Vypadá to jako dokonalý marketingový tah: tři krásné mladé blondýnky se dají dohromady, založí trio – a koncerty se hrnou. Jenže v případě Puella tria je to trochu jinak. Mládí ani krásu těmto slečnám nelze upřít, ale bylo by nezdvořilé nepochválit na prvním místě jejich hudební kvality a hlavně nadšení a vážnost, s nimiž si prošlapávají cestu do „velkého“ hudebního světa. „Puellae“ jsou klavíristka Terezie Fialová , violoncellistka Markéta Vrbková a houslistka Eva Karová . Název souboru, který založily ještě jako konzervatoristky v Brně, vznikl náhodou – v době, kdy už nějakou dobu hrály beze jména. „Pořadatelé na Moravském podzimu potřebovali na program koncertu něco napsat,“ vysvětluje Tereza. Sešly se roku 2003 ve třídě povinné komorní hry a navzájem si „sedly“ – sestavit dívčí soubor nebyl žádný záměr. Brzy oslaví „Puellky“ pět let společného hraní. Od doby, kdy je pro komorní hru nadchl profesor Václav Horák, se hodně změnilo: především absolvovaly konzervatoř a odešly studovat. Terezie s Evou do Prahy a Markéta na JAMU. „Studuji na D1,“ říká s nadsázkou a popisuje, jak jezdí na zkoušky a hodiny komorní hry do Prahy k pánům Klánskému a Pazderovi, zatímco hlavní obor má zapsán v Brně.
„Pro komorní hru u nás jednoznačně není v osnovách dostatečný prostor,“ horlí dívky jedna přes druhou, což jen potvrzuje odpověď na otázku, kdože je u nich „vedoucí“. „Úkoly máme rozdělené podle toho, která k čemu tíhne, žádnou vůdkyni nemáme.“ Úkoly – to je například logistika koncertních zájezdů, obstarávání not, shánění sponzorů, propagace nebo webové stránky. Zatím si vystačí samy, ale také nejsou na koncertování existenčně závislé. Jednou by se rády uživily tím, co je pro ně teď příjemná a vzrušující, i když náročná práce.
Puella trio má za sebou několik soutěžních úspěchů: 2. cenu ze soutěže Marie Judiny v Petrohradě, 2. místo v Rovere d'Oro v italském San Bartolomeu, nejnověji obsadilo 3. příčku na Charles Hennen Concours v Nizozemsku. Díky tomu byla děvčata pozvána na mezinárodní kurzy v německém Weikersheimu, kde je následně odměnili coby nejlepší soubor. Miro Quartet z USA, s nímž tam muzikantky pracovaly, se od té doby stal jejich velkým vzorem. Básní o jeho zvuku, stylu hry a přístupu k hudbě vůbec.
Členky tohoto tria měly všechny hudební zázemí v rodině. Terezie pochází z brněnského „klanu“ Fialů: její otec je známý sbormistr a skladatel, matka učitelka klavíru, má čtyři sestry, všechny hudbou poznamenané. Vyzkoušela také dva nástroje: maturovala v klavíru i v houslích. Eva, která má rovněž čtyři hudebně nadané sourozence, je až ze slovenské Nitry, ale poznat je to jen, když začne mluvit o svém dětství, to sklouzne do mateřštiny. Violoncellistka Markéta začala ve čtyřech letech hrát na klavír, cello zkusila až v jedenácti letech, ale zůstala u něj.
Na trh nedávno přišlo jejich debutové CD s Bergerettami Bohuslava Martinů, premiérovou českou nahrávkou Schnittkeho tria a Šostakovičovým op. 8. „Těžiště našeho repertoáru je v hudbě 20. století, ale nechceme se nijak specializovat,“ tvrdí svorně.
„Výuka na českých školách je zaměřená na sólovou hru, přitom sólistů je ve skutečnosti jen zlomek,“ vrací se Markéta k problému, který musejí všechny řešit. „Komořina je brána nesmyslně jako vedlejší, přitom v zahraničí je to svéprávný obor. Nám třem se přihodilo, že se trio stalo naší naprostou prioritou,“ konstatuje. A její kolegyně přikyvují, že vzájemná souhra a schopnost kompromisu není všem dána. „Ve světě jsou dva trendy, jak chápat klavírní trio: buď jako soubor tří sólistických individualit, které se sejdou jednou za půl roku, a potom druhá cesta, cvičit pokud možno denně, poslouchat ty druhé,“ popisuje Eva a není pochyb, jaký z těchto způsobů Puella trio preferuje. Při jejich temperamentu není zkoušení vždy idylka. „Někdy prásknou dveře, hádáme se, ale všechno si vyříkáme a pak je klid.“
Příští rok se Puelly chystají do Luzernu, budou studovat u Guarneri Tria. Plánů mají hodně, čekají je koncerty v zahraničí, soutěž. Při vyhlídkách do vzdálenější budoucnosti je slyšet přiměřená skepse, ale i chuť poprat se s překážkami, které každý mladý soubor čekají na cestě vzhůru.
