Mezinárodní hudební festival Zlatá Praha poctil letos svou návštěvou opět německý mediální expert a producent Reiner Moritz, který zastával post předsedy poroty soutěžních televizních pořadů. V současnosti řídí distribuční společnost Poorhouse International Ltd. ve Velké Británii, připravuje odborné pořady pro vydávání na DVD a podílí se soustavně na produkcích dokumentů s hudební a uměleckou tématikou.
Mezinárodní hudební festival Zlatá Praha jste navštívil v minulosti již mnohokrát. Jak byste charakterizoval jeho vývoj? To je velmi těžké posoudit, protože před rokem 1968 probíhal festival pod vlivem zdejší politiky. Relativně svobodný byl v roce 1968 a v dalších letech byl opět ovlivněn totalitním režimem. Názorům lidí z více zemí světa se otevřel až po roce 1989. Z profesionálního hlediska jsou stále velmi užitečné workshopy, protože lidé se při nich vzájemně poznávají a konfrontují mezi sebou svá stanoviska. Mezinárodní hudební festival Zlatá Praha byl vždy kvalitní a svobodný do té míry, že na něm docházelo k výměnám různých názorů mezi Východem a Západem. Dodnes zde potkávám mnoho lidí, kteří se vrací na festival v každém roce. Ovšem líbilo by se mi, kdyby na přednášky a diskuse chodilo ještě více návštěvníků než dosud. Videotéka se zahraničními dokumenty je sice velmi navštěvována, ale bohužel o všechny festivalové akce není velký zájem.
Které festivalové programy vás letos nejvíce zaujaly? Na letošním festivalu mne velmi zaujaly prezentace indonéské a japonské televize. Také bylo skvělé, jak lidé projevili obrovský zájem o setkání s choreografem Christopherem Brucem. Méně návštěvníků už přišlo na workshop o přenosech z newyorské Metropolitní opery nebo na pořad Pocta… Royal Opera House. Myslím si, že mohlo přijít více zájemců z akademie a konzervatoří, protože zde měli jedinečnou příležitost nahlédnout do provozu operních domů s mezinárodním úspěchem.
Festival prezentuje zahraniční kulturu prostřednictvím dokumentů a osobních setkání s umělci. V širokém spektru nabídky nejsou zastoupeny všechny evropské státy, téměř chybí americké země nebo státy z Afriky. Kde vidíte důvody tohoto nedostatku? Veřejnoprávní televize v Evropě jsou srovnatelné s americkými televizními stanicemi, ale v Evropě není televize příliš dobře financována a jednotlivé programy navíc narážejí na jazykové bariéry. Americká televize je v zásadě komerční. Vezměte si, kolik kulturních pořadů vidíte v televizi? Jedinečné audiovizuální dokumenty točí v oboru klasiky San Francisco Symphony Orchestra a domnívám se, že na festivalu Zlatá Praha by mohly být tyto vzdělávací dokumenty také zastoupeny. Jistě skvělé byly hudebně vzdělávací pořady se slavným dirigentem Leonardem Bernsteinem, ale to už bylo před třiceti lety. Například jiná americká hudební tělesa z Bostonu, z Philadelphie, Chicaga nebo New Yorku bohužel podobné pořady už netočí. Na druhé straně je nutné si uvědomit, že Američané mají velmi zpřetrhané vazby ke své vlastní kultuře a ke svým kořenům. V tomto roce byla v porotě mladá dáma Eva Villarreal Velázquez z Mexika a doufám, že v příštím roce připraví pro festival Zlatá Praha zajímavý program. Mexiko disponuje více televizními programy, mají velkou baletní kulturu a také neobyčejnou kulturu klasické hudby. Z jejich země vyšli vynikající pěvci, kteří se stali úspěšnými hvězdami. A v Africe je zcela jiný problém. Většina zemí Afriky byly koloniemi Evropanů. Tamní televize se o kulturu zajímá málo, raději zařadí do vysílání americké filmy. Pro Evropany je zase těžké z afrických regionů získat materiály.
Nejen mezi zeměmi, ale i mezi snímky různých žánrů byly letos v soutěži výrazné rozdíly. Které z nich vám připadaly nejmarkantnější? Mezi soutěžními pořady převažovaly snímky ze západních zemí. Země bývalého Východu nenabídly příliš velké množství dokumentů, takže i v nabídce soutěžních snímků je to v každém roce napínavé. Přirozeně národním klenotem Východu je ruská sopranistka Anna Nětrebko. Letos jsme měli v soutěži sto dokumentů, z nichž většina byla zaměřena na operu více než na balet, jazz a world music. Ze sta snímků jsme posuzovali v úzkém výběru dvacet. Se soutěžními snímky první kategorie nazvané Hudba na obrazovce jsme nebyli letos vůbec spokojeni, proto jsme neudělili první cenu Český křišťál v této kategorii. Ani dokumenty žánrů world music, jazzu a populární hudby nebyly příliš dobré tak, aby mohly získat první cenu. Nikdy nevíme dopředu, jaké dokumenty budou do soutěže přihlášeny. Může se stát, že v příštím roce se přihlásí do soutěže třicet televizních filmů a málo dokumentů. Televize vždy reaguje na nabídku a poptávku. Například balet v současné době není tolik žádán jako opera. Festival ovšem stále zůstává flexibilní na úrovni všech žánrů.
Produkoval jste legendární cyklus nazvaný Mistrovská díla, který byl vysílán po celém světě. Zvolená koncepce dokumentu se vám velmi osvědčila… Idea dokumentárního cyklu Mistrovských děl byla velmi jednoduchá. V každém pořadu byl divák nejprve konfrontován jen s obrazem, který mohl soustředěně pozorovat deset minut. Pak dokument nabídl všechny doprovodné informace o malíři, obrazu a době. Sérii jsme dělali s velkým úspěchem a spolupracovali jsme například s Muzeem moderního umění v New Yorku, s museem Prado v Madridu nebo s Národním muzeem ve Stockholmu. Pět dokumentů vzniklo v koprodukci s Českou televizí.
Proč jste s natáčením cyklu Mistrovských děl už skončili, když jste s dokumenty měli úspěch po celém světě? Dokumenty seznámily lidi s více než dvěma sty malíři. S cyklem Mistrovských děl jsme skončili, protože televize pořady už nechtěly vysílat. Výtvarné umění je málo zastoupené jak v České republice, tak v Německu a dalších zemích. Prosadit dostatečnou prezentaci kultury v televizi je těžké pro každou zemi v celosvětovém měřítku. Mám zkušenosti, že ani redaktoři BBC příliš nevěří, že by pořady o výtvarném umění dosáhly velké sledovanosti. Je to debata na mnoho let, jak zprostředkovat kulturu v televizi ve světě komerce.
Produkoval jste mnoho dokumentů s uměleckou a hudební tematikou… Každé téma, které mne zajímalo při natáčení dokumentů, bylo pro mne důležité. Stalo se mi, že jsem musel někdy prosazovat témata, která byla pro většinu lidí nezajímavá, ale já jsem byl přesvědčen, že by se o nich měl natočit dokument, jenž by se dostal mezi širší vrstvy lidí.
V současnosti se točí více portrétů různých umělců. Co postrádáte v oblasti hudebních dokumentů? Máte pravdu, že se točí v současnosti více portrétů než dříve. Hudební redaktoři dnes spíš věří, že dějiny nejsou tolik populární… Je málo dokumentů, které jsou čistě zaměřené na nějakou epochu, například na renesanční nebo barokní hudbu. Současné dokumenty ukazují naši dobu často s komentářem různých odborníků a kritiků, podobá se to dnešnímu trendu na univerzitách, kde se raději čtou komentáře a sekundární literatura než původní díla.
Ve Velké Británii řídíte distribuční společnost Poorhouse International Ltd. a v současnosti připravujete pořady určené pro vydávání na DVD. Jak přistupujete k dramaturgii pořadů? Naše společnost je poměrně malá. Jsem velmi rád, že jsem ji v loňském roce na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha mohl představit prostřednictvím pořadu Umění setkávání / The Art of Encounters , který získal hlavní cenu Grand Prix.
Dramaturgii pořadů pro vydávání na DVD vnímám lineárně. Z mnoha děl si vždy vybírám jedno dílo, pak k němu připojuji rozhovory a další jiný materiál. Doprovodnou knížku k DVD musím opatřit textem pro čtenáře. Texty o hudbě se nesnažím psát jen pro odborné zasvěcence. Usiluji o to, aby text byl srozumitelný pro široké vrstvy lidí. Knížka musí především přinést zásadní informace o autorovi, umělcích a díle.
Na DVD nejde navodit stejnou atmosféru, kterou prožívají lidé sedící v divadle, kdy jsou vtaženi do magie představení. Samozřejmě nejde atmosféru ani simulovat, jenže je také hodně lidí, kteří nemají možnost zhlédnout představení, které by rádi viděli. V Evropě je jistě mnoho lidí, kteří by rádi navštívili proslulé festivaly v Salcburku nebo Bayreuthu, jenže vstupenky na představení jsou velice drahé. Je to otázka
peněz. A v tom vidím přínos dokumentů a pořadů na DVD, které mohou živě a zajímavě zpřístupnit každému zájemci umělecké dílo.
