Právě teď jsme na AMU v Lichtenštejnském paláci, jehož prostředí působí na člověka značně vznešeně. Vnímáš tuhle skutečnost, kterou my vidící vnímáme vizuálně? Nebo je pro tebe vlastně nepodstatné, v jakém prostředí se pohybuješ? Rozhodně ne, tenhle prostor je krásný a dýchá starobylostí. Mám ráda zdejší místnosti se starými krby a jejich podivnou akustikou. Spíš to však na mne působí historicky než vznešeně. Cítím, že tahle budova už leccos zažila. Určitě bych mohla studovat i jinde, ale jsem moc ráda, že mohu právě tady. Zdejší prostředí je opravdu inspirativní stejně jako Konzervatoř Jana Deyla, kde jsem studovala předtím. Cítím energii tohoto místa.
Jaké bylo prostředí, ze kterého jsi vzešla? Mám na mysli tvé rodinné zázemí. Tvůj dědeček Karel Sklenička byl hudební skladatel. Nakolik tě to ovlivnilo? Naše rodina měla k hudbě opravdu blízko. Všechny dědečkovy děti se hudbě musely věnovat. Když ne profesionálně, tak alespoň na vysoké amatérské úrovni, na hranici amatérství a profesionality. Dostávala jsem v hudebním vzdělání obrovskou podporu, hlavně od táty. Později i od mámy, která sice nebyla ve vážné hudbě vzdělaná, ale má k ní velký vztah a cit. Oba rodiče mne podporovali a podporují.
Jaké bylo tvé první setkání s hudbou? Kolik ti bylo? Od začátku mého života. Odnepaměti se u nás ozývala hudba. Díky dědečkovi a pak díky tátovi, který hrál amatérsky na několik nástrojů. Asi ve dvou letech jsem dostala malé klávesky Casio. Také jsme měli harmonium a různé zvukové hračky. Rodiče dost brzy zjistili, že jsem zvukové dítě. To znamená, že hlavně skrze zvuk a sluch zjišťuji, co se kolem mne děje. Někteří nevidomí to mají více přes hmat nebo přes čich. Rodiče mne od těch klávesek a pak od piana nemohli odtrhnout. Máma vtrhla v jedenáct v noci do pokoje a zlobila se, že ještě nespím a vyháněla mě od piana.
Takže ty malé klávesy předznamenaly, že tvým nástrojem bude klavír? To si nejsem jistá. Ke klavíru jsem získávala vztah postupně. Ještě třeba v osmi letech jsem nevěděla jistě, že klavír bude číslo jedna. Sice jsem se na něj začala učit jako první, ale záhy jsem se začala učit i na zobcovku. Ale tu naprostou jistotu, že klavír bude mým životním posláním, tu jsem získala až v patnácti letech. Bylo to ve chvíli, kdy jsem si vybojovala u rodičů, že můžu jít na Deylovu konzervatoř.
Jaké hodnoty tě formovaly jako dítě? Co se ti rodiče snažili kromě hudby předat? Jsme křesťanská rodina, takže se mi snažili předat víru v Boha. A také vztah k přírodě. Pořád jsme byli v lese. Do šesti let jsem vyrůstala na venkově v Zimoři u Mělníka. Když jsme se pak vlivem různých okolností odstěhovali ze Zimoře do Prahy, tak jsme často jezdili do Voltýřova u přehrady Orlík. Tam je to také plné lesů, k tomu zahrada… Hodně jsem žila i sportem. Byla jsem hrozně pohybový tvor. Pořád jsem někde na něčem visela nebo jsem někde lezla.
Byli tvoji rodiče hodně protektivní vzhledem k tvému handicapu, nebo ti nechávali svobodu? Nechávali mi hodně svobody. Až takovou, že jsme s bráchou blbli a on mě vůbec nešanoval. To bylo pořád: pojď si hrát, dělej, budeme kovbojové, jsme mrtví a jsme živí a rychle do lesa a klacek do ruky a jdeme bojovat. Prostě všechno. Lezli jsme spolu po stromech, houpali se… Někdy to šlo tak daleko, že jsme se naváděli a schválně jsme rozbíjeli sklenice s kompotem. Hrozná sranda, když se to všechno rozprsklo. Mohli jsme se umlátit smíchy. Spoustu lumpáren jsme natropili. Maminka se však bála, aby něco nezanedbala. Velkým přínosem byly tudíž moje dvě tety, Tereza Kochová a Klára Novotná, které se profesně věnují tyflopedii. Takže jsem měla hodně speciálních hraček a hned, jak to bylo možné, mne přihlásily do střediska rané péče.
Byla jsi od začátku jasně vyhraněná ke klasické hudbě, nebo tě zajímaly i jiné styly a žánry? Zdaleka nejen klasika. Vážnou hudbu jsem začala více poslouchat, až když jsem nastoupila na hudební gymnázium, protože tam nás k tomu vedli. Jinak jsem poslouchala popík, jazzík a tak. Na Gymnáziu Jana Nerudy jsem byla na hudební větvi od primy do kvarty. Tam byla jasná orientace na klasickou hudbu. Gymnázium mne v tomto zformovalo. Také jsem si potvrdila, že vlastně mám vážnou hudbu nejraději. Beethoven, Mozart, Debussy… Od začátku při tom formování byl hrozně důležitý hlavně Debussy. Sice jsem sála všechno kolem sebe – filmovou hudbu, pop i jazz, doteď mne to baví, ale už jenom jako vedlejšák. Vím, že se nikdy nebudu živit jazzem jako třeba Petr Malásek.
Pozornost posluchačů přitahuje skutečnost, že máš těžký handicap – nemáš zrak. Můžeš čtenářům HARMONIE přiblížit, v čem se nejvíce liší tvoje vnímání světa ve srovnání s těmi, co zrak mají? Hlavně v tom, že nic nevidím (smích). Ne, já to vážně nemůžu posoudit, protože jsem nikdy neviděla. Já prostě hodně věci poslouchám, hmatám na ně, ochutnávám a čichám. Ten pátý smysl nahrazuji hlavně sluchem a potom ještě něčím dalším. Asi intuicí nebo možná kombinací intuice s abstraktní představivostí. Dozvěděla jsem se strašně zajímavou věc. Zrakové centrum prý řídí naše prostorové vnímání a abstraktní představivost. Já však nemám poškozené zrakové centrum, ale oční nerv. Moje diagnóza je hypoplazie očního nervu. To znamená, že oční nerv nedorostl, nedoputoval k mozku a nespojil se s ním. Já mám vlastně oko v pořádku, zrakové centrum v pořádku, ale nefunguje komunikace mezi nimi pomocí očního nervu. Ono je tudíž možné, že zrakové centrum v mozku u mne nějak pracuje, protože já skutečně mám bohatou abstraktní představivost. Moje představy nejsou vizuální, hodně vycházejí z předchozí zkušenosti, z pocitů, intuice, všelijakých tušení, ale také z racionální úvahy. Nezdá se to, ale mimo hudbu jsem velmi racionální člověk. O věcech přemýšlím hodně logicky. A toto všechno mi nějakým způsobem kompenzuje zrak.
Kdybys měla říci, v čem vnímáš nejpalčivěji rozdíl mezi vidícími a nevidícími ve vnímání světa, šlo by to nějak popsat? Samozřejmě odhlédneme-li od skutečnosti, že vidící mají vizuální prožitky a nevidící nikoli. Postupem času jsem zjistila jednu zásadní věc, a to že nevidomý člověk může dokázat vlastně všechno, pokud chce. Může se dotknout nejhlubší podstaty věcí, samozřejmě s výjimkou vizuálních zážitků. Nemluvím o způsobu, jakým k tomu dojde. Jelikož byl však svět uzpůsoben pro vidící, jsem občas nešťastná nebo naštvaná, že mi věci nejdou dost rychle. Zrak je bezprostřednější, rychlejší. Například nemůžu číst rychle noty. Problém je hlavně časový. Ono je možné naučit se lyžovat, tancovat, naučit se noty, dokonce jde i kreslit a malovat! To všechno je bez zraku možné, ale jak je naše doba rychlá, tak cítím neustálý stres z toho, že jsem pozadu a ve skluzu oproti ostatním. Když však od tohoto problému odhlédnu, tak mne už nic dalšího nenapadá.
Jak to vypadá, když se rozhodneš nastudovat určitou skladbu? Co následuje za kroky? Nejdříve si najdu nahrávky. Stáhnu si je z youtube nebo si najdu cédéčka a poslechnu si to. Dnešní technika je v tomto výborná. Už nemusí přijít učitel a dílo přehrát, jako to bylo v mých začátcích. Poslechnu si i více interpretací. Například nedávno jsem slyšela bývalého spolužáka z Deylovy konzervatoře hrát Elegii es moll od Rachmaninova. Úplně mě to oslnilo, naprosto jsem se do té skladby zamilovala a říkala jsem si, že tohle musím hrát! Hned jsem šla na net a několikrát jsem si to pustila v podání Gavrilova. Pak jsem zašla do Krakovské do knihovny. Tam je Knihovna Karla Emanuela Macana pro nevidomé, kde jsou knížky, dokumenty a noty v braillu. Spousta věcí je i v archivu Deylovy konzervatoře. Je tam strašně hodný pan profesor Schenk, který mi nabídl, že pokud bych potřebovala, mohu si přijít noty půjčit. Přednost však mají tamější studenti. Teď mám třeba půjčené Šumění lesa od Liszta a Mozartovu Sonátu a moll, kterou na Deyláku nikdo nechce hrát. Když nenajdu noty ani na jednom místě, tak vezmu černotiskové noty, okopíruji je a nechám si je přepsat do braillu. V knihovně v Krakovské jsou přepisovači, jež mi to za nějaký obnos přepíšou. Vychází to asi na třicet korun za stránku. Můžu hrát úplně cokoliv, jen je to hůře dostupné než pro vidící.
Čeká tě debut na Pražském jaru, kde budeš hrát Beethovenův Klavírní koncert č. 3. s PKF – Prague Philharmonia a pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera. Jak tento projekt vznikl? Já ani pořádně sama nevím. Angažoval se v tom Nadační fond Mathilda, který podporuje osoby s těžkým zrakovým postižením. V prosinci 2014 mi zavolala paní Jacquelina Kohoutová z kanceláře Pražského jara, se kterou se trochu znám. Prý se možná někdy do budoucna chystá nějaké vystoupení s nadačním fondem Mathilda. Požádala mne, ať pošlu životopis a nahrávku. Tak jsem poslala Prague Proms 2013, kde jsem hrála právě Beethovena s Českým národním symfonickým orchestrem a se Stevenem Mercuriem. Pak bylo dlouho ticho. O čtyři měsíce později mi zavolala Kateřina Bačová z Pražského jara s nabídkou, jestli bych měla zájem účinkovat na festivalu v roce 2016. Úplně se mi protočily panenky! Naprosto jsem to nečekala a jsem za to šťastná.
Jak probíhá tvoje komunikace s hráči a s dirigentem před sólovým vystoupením s orchestrem? Zatím jsem měla možnost vystupovat s orchestrem třikrát. Dirigent je pro mne naprosto klíčový. On je mediátorem komunikace. Stojí blízko mne. Při koncertě se Stevenem Mercuriem jsem slyšela jeho dech, což bylo pro mě něco tak intenzivního a úžasného, skoro jako bych viděla jeho gesta. Kromě toho citového zážitku, že Mercurio stál pouhých třicet centimetrů ode mne, to mělo silný praktický užitek, protože jsem cítila jeho vnímání hudby. Přesně jsem věděla, kdy dá gesto a nastoupí orchestr. Díky tomu jsem se mohla dobře trefit do orchestru.
Je potřeba, aby ti dirigent dal někdy znamení dotykem? To není potřeba, ale například při některých mých dlouhých laufech jsme byli dohodnuti, že kývnu v přesně stanovenou dobu a tím dám znamení dirigentovi i hráčům, že mohou nastoupit.
Co nejvíce potřebuješ od hráčů a od dirigenta právě v takovýchto případech? Potřebuji, abychom se vzájemně vnímali, abychom byli na sebe naladěni. Také potřebuji fyzickou blízkost dirigenta. Třeba když máme společně dělat ritardando, které není přesně vypsané v notách, tak musíme všichni vzájemně projevit obrovské množství empatie. Já sama občas diriguji pěvecký sbor Gabriel, tedy jen jako naprosté hobby. Sbor založila před pětadvaceti lety moje teta. Vystupujeme v domovech pro seniory, v psychiatrických léčebnách, nemocnicích… Když nemohou diváci k nám, tak my jdeme k nim. Máme zhruba dvacet malých koncertů za rok a já některé skladby diriguji. Oni mě tolerují, protože se známe dlouhá léta a jsme skoro jako rodina. Tam jsem se nejvíce naučila o hudební spolupráci mezi sebou navzájem. I když nediriguji a jen zpívám ve sboru, chce to obrovské množství empatie naladit se na člověka vedle sebe. Samozřejmě čím fyzicky blíž, tím lépe. Je mnohem jednodušší cítit i projevit hudební empatii nablízko, když slyším dech druhého.
Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 5/2016
