. Je to datum narození Jeana-Georgese Noverra, významného choreografa a teoretika 18. století, který povznesl tanec mezi dramatická umění (1727?-?1810). Od roku 1982, kdy Taneční komitét Mezinárodního divadelního ústavu při Organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (ITI UNESCO) prvně vyzval baletní umělce a milovníky tance celého světa k široké mezinárodní spolupráci, uplynulo již čtvrt století. Tehdy, v době studené války, to byla provokativní výzva, ke které se spojili dva významní představitelé světového baletu – Rus Jurij Grigorovič a Američan Robert Joffrey. V průběhu let se mnohé změnilo. K oslavám Dne tance se od roku 1995 hlásí tři mezinárodní organizace. International Dance Day (Mezinárodní den tance) připomíná jeho zakladatel Taneční komitét Mezinárodního divadelního ústavu při UNESCO (International Theatre Institut – ITI UNESCO). World Dance Day (Světový den tance) popularizují další dvě organizace – Mezinárodní taneční rada (Conseil International de la Danse – CID UNESCO) a Mezinárodní taneční aliance (WDA).
Cesta za společenským uznáním tance a baletu je velmi dlouhá a úmorná. O tom, zda tanec přežije nebo zajde na úbytě, však nerozhodují jen umělecké schopnosti jeho tvůrců a interpretů, ale vždy také peníze. To konstatovala už v roce 1970 známá představitelka amerického moderního tance Agnes de Mille, když americký Senát a Sněmovna reprezentantů projednávaly návrhy zákona o schválení fondů pro Národní nadaci umění. Ve výboru pro výchovu uměním intervenovala za finanční pomoc tanci. „Diskutujeme o otevírání nových uměleckých oblastí a o hledání nového publika. Každé velké umění je nové a najde vždy své obecenstvo. Pojem kvalita je velmi působivý, ale kvalitu nelze snadno získat. Vyžaduje čas, sebeobětování a zanícení. To nelze koupit za peníze, peníze však mohou vytvořit podmínky, v nichž se uvedené vlastnosti mohou rozvíjet.“ V rozsáhlé zprávě Agnes de Mille uvedla: „Snažíme se přesvědčit sebe sama a zbytek světa, že milujeme umění a pěstujeme je, zatímco ve skutečnosti to není pravda. Považujeme umění za něco bezcenného, za hračku, avšak méně žádoucí, než jsou ostatní hračky, například soutěžní sporty, jejichž provozování považujeme za prospěšné našemu zdraví a tvorbě charakteru. Tyto přednosti však nepřiznáváme umění. Z našich let obtíží a strádání jsme se naučili přikládat zásadní význam tomu, co je užitečné, a příliš obdivujeme materiální bohatství. Umělecký zážitek byl odložen stranou. Avšak umění, jež je kouzlo samo, je podstatnou částí náboženství. Musíme nacházet uvolnění pro naše emoce, a nenajdeme-li vhodný prostředek přijatelný pro společnost, nalezneme špatné a nekontrolovatelné řešení, což je právě to, co dělá naše mládež. Naše děti se obracejí k „pilulkám štěstí“ v agonii rozčarování a nedůvěry, protože chtějí lépe využít svou energii a projevit své city. Provětrávaný a zdravý duch nepotřebuje drogy a obecné pohrdání. Umění je nejlepší terapie. Lidstvo to vědělo po celá staletí. Vědci to dnes připouštějí. Umění je nejlepší výchovný prostředek, což vždy velmi dobře věděla církev. Naši kolegové a správní orgány to teprve poznávají.“
V západních demokraciích to správní orgány už poznaly. Dokládá to oficiální podpora tanečních aktivit všech žánrů v zájmové a profesionální oblasti. A jak je tomu u nás? Podle posledních průzkumů je mládež v České republice na prvním místě v Evropě ve spotřebě marihuany. To mluví samo za sebe. Výchovné umělecké programy u nás neexistují. Přední zahraniční baletní soubory u nás nehostují. Domácí profesionální soubory nemají dostatek financí, sponzory aby lupou hledal. Otázka sociálního zabezpečení tanečních umělců po ukončení jejich aktivní činnosti se neřeší. Ekonomický tlak otupuje citlivost pro umělecké nuance.
Umělecké kompromisy se u nás stávají běžnou rutinou a nikomu to už nevadí – domácím divákům, samotným umělcům ani odborné kritice. Jen zahraniční obecenstvo nad tím s nevěřícím údivem kroutí hlavou. Za samozřejmost se například považuje, a to i na předních baletních scénách České republiky, uvádění velkých baletních představení s reprodukovaným hudebním doprovodem, aby divadelní orchestr mohl mít volno. Diváci žádají klasické baletní tituly, ale početně zredukované baletní soubory pro ně nemají dostatečný počet interpretů. Některé baletní role se tedy vypustí a hudba případně škrtne, anebo schopní tanečníci interpretují v průběhu jednoho představení více postav (paruka anebo efektní vous má zamezit, aby divák nebyl zmaten). Co na tom, že obdobná praxe byla už dávno zavržena i v divadle zvaném ochotnické.
Když nejsou peníze na velké soubory, udělala se z nouze ctnost a oficiálně se prosazují nepočetné, tak zvané „nezávislé“ skupiny, závislé však na finančních dotacích. Bohužel, mediálně proklamovaná „Invaze do Evropy“ nenastane samochválou umělců, ale jedině vlastní uměleckou tvorbou.
Že by to u nás se zájmem o umění tance nemuselo být tak špatné, jak se to mnohdy jeví, dokázal spontánní ohlas nedávného soutěžního seriálu České televize „Star Dance – Hvězdy tančí“. Ovšem, pořad byl převzat z televize britské a jednalo se o tanec společenský, který je u nás zařazen do kategorie sportu!
