Čechy se po roce 1989 otevřely světu a začaly postupně reagovat na mnohostranný zájem hudbymilovného publika. Právě zájem posluchačů o nové hudební směry či o hudbu, kterou v našich zemích nemáme možnost slyšet často, směřuje pozornost pořadatelů k novým, neotřelým projektům. Jedním z nich je i festival Archaion kallos , který se uskuteční v Praze ve dnech 7. – 16. 10. 2013. Jak už sám název napovídá, jedná se o festival pravoslavné, potažmo východní křesťanské hudby. Řekneme-li pravoslavná hudba, většině z nás se vybaví ruská či bulharská sborová hudba a pocit jisté kulturní odtažitosti či odloučenosti a jako taková je pro nás v podstatě neznámá a exotická. Je tento pocit oprávněný? Nebo je to opět pouze důsledek mnohaletého komunistického embarga na určitý typ hudebních projevů spjatých s církví – v tomto případě pravoslavnou?
Pravoslavná církev v českých zemích byla ustavena hned po vzniku Československé republiky v roce 1918. Její vznik nebyl jednoduchý. Od počátku českého pravoslaví v 19. století spadaly skupiny zdejších pravoslavných pod jurisdikci tzv. „rakouské církve“, jejíž centrum bylo v Srbsku. Tuto právoplatnou srbskou jurisdikci nakonec uznala vznikající pravoslavná česká církev v čele s biskupem Gorazdem (jednalo se o téhož muže, který byl po atentátu na R. Heydricha zastřelen fašisty za přechovávání atentátníků v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze). Po 2. světové válce se čeští pravoslavní obrátili na Ruskou pravoslavnou církev se žádostí o přijetí do jejího svazku. Moskevský patriarcha Alexij I. vyslovil s požadavkem souhlas. Zásadní změny v církevní organizační struktuře přinesl rok 1993, kdy zanikla Československá republika a pravoslavná církev na tuto situaci reagovala změnou názvu: Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku. I přes obtížnou situaci však pravoslavná církev již při svém ustavení proklamovala sepětí se slovanskými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří v roce 863 přinesli na Velkou Moravu liturgii ve slovanském jazyce. Právě tato liturgie, přinesená Metodějovými žáky do dalších slovanských zemí, se stala základem pro vznik pravoslaví. Protože svatí Cyril a Metoděj přišli z řecké Soluně, přinesli s sebou logicky společně s liturgickými texty i nápěvy melodií. Tyto melodie se staly základem, ze kterého vyrostla pravoslavná hudba. Pozdější generace hudebníků zůstaly věrné původním pravidlům zhudebňování liturgických textů tak, jak bylo zvykem na křesťanském východě. V Čechách se po Metodějově smrti církev vrátila k západnímu ritu, jehož liturgickým jazykem byla latina. Slovanská liturgie žila ještě v době opata a zakladatele sázavského kláštera Prokopa (kanonizován 2004) a poté byla zakázána. Císař Karel IV. obnovil slovanskou bohoslužbu v Emauzském klášteře, nešlo ale o původní zpěvy sv. Cyrila a Metoděje, ale o zpěvy chorvatských benediktinů. Slovanská liturgie a liturgická hudba tak žila především na území Ruska, Bulharska a Srbska. Vytvořila svébytný umělecký útvar, řídící se po staletí přísnými pravidly. Právě tato pravidla způsobují nejen diametrální odlišnost hudby křesťanského východu a křesťanské hudby západní, ale i odlišnost duchovní hudby východu od hudby světské. Velký reformátor ruské církevní hudby Alexandr Kastalskij to vyjadřoval takto: „Bylo by žádoucí, abychom v chrámě měli takovou hudbu, kterou neslyšíme nikde mimo chrám, která se od světské hudby odlišuje právě tak jako liturgické roucho od všedního oděvu.“
Základním a nejdůležitějším pravidlem je to, že liturgický text je nosným prvkem bohoslužby, která je prakticky celá zpívaná. Hudba zesiluje působení textů, které se stávají znějícím vyznáním víry, a je zároveň prostředkem, který udržuje pozornost věřících v napětí a kterým je interpretována emocionální síla slov. Pravoslavná hudba je ozvučením liturgického slova, a protože je třeba, aby toto slovo bylo tlumočeno jednoznačně, je vždy interpretováno pouze lidským hlasem, bez doprovodu nástrojů, přičemž se tento absolutní zákaz týká i nástroje v našich zemích bytostně spjatého s chrámovou hudbou – varhan. Zvuk nástrojů totiž v posluchači vzbuzuje emoce, které nemusí být v souladu s textem, který doprovázejí. Z podobných důvodů byl ve středověku bez doprovodu nástrojů i gregoriánský chorál. Pravoslavná hudba si ovšem toto specifikum podržela mnoho staletí až do současnosti. Všichni skladatelé, kteří vytvořili pravoslavnou liturgickou hudbu, se mu zcela přizpůsobili. Bortňanskij, Berezovskij, Čajkovskij, Stravinskij, Rachmaninov – ti všichni psali své skladby určené pro pravoslavnou liturgii a capella. Jak silně musela být tato tradice zakořeněna, když se jí bez protestů podřídil i takový hudební modernista, jako byl Igor Stravinskij? Na první pohled se zdá, že absence nástrojů musí nutně ochudit hudební obraz skladby, minimálně o mnohabarevnost, kterou nástrojová hudba přináší. Není tomu tak. V procesu vývoje pravoslavné hudby dochází k ustálení základního čtyřhlasu, představovaného smíšeným sborem. Klasické obsazení tohoto sboru je soprán, alt, tenor a bas. K nim přidává ruská pravoslavná hudba ještě tzv. oktávisty – tedy basy, které zpívají svůj part o oktávu níž, než jejich kolegové basisté. Účinek je mimořádný. Podobně, jako u varhan, kde některé píšťaly znějí tak hluboko, že je vlastně neslyšíme, ale jen přidávají souzvuku na barevnosti, má zpěv oktávistů vliv na konečnou barvu zvuku. Zvuk basu je zesílen a znásoben o alikvoty. Samotné oktávisty prakticky nevnímáme, slyšíme jen mohutnost a šíři sborové sazby. Pravoslavná hudba v zásadě preferuje hluboké mužské hlasy před tenory, většina sólistů a předzpěváků jsou basisté. Po staletí se chrámový zpěv v Rusku a Bulharsku vyvíjel k dokonalosti, interpretační a stylové čistotě a bezchybné souhře jednotlivých hlasů. Už od 18. století přinášeli italští skladatelé do západní Evropy informace o kráse a vysoké úrovni ruského sborového umění. Byli okouzleni absolutní čistotou hlasů, jejich dokonalým souzněním i efektním využíváním imitačních technik a dvousborové sazby. Kromě skladatelů působících nějakou dobu v Rusku však západní Evropa o ruské sborové hudbě příliš nevěděla. Na začátku 20. století se jako uragán prohnal operní Evropou fenomén ruského basu Fjodor Šaljapin. Do svých vystoupení kromě světových operních árií pravidelně zařazoval také ruskou tvorbu. Vzbudil zájem o ruskou kulturu a tím i o pravoslavnou hudbu. Tento zájem však přerval rok 1917. Vše, co bylo spojeno s církví, tedy i duchovní hudba, bylo v Rusku nežádoucí. Trvalo skoro sto let, než se pravoslavná hudba stala znovu součástí ruské kultury a než se prosadila i jako kulturní fenomén, který je možné ukazovat světu. Ruské pravoslavné sbory pravidelně koncertují v Evropě. Přinášejí s sebou neopakovatelnou atmosféru a svébytnou hlasovou kulturu, která se výrazně liší od západního pojetí. Není to ale jen souhra a barva hlasů. Existuje několik dalších specifik pravoslavné hudby. Zatímco západní liturgická hudba už několik staletí používá dur-mollový systém, pravoslavná hudba se drží tradičního rozdělení církevních modů do tzv. octoechu. Jde v podstatě o systém osmi církevních stupnic, ve kterých jsou jednotlivé zpěvy napsány a podle kterého se řídí hudební rozvržení liturgie. Výsledkem je velká rozmanitost zpěvů a také poněkud nezvyklé melodické obraty zpěvů, působící archaicky a neobvykle. Většina sboristů se v těchto tóninách orientuje natolik jistě, že v nich zcela běžně improvizují ve čtyřhlasu. Lze bez nadsázky říci, že poslech pravoslavné hudby je zážitkem, který v posluchači vzbudí dojem dokonalosti a absolutní krásy. A právě na tento výraz navazuje název prvního a jediného festivalu zabývajícího se pravoslavnou hudbou Archaion kallos. Z řečtiny lze totiž tento výraz přeložit jako „starobylá krása“, v pojmosloví svatých otců východní křesťanské církve jako „původní krása“. Letošní ročník festivalu je také výjimečný tím, že součástí dramaturgie jsou i světové premiéry předních žijících českých autorů.
