„Chci se bavit o tom, jak hudba může měnit naše životy, náš svět. Chci mluvit o budoucnosti klasické hudby, proč ji učit a proč o tom přesvědčovat, “ prohlásil čínský klavírista Lang Lang (* 1982) na tzv. „Vizionářském pondělí“ v Cannes na MIDEM 2013. Jeho kariéra je poučná. Existují stejně nadaní mladí umělci v oblasti klasické hudby, ale Lang Lang spojuje kvality v konfiguraci, která z něj dělá hvězdu schopnou konkurovat, a dnes i předčít hvězdy popu: Je mladý, z exotické expandující země, dobře vypadá, má měkce energické zapamatovatelné jméno. Je přirozeně sebejistý, vřelý, disciplinovaný a přitom hravý. Používá prvky pop show v kontextu klasické hudby, využívá technologie i branding. Komunikuje s publikem a jeho sociálně-pedagogická angažovanost ve vlastní nadaci je nelíčená. Prestižní tisk o něm píše jako o „hottest“ umělci nebo „evangelistovi“ klasické hudby. „Případ Lang“ totiž shrnuje celkový smysl hodin debat o tom, co a jak funguje (i) v klasické hudbě. Ne náhodou se 47. ročník letošního MIDEM v Cannes obrátil k tématu klasické hudby. Právě v náročnějších dobách se ukazuje, že klasická hudba, v níž je marketing založen na kvalitě obsahu, je dlouhodobě spolehlivějším segmentem trhu než pop, ve kterém splaskla řada bublin. Myšlenku o důležitosti osobností v celém realizačním řetězci hudební produkce zdůrazňují tradičně především Britové, kteří moderují většinu mezinárodních debat o hudebním průmyslu. Je potřeba kultivovat prostředí pro vyhledávání, rozvoj, uplatnění a růst osobností (to je téma i pro naše prostředí nejen v kultuře!). Jestliže Steve Knopper nebo Peter Gabriel prohlásili už v letech 2009/2010, že je „hudební průmysl mrtev“, měli na mysli, že končí spolehlivost efektivity standardizovaných postupů velkých vydavatelství a agentur. Dnešní umělci se mohou díky technologiím rozhodnout o výběru modelu své kariéry, mají k dispozici řadu technologických nástrojů. I tradiční vydavatelské společnosti musí umět pracovat s více možnostmi tzv. monetarizace a s variabilitou distribučních a prodejních modelů.
Podobnému tématu se věnoval také 2. ročník mezinárodního fóra profesionálů Classical NEXT ve Vídni na přelomu května/června. Pořadatelé tohoto fóra, stejní jako u WOMEXu pro world music, si zakládají spíše než na extenzi (model MIDEM) na hloubce specializovaného pohledu na jeden segment hudebního trhu. Komise pečlivě vybírala odborné příspěvky konference i účastníky showcases. Diskutovalo se zde o tom, že dnes je potřeba tvůrčího a holistického přístupu ve VŠECH segmentech procesu hudební produkce. Dobře tento proces popisuje výměna pojmu „zábavního průmyslu“ za „zážitkový“. Už zde není jednoznačně a většinově ten, kdo profesionálně zajistí „zábavu“ pasivnímu spotřebiteli, popřípadě ten, kdo umělci jako „objektu“ businessu zajistí 360stupňový servis. Celostní přístup zohledňuje zvláštnosti umělce, programu i prostředí a snaží se je dostat do souladu. Tak to vidí i nový program pro podporu kultury Creative Culture 2014–2020 . Není nosné dál praktikovat formalismus prezentace ani v klasické hudbě (k tomu například na NEXTu přednáška Johana Idemy z Holandska Rethinking the Classical Concert nebo debata šéfů orchestrů Orchestra Now – But How and Why) či formalismus v marketingovém mixu. Mnohem víc je třeba využívat kontextů, pracovat projektově, operativně se propojovat (což je ostatně i klíčové slovo platformy MIDEM).
Jak na MIDEM, tak na NEXTu jsou k variabilitě šíření hudby prezentovány také inspirativní projekty s digitálními nástroji: například Belive Digital – digitálně-distribuční společnost pro nezávislé labely a umělce, REBEAT Digital – software pro digitální distribuci, Kickstarter pro startování projektů, PledgeMusic pro styk s fanoušky ad. Nejde o to vytěsnit tradiční profesionální vydavatele nebo agentury z trhu, nicméně inovační tlak ze strany umělců, uživatelů i vznikajících nových firem opírajících se o digitální nástroje rozhodně nelze ignorovat.
Řada evropských zemí se také přiklonila ke koncepčnější podpoře uměleckého/hudebního vzdělávání jako součásti celkové sociální péče (např. Akční plán pro hudbu ve Flandrech, tzv. „Hudební zákon “ v Dánsku, hudební výchova jako článek 67 a ústavy od roku 2012 ve Švýcarsku). Politici reagují často až pod tlakem veřejné poptávky. Ve velkých evropských metropolích je v řadě případů velký podíl mladých nejen z jiných národnostních, ale také etnických a kulturních skupin. Hudba přispívá k sociální kohezi efektivně a přirozeně.
Co z toho by mohlo a mělo být inspirací pro nás? V každém případě bychom měli nadále pečovat o to, co máme a umíme, a dokumentovat to. Zejména v živém umění a výchově u nás proběhne řada zajímavých projektů, které by mohly posílit argumentaci o důležitosti umělecké výchovy a spolupráci umělců se školstvím. Určitě můžeme bez velkých finančních nároků rozvíjet holistický přístup a vzájemné projektové propojování v rámci naší země i se zahraničím.
Potřebujeme ovšem jasnou podporu politiků, nejen v písemných materiálech a nejen z resortu kultury. Potřebujeme skutečnou reflexi významu kultury pro perspektivu společnosti i naší image v zahraničí. Ministerstvo kultury už v roce 2011 naplánovalo rok 2014 jako Rok české hudby , tj. jako jednu ze svých tematických priorit, kterou by bylo velmi vhodné využít k propagaci země i oživení domácí scény. Nezbývá, než se pokusit využít této příležitosti co nejefektivnějším způsobem bez ohledu na politický vývoj.
Linky: www.midem.com; www.classicalnext.com; http://www.emc-imc.org/cultural-policy/; www.rokceskehudby.cz
