Příští čtvrtek, 7. listopadu, začíná koncertem v Košicích 17. ročník Mezinárodního festivalu soudobé hudby Melos-Étos, aby se vzápětí přesunul do bratislavské Moyzesovy síně na nábřeží Dunaje.
Ve společnosti klasiků i nových jmen soudobé hudby se na tomto bienále ocitnou i díla českých skladatelů Ondřeje Adámka, Jakuba Rataje, Jana Klusáka nebo terezínského autora Pavla Haase. Mezi pozvané soubory patří česko-maďarský smyčcový kvartet fama Q, nicméně největší hvězdou programu je francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard, jenž zahraje hudbu nejvýraznějších autorů 20. století a prominentní britské autorky Rebeccy Saunders. „Bratislavu nelze srovnávat s Prahou. Přesto zde bylo v devadesátých letech hned několik festivalů soudobé hudby a vystřídala se zde taková esa jako John Cage nebo Olivier Messiaen,“ říká členka festivalového výboru, fakticky umělecké rady festivalu, slovenská klavíristka Nora Skuta.
Letos na festivalu neúčinkujete jako interpretka, ale coby klavíristka jste byla přímým aktérem malého skandálu v roce 2019, kdy se na Melos-Étos uváděla skladba Benjamina de la Fuente On Fire na velmi naléhavý text sestavený z radikálních myšlenek černošského aktivisty Malcolma X. Hrála tehdy Slovenská filharmonie. Opravdu to způsobilo v Bratislavě poprask?
Rezonovalo to jen chvilku. K dílu jsem se dostala vlastně náhodou, jen proto, že se věnuji interpretaci soudobé hudby. S odstupem času si pamatuji hlavně to, že se jednalo o krásný koncert a že v jeho první části výborně zahrál klarinetista Martin Adámek.
K němu se hned dostaneme, ale pojďme po pořádku. Zahájení bude netradičně v Košicích, v Kunsthalle. Ta dramaturgie je rafinovaná…
Zahajovací koncert bude v Košicích poprvé, zahraje Státní filharmonie Košice s dirigentem Mariánem Lejavou. Vedle klasiků, jakými jsou Igor Stravinskij nebo Giacinto Scelsi, uvedeme ve světové premiéře kytarový koncert Jozefa Malovce a díla představitelek střední a nejmladší skladatelské generace – Litevky Justė Janulytė a Rufus Isabel Elliot z Velké Británie. Na tomto koncertě zazní hudba symfonického orchestru úplně jinak, než jak jsou jeho posluchači zvyklí. Zvlášť se představí dechová sekce, a to v díle Igora Stravinského, a zvlášť smyčcová sekce, která v závěru koncertu zahraje samostatně skladbu Giacinta Scelsiho. Potkají se uprostřed v ikonické skladbě Charlese Ivese The Unanswered Question.
Ani posazení členů orchestru nebude v tomto netradičním prostoru Kunsthalle standardní.
Hudebníci vytvoří jakési ostrůvky. Částečně jsme tím chtěli demonstrovat, že tyto dvě nástrojové skupiny sice tvoří celek v symfonickém orchestru, ale na druhé straně máme spoustu skladeb napříč čtyřmi stoletími hudební historie pro každou z nich samostatně. Kontrast se projeví především na začátku a na konci koncertu, přičemž hudba dvou skladatelek bude spíše introvertní. U Rufus Isabel Elliot se jedná o velmi jemnou, řekla bych průzračnou hudbu. Tvoří ji vlastně jen několik akordů, několik nedořečených incipitů, naznačených gest. Je to hudba do sebe hluboce vnořená, se schopností vyvolávat kouzlo okamžiku, je to projekce autorčina osobitého světa. Velmi svérázný jazyk má rovněž Justė Janulytė. Komponuje takzvanou monochromickou hudbu, slyšíme u ní velmi kompaktní zvuk, který zdánlivě nekončí. Vychází z minimálního materiálu a sama říká, že pokud by ještě více ubrala, už bychom slyšeli pouze ticho. Přestože by to mohlo vypadat jako statická kompozice, proměna se projevuje v dynamice. Z této hudby máme zvlášť velkou radost, byť představuje jisté finanční náklady, protože tak v našem programu docílíme kontrast, o který jsme usilovali.
Rufus Elliot Isabell ve své tvorbě zkoumá osobní otázku změny pohlaví, která překvapivě nese i témata spojená s hlasem a jeho vývojem vlivem medicínské hormonální intervence v pubertě. Autorka nabízí velmi osobní výpověď, jde takříkajíc s kůží na trh. Co může být intimnější než svědectví o takto zásadním procesu v životě mladého člověka? Je pro festival podstatná i tato mimohudební rovina?
Při výběru díla pro festival jsme vycházeli pouze z hudebních kvalit. Nicméně skutečnost, že někdo má rád současné umění a soudobou hudbu, je sama o sobě předpokladem jisté otevřenosti. Tato otevřenost jistě ovlivňuje řadu oblastí života. Velmi specifický a bohatý hudební svět autorky nelze oddělit od její životní zkušenosti. Nechceme hodnotit, z jakých koutů duše tato hudba pramení, ale její emocionální účinek na posluchače je velmi silný. Je to protipól intelektuální hudby, přesně ten typ hudby, kterou lze připodobnit situaci, kdy stojíme v galerii před jedním krásným obrazem, ale na každého z nás působí ve svých nuancích odlišně. Takový účinek souvisí s vnitřním světem posluchače. To je nakonec podstatná okolnost provozování nové hudby. Nemusí se nám všechno líbit, o to nakonec ani nejde, ale chceme být otevření, zvědaví a informovaní. Toto je pro mě na soudobé hudbě to úplně nezajímavější.
Hledání těžiště mezi hlavou a srdcem je určitě velmi aktuální téma v současném umění obecně. Je dobré slyšet, že emocionální prožitek je pro vás z hlediska dramaturgie téma.
Samozřejmě se snažíme reflektovat současný svět, který je pro mnohé příliš rychlý, nebo má za následek uzavření se před ním. Jako privilegium vnímáme skutečnost, že můžeme posluchače oslovovat kvalitní hudbou a hodnotami, jež považujeme za důležité.
Česká hudba je oproti té slovenské v jiné situaci, velcí čeští skladatelé se hrají všude ve světě. V čem může být Slovensko silné, jsou interpreti. Mám na mysli konkrétně klarinetistu Martina Adámka, člena Ensemble intercontemporain, komorního a sólového hráče, který patří mezi hybatele hudby minimálně v evropském kontextu. Opět se na Melos-Étos představí, tentokrát s Triem Catch. Co pro slovenskou scénu znamená Adámkův úspěch v zahraničí?
Těžko říct, co to znamená pro slovenskou scénu… Šlo by to měřit nabídkami, ale pokud vím, těch ze Slovenska mnoho nedostává. Pro hudební odbornou scénu je jeho kariéra každopádně obrovským úspěchem. Uvědomujeme si, jak těžké je prosadit se ve světě. Ale on je výjimečný a v zahraničí to ocenili. Hrát v Ensemble intercontemporain nepředpokládá pouze talent a šikovnost, ale třeba i mentální vyzbrojenost a vnitřní sílu pro udržení tempa, jakým soubor studuje nové skladby. Těším se z jeho úspěchu.
Program koncertu nabídlo Trio Catch, nebo měl festival možnost výběr skladeb ovlivnit?
Program navrhl festival, obsahuje čtyři slovenské premiéry včetně velmi náročné skladby Allegro sostenuto Helmuta Lachenmanna. Původně jsme chtěli spojit Martina Adámka s dalšími slovenskými umělci, ale on nás přesvědčil, že vzhledem k obtížnosti bude z praktického hlediska nejlepší angažování Tria Catch. Tím máme jistotu, že budou tyto skvosty soudobé hudby prezentovány v nejvyšší možné kvalitě.
V programu festivalu je největší hvězdou francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard s poměrně klasickým programem od Ligetiho, Kurtága nebo Bouleze. Proč je pro festival důležité, aby prezentoval i interprety, které platí za hvězdy nejenom v soudobé hudbě, ale obecně v klasické hudbě?
Pro Pierra-Laurenta Aimarda jsme se rozhodli z důvodu, že ztělesňuje most mezi takzvanou starou a soudobou hudbu. Věříme, že přitáhne i jiného posluchače, pro kterého nemusí být nová hudba první volbou. Program navrhl on sám a my jsme s ním s radostí souhlasili.
Na programu bude mít i skladbu To An Utterance – Study od Rebeccy Saunders, která v září na benátském Biennale Musica 2024 převzala Zlatého lva za celoživotní dílo a byla rovněž rezidenční umělkyní na Prague Offspring v rámci Pražského jara. Fama Q zase uvede Smyčcový kvartet č. 5 Georga Friedricha Haase, který byl v Praze rezidenčním umělcem loni. Je pro vás důležité být na pulzu doby a reflektovat trendy, jejichž dějišti jsou Vídeň, nebo třeba i Ostrava a Praha?
Dramaturgie každého ročníku závisí na výběru členů výboru, a tedy na jejich estetických preferencích. Já třeba působím v Salcburku, a přestože je to město s těžištěm v klasické hudbě, velmi tam žije také hudba soudobá. Je logické, že do mého uvažování se promítají zkušenosti z mého působiště. Samozřejmě musíme umět dělat kompromisy a důležitým aspektem je finanční rámec. Nejdříve jsme měli zájem o čtrnáct velkých projektů a postupně se tento výběr zúžil. Od Georga Friedricha Haase jsme chtěli uvést jedno z jeho největších děl, in vein, oslovili jsme Klangforum Wien, nicméně z finančních důvodů se hostování nepovedlo. Pořád platí, že čím vyspělejší země, tím se dostává velkorysejší podpory současnému umění a i soudobé hudbě. S tím je náročné udržet na Slovensku krok.
Koncerty soudobé hudby se ve srovnání s těmi klasickými vyznačují daleko vyšší mírou neznámého a s tím souvisejícího překvapení. Nejlépe to vyjadřují světové premiéry děl, které ještě nikdo slyšet nemohl. Jak hledáte balanc mezi překvapením a přiměřenou mírou rizika pro posluchače?
Obecně si myslím, že čím je větší město, kde se festival koná, tím můžete více riskovat. Předpoklad, že jsou posluchači připraveni na něco nového, je tam z mého pohledu vyšší. Menší město a menší publikum proto znamená vyšší míru opatrnosti při sestavování programu. Je to neustálý proces hledání vyváženosti mezi naplněním očekávání, nabízením již známých a objevených kvalit hudby, ale také zařazování nových, překvapivých děl. Přiznávám, že toto je při přípravě programu asi nejtěžší. Vedle toho musíme myslet na délku skladeb a jejich posloupnost a kromě těžkých kompozic umět nabídnout i chvíle, kdy si posluchači s hudbou odpočinou. Chci také říct, že nechceme připravovat přehlídku experimentální hudby, kde se mihnou nejnovější díla bez kontextu. Považujeme za důležité poukazovat i na kořeny a souvislosti dnešního uvažovaní o hudbě.
Na festivalu zazní i dílo Pavla Haase v podání Orchestre Les Métamorphoses, který se projektem Umlčené hlasy ztotožnil s velmi šlechetnou myšlenku prezentace hudby skladatelů, již se octli v nemilosti, byli pronásledováni nebo museli tvořit v exilu. Terezínští autoři, mezi které Pavel Haas patří, náleží v České republice k standardnímu hudebnímu provozu. Období druhé světové války je ovšem dobou, kdy naše země nesdílely společnou historii. Co pro slovenské publikum, ale i vás osobně, tvorba Pavla Haase znamená?
Člověk je fascinován osudem terezínských autorů. Neumíme si ani představit utrpení, jakým prošli. Bez jejich vnitřní síly by nebylo možné hudbu v Terezíně ani provozovat, ani ji tvořit. Stejně intenzivní pocity máme třeba z hudby Oliveria Messiaena, z jeho Kvartetu pro konec času, který zkomponoval v německém zajateckém táboře ve Zhořelci. O kolik hudby jsme kvůli válce přišli, a to nemluvím o životech… V Evropě najdeme více specializovaných festivalů s hudbou židovských nebo terezínských autorů, my jsme se k tématu pronásledovaných skladatelů přihlásili právě pozváním Orchestre Les Métamorphoses. Koncert je součástí širšího evropského projektu Hudba, válka a mír v Evropě 1922–2022. V souvislosti s válkou na Ukrajině chce připomenout katastrofální následky evropských totalitarismů. Mír na kontinentu nemůže být založen pouze na trhu, ale na společných hodnotách, na boji proti antisemitismu a na jednotě. Tímto koncertem Melos-Étos vyjadřuje svůj postoj k válce, která se už nikdy neměla na náš kontinent vrátit.
V letošním roce opustili hudební svět Péter Eötvös, Aribert Reimann, Wolfgang Rihm, loni Kaija Saariaho. Nebylo možné na festival zařadit více jejich děl?
Kromě Ariberta Reimanna, který je hlavně operním skladatelem, jsme všechny autory v minulosti uvedli, některé opakovaně. Povedlo se nám získat maďarský UMZE Ensemble, který je s tvorbou Pétera Eötvöse velmi propojen. Původně jejich hostování v Bratislavě skladbu Fermata neobsahovalo, nicméně po březnové smrti skladatele ji na naši žádost soubor zařadil. Tento koncert 12. listopadu bude příležitostí si na mistra zavzpomínat.
Zmíněný UMZE Ensemble je zajímavý i ve středoevropském kontextu, třeba na Slovensku bychom jeho protějšek nenašli. Hrála jejich jedinečnost ve výběru roli?
Jedná o nejvýznamnější maďarský ansámbl specializující se na soudobou hudbu, založil ho perkusionista Zoltán Rácz a od svého vzniku spolupracoval s řadou výrazných osobností nové hudby. UMZE Ensemble je významným souborem i v rámci střední Evropy a nabídne spojení hudby maďarských a slovenských autorů. Chceme tímto demonstrovat zájem o pěstování dobrých sousedských vztahů, ale nejedná se pouze o gesto, soubor přinese vysokou kvalitu interpretace.
Kromě Státní filharmonie Košice se na festivalu podílí také Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, kterému byl svěřen závěrečný koncert s díly Klusáka, Beria nebo Lachenmanna. Jak vnímáte napětí v názorech odborné veřejnosti i posluchačů na uvádění té nejnovější hudby standardními symfonickými orchestry s těžištěm interpretace v romantismu versus specializovanými ansámbly, jakým je třeba zmiňované Klangforum Wien?
Vrátím se k tomu, co jsem už zmínila. Že kulturnost země se poměřuje i mírou otevřenosti k současnému umění. A s tím je úzce spojená i kulturnost a vyspělost orchestrů. Když se podíváte na program nejlepších orchestrů v Rakousku, Německu, ve Velké Británii nebo ve Francii, vždy tam najdete světové premiéry nejnovějších děl. Soudobou hudbu nevnímají jako nutné zlo. Soudobá hudba je dostává na jinou technickou i mentální úroveň. V zahraničí je taková konkurence, že hráči se musejí vzdělávat i v oblasti soudobé hudby. Nedávno jsem byla ve Vídeňské státní opeře na Ligetiho Le Grand Macabre a klasický operní orchestr hrál tuto krkolomnou hudbu s neuvěřitelným nadhledem a noblesou. Naše orchestry mají k soudobé hudbě často vnitřní odpor, anebo alespoň postoj uzavřenosti. Přitom krásu, kterou nalézáme u Beethovena, lze objevit i v soudobé hudbě, i když jinde a jinak.
Opakovaně jsme se dotkli finančních podmínek pro festival, ale důležité jsou i společensko-politické okolnosti, zvlášť u akce pořádané příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Momentálně jsme svědky destrukce podmínek pro kulturu a umění na Slovensku kvůli nekompetentním krokům vedení ministerstva. Jaký má toto vliv na festival?
Festival připravujeme s velkým předstihem a velkou část práce jsme odvedli ještě před situací, kterou zmiňujete. Jediným ohraničením byl doposud pro nás pouze finanční rámec realizace festivalu. Změnu stejně jako celý kulturní sektor vnímáme a nevíme, jak se promítne do přípravy festivalu v roce 2026. Rozhodně si nemyslíme, že by vedení ministerstva souznělo s festivalem, a ani neočekáváme, že budeme mít hosty z ministerstva kultury. Je úplně směšné uvažovat o účasti ministryně.
Asi bude složité dávat věci po této destrukci do pořádku…
Jistě. Pozitivní stránkou je, že pod tlakem roste vnitřní síla, pocit soudržnosti nebo kreativita. Radost z nalézání společných momentů a spřízněných duší je pak silnější.
