Je vynikající! Super! Absolutní jednička! To byly výkřiky nadšení, které si v Rudolfinu předávali posluchači po úžasném hornovém koncertu. Za řízení Jakuby Hrůši, v čele Pražské komorní filharmonie, zasvítil v sólovém partu Glierova koncertu B dur, op. 91 na konci dubna v Dvořákově síni Radek Baborák (1976). Krátce na to vydal na labelu Supraphonu cédéčko, spolu s Wenzelem Maria Fuchsem, prvním klarinetistou Berlínské filharmonie a Baborák Ensemblem, s díly Bohuslava Martinů, Carl Nielsena a Charlese Koechlina.
Umělec a osobnost v jednom
Jak hraje, tak myslí, mluví, jedná. Je to vyrovnaná osobnost. Právě prožívá Kristova léta, svých třiatřicet, a už dnes může uvažovat o tom, zda byla horna tou dobrou volbou pro život. „Nejen dobrá volba a nejen horna, ale všechna vážná hudba, která mi naplnila život,“ vyznává umělec. „Někdy si kladu otázku, co by bylo, kdybych třeba hrál na klavír nebo na housle. Zda bych se dostal tak daleko, jako s mým nástrojem, nebo jestli jsem měl předpoklady právě jen pro něj.“
Nepochybně je lesní roh instrumentem jeho srdce a je na své umění i svým způsobem hrdý. Jak říká, na hornu nemůže hrát každý. Ten nástroj si žádá určité předpoklady, sbírku vlastností a talentu, i daru. Tím jsou fyzické dispozice, úzké rty, rovné zuby, dostatečně mohutné plíce, a vůbec celková tělesná konstituce. A k tomu i jisté další vlastnosti, rozhodně ne labilita, nervozita a roztěkanost, které se pak při výkonu projeví na koncentraci. „U horny ovšem platí, že ať člověk dělá co dělá, ať cvičí jak dlouho chce, stále je třeba počítat s eventualitou, že se něco přihodí nebo nepovede. Nedá se předem docílit jakási naprostá dokonalost, možnost všechno předem docvičit. S tím si hornista nemůže lámat hlavu, jen věřit, že převáží jeho dary, muzikálnost a hudební srdce.“
Na dobrých základech
Nebyl to nijak těžký vstup do hudebního světa, když celá Baborákova rodina je hudební. Matka klavíristka, strýc trumpetista a dědeček vesnický muzikant, který ovládal několik nástrojů, a dnes taky sestra hobojistka. Radek se učil hrát na zobcovou flétnu, na klavír a zkoušel i hru na housle, spíš pro orientaci o smyčcových nástrojích. V osmi začal hrát na lesní roh. Snad to ani nebylo jeho rozhodnutí, ale v rodině bylo jasné, že na něco hrát bude, nejspíš na hoboj či trubku, až se matka rozhodla pro hornu. Při tom zůstalo. To už ale na umělecké škole v Holicích jeho učitel Karel Křenek věděl, že životní cesta jeho žáka zamíří k dechovému nástroji. Mimochodem, učil se u něj i Bedřich Tylšar. K němu se také později Radek dostal do třídy na AMU, a u něj i absolvoval. Věděl začínající hornista, do čeho jde a jaké mu občas zrádný nástroj přichystá překvapení? Na začátku ho to ani moc nezajímalo. Od kolegů sbíral postupně informace, triky, vědomosti a sledoval nahrávky. Stále víc rozpoznával kvality horny, její možnosti, jež se za staletí dotvořily. Přišel na to, že její vývoj a způsob hry jsou v podstatě jednoduché. „Na hornu by se mělo zpívat. Je to nástroj velmi podobný lidskému hlasu. V žádném případě by z něj nemělo vycházet troubení nebo jiné nepříjemné zvuky. Jen na lovu, kde v minulosti nejčastěji zněl, se vyžaduje určitá razance. Ostatně stále je podstatná část repertoáru horny inspirována její původní signální funkcí. Často také třetí věty koncertů, à la chasse, připomínají původní roli nástroje.“
Horna nádherná i zrádná
Od dob Františka Antonína hraběte Šporka možnosti nástroje, stejně jako jeho literatura, prodělaly zajímavý vývoj. Velkou zásluhu na tom měli nepochybně čeští hornisté. Na počátku jen pravou rukou vloženou do korpusu zjistili, že se dá z onoho jednoduchého, přirozeného nástroje vyloudit kompletní chromatická řada tónů, a po signálních, brutálních tónech začali hrát melodie líbezných pastorálních scén a nokturen. Později objevili i další možnosti, například trojzvukový efekt: Jeden tón se hraje, jeden zpívá a v určité kombinaci tónů se některé z nich ještě ke dvojzvuku ozývají jako alikvóty. Už od klasiky využívali virtuosové tuto možnost, zvláště v kadencích skladeb. Nelze opomenout muže, kteří v tom vývoji hráli svou roli – Antonín Josef Hampl nebo Jan Václav Stich-Punto.
Radek Baborák hraje na německý nástroj firmy Alexander, vcelku značně rozšířený. V Americe a Anglii preferují i jiné instrumenty, on ale nehledá, neexperimentuje, je věrný své značce, má jeden jediný model, 103 Goldmessing, ve zlatoměděné směsi kovu. Hraje na něj sólově i v orchestru.
V čem je problematika a zrada kvalitní hry na hornu? I když se hráč snaží a dodrží všechny potřebné postupy, rozehrávání, cvičení, etudy, hru pomalu a na všechny způsoby, na koncertě nastane úplně jiná situace a z nevysvětlitelných příčin se i při maximální koncentraci někdy ozve nečekaný kiks. Prostě zrada, daná délkou nástroje s množstvím alikvótů těsně vedle sebe, které se nečekaně prolnou.
Hornisté, repertoár, nahrávky
Jak velká je dnes ve světě konkurence špičkových hornistů, zejména sólistů? Ten počet není samozřejmě tak velký jako u pianistů, houslistů či flétnistů. Jenže hornisté se obvykle propracují na přední místo v orchestru a dál nebývá důvod bojovat o místo na slunci. Rozhodně to není jako ve sportu, horna není nástroj konkurenční.
Podobně je tomu se šíří hornového repertoáru. Radek Baborák má dnes zvládnutý v podstatě celý hornový repertoár. Ty nejznámější koncerty má živě nastudované a ty méně známé, jim blízké, ty jakoby ve stejném stylu opisují, takže není problém je za den dva aktivně zvládnout. Koncerty pro tento nástroj nejsou navíc příliš dlouhé, jinak by mimořádně namáhaly rty a dech hráče. „Snažím se nabízet agentům ty nejcennější. Mluvil bych o patnácti koncertech s velkým, a o stejném počtu s komorním orchestrem. Kdyby se mi ta třicítka koncertů podařila natočit, byl bych moc šťastný. Nerad bych hrál pořád dokola Mozarta a Strausse. Sem tam se podaří prosadit Paula Hindemitha, Kurta Attenberga či Henry Thomasiho. To je pak pro mě svátek.“
Je zajímavé, proč právě pro pražský dubnový večer padla volba na Glierův koncert. Je to jedna ze skladeb, k nimž Radek tíhne svým naturelem, a v němž představí lesní roh v plné šíři jeho bohatství a technických i výrazových možností. Je to radost pro hráče a hudba pro posluchače, na první poslech srozumitelná a jasná, a zároveň plná pestrých muzikálních nápadů světa blízkého Rachmaninovovi a Chačaturjanovi. Opravdu skvěle si s tím koncertem rozumí.
Prudký nástup k úspěchu
Všechno to začalo už během studia na domácích i zahraničních soutěžích. V roce 1988 byl jako dvanáctiletý vítězem Concertina Praga a v patnácti získal třetí cenu Pražského jara. Po něm následovala rozhlasová soutěž UNESCO. Ženeva, Mnichov, Markneukirchen, a dál ocenění Grammy Classic pro ČR, Cena Davidoff 2001 a Mostly Classic Award 2002. Všechny soutěže absolvoval do svých osmnácti let, místo do třiceti, jak požadují stanovy. Byla to doba, kdy si ještě ani nestačil uvědomovat pojem trémy a napětí, a tak v pohodě sbíral ceny. Co hodnotí kritika, to dnes příliš neposlouchá, i když si dá poradit. Ve věcech horny ví ale sám dost. Za svým stylem si stojí.
Ještě před konzervatoří chodil na konzultace ke Zdeňku Tylšarovi a u Bedřicha Tylšara poznání dovršil. Po studiu se záhy postavil na vlastní nohy, takže relativně brzy, v sedmnácti, vstoupil do Pražské komorní filharmonie a o rok později zastával, spolu se Zdeňkem Tylšarem, místo prvního 
hornisty České filharmonie. Po dvou letech odešel na post sólohornisty do Mnichovské filharmonie, kde pod vedením Jamese Levina setrval do roku 2000. Poté se stal sólohornistou Berlínské filharmonie. Vítězství v konkurzu na toto místo si cení víc než všechny soutěžní úspěchy. V letech 1998 – 2000 vyučoval (po svém předchůdci Hermannu Baumannovi) vždy čtyři dny v měsíci jako hostující docent Nadace Artura Toscaniniho v Bologni.
Hra v orchestru se během let stala samozřejmostí. Až do tohoto roku. Léta zkušeností se ale navršila a tak Radek Baborák dospěl k životnímu rozhodnutí. Od roku 2010 bude na volné noze jako sólista a komorní hráč. Chystá se na údobí nové aktivity ve vyhledávání možných kontaktů s orchestry a agenturami a na spolupráci s komorními hráči. Opouští jistotu zázemí jednoho z nejlepších orchestrů světa, ale bude volný a otevírá se mu větší možnost k sólovému hraní. Při orchestrálním závazku tento požadavek mnohdy časově kolidoval a nedal se leckdy ani realizovat.
Pokud jde o nahrávky, spolupracuje Radek Baborák dlouhodobě s japonskou firmou Octavia Records (u ní nahrává i Česká filharmonie), kde mu vyšlo dvanáct CD, které zatím v Čechách nejsou na trhu. Nahrával i pro EMI, Sony, a teď nově navazuje na dřívější spolupráci se Supraphonem. Nahrává opravdu rád a s nadšením.
Orchestry, dirigenti, přátelé
Za dobu svého působení si vybudoval jako sólista stálé kontakty se světovými orchestry. Mezi nejznámější patří bezesporu Berlínská, Londýnská, Česká, Mnichovská, Petrohradská a Tokijská filharmonie, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bamberští symfonikové, Orchestre National de Lyon, Bachakademie Stuttgart a Mozarteum Salzburg. Jeho vystoupení s Mnichovskou filharmonií a Jamesem Levinem bylo označováno za fenomenální, vyprodané koncerty s Londýnskou filharmonií v St. Alban‘s Cathedral a Royal Festival Hall vyvolaly obrovské nadšení. Po úspěšném japonském turné v létě 1997 byl v dalším roce pozván dirigentem Seiji Ozawou do orchestru Saito Kinen ke koncertům při zahájení zimních olympijských her v Naganu a pak k účinkování na novoročním galakoncertu 2000 v Tokiu.
Ke kontaktům s velkými orchestry se připojily i ty s významnými dirigenty. Má mezi nimi své stálice, vedle Seiji Ozawy zvláště Daniela Barenboima. Vzájemná náklonnost a důvěra je pro něj vzpruhou další práce, ať sólové či v orchestru. Teď ale chce být víc v Čechách, uplatnit dosavadní zkušenosti, které získal a častěji hrát se svými muzikantskými kamarády. Proto k dosavadnímu Baborák Ensemble přibyl nově Český hornový sbor. Nejde o omyl v názvu! „Tím, že horna by měla být blízká lidskému hlasu, ponese soubor ve svém označení přívlastek ‚sbor‘. Je v tom i návrat k původnímu pojetí hry na lesní roh včetně českého stylu hraní.“
Ocenění, úspěch, euforie
Nad těmi slovy Radek Baborák zrozpačití. Nic z těch pojmů na něj nepůsobí. „Je to jako v každém jiném povolání,“ říká, „jde to ruku v ruce s hrou. Je to cosi přirozeného. Koncert se podaří, přijdou emoce, hladina adrenalinu se zvedne. Stresy a stavy se projeví třeba až za týden. Snažím se brát sólový koncert pocitově normálně, stejně jako hraní v orchestru. Chci podat co nejlepší výkon, aby z toho mělo publikum zážitek, a abych předvedl tu nejlepší kvalitu, které jsem schopný.“ Tréma s ním před koncertem necloumá. Jen snad když někdy nemá předem dost času a chuti dotáhnout všechny své představy, když má pocit, že se nepřipravil jak by bylo třeba, pak samozřejmě přijde trochu nervozity. „To pak udělám všechno, co je v mých silách, pomodlím se, a hraju, jak to jde nejlíp.“
Stále je řeč o sólovém hraní, ale Radek Baborák má vášeň i pro komorní hru. V příštím roce chce znovu nastartovat spolupráci se souborem Afflatus kvintet, který svým pobytem v zahraničí trochu zanedbával. Hráli spolu už od studentských let, a pak je také trochu rozptýlily rodinné povinnosti. Teď nastal čas k novému soustředění. Kromě hraní se Radek Baborák věnuje i jiným aktivitám. V příštím roce by se měl na setkání Mezinárodní hornové společnosti (IHS) v Japonsku představit se svým nově vzniklým Českým hornovým sborem. Dvě stě, tři sta hráčů na lesní roh, kteří se na setkáních obvykle sjedou, to už je pěkné společenství jednoho nástroje! A na dva tisíce zaujatých návštěvníků jsou jejich stálými posluchači.
Povinnost i hluboký vztah
Co nejvíc z hudby leží Radku Baborákovi na srdci? Rozhodně nedává přednost skladbám s vahou na technice. Vybírá si raději díla, kde horna zpívá, aniž by hledal možnost oslňovat technickými pasážemi. Těší ho proto víc romantická oblast, ale má rád i skladby, které vznikly v průběhu dvacátého století. „Obráží se v nich neuvěřitelné množství stylů. Vezměte čtyři pět hornových koncertů, které vznikly v druhé polovině minulého století, a každý je úplně jiný. Jeden romantický, druhý suše moderní, další čerpá ze Stravinského a jiný je ovlivněn Debussym. Často mě překvapuje, jakou pestrost ta doba přinesla. Celou řadu z těch skladeb hraju moc rád. Přitom jen málokterý ze skladatelů této literatury je hornista, jako tomu bývalo třeba ve století osmnáctém. Často zato vznikají díla z osobního přátelství anebo pro inspiraci nádherným zvukem tohoto nástroje.“
Horna je schopna i celovečerních recitálů, ale ne každý si je může dovolit nabídnout. „Největší poptávka po nich je v Japonsku a občas v Německu, u nás taková příležitost není obvyklá. Možná ani pořadatelé nevědí, že hornista je schopen utáhnout za večer pět šest skladeb. Program se ale dá obratně vybrat a je pak celkem lehce k zvládnutí. Jakmile se dostanu ke hraní, vydržím hrát nebo natáčet spoustu hodin, třeba i celou noc. Pozná se to na nátisku teprve další den, ale záhy se zase dispozice vrací.“
Nejednou bývá zmiňována mimořádná náročnost spolehlivé intonace a technických požadavků horny. Radek Baborák to ale popírá. Při sólové kariéře to ani nemůže být jinak. Má naštěstí zdravé sebevědomí a jistotu, že má nástroj za roky hraní technicky zvládnutý.
Je na místě zmínit umělcův hluboký vztah k hudbě Johanna Sebastiana Bacha, jenže ten pro hornu nepsal. A tak si Radek některá díla pro svůj nástroj přetransponoval. Všechny možnosti ale ještě nevytěžil. Dodnes nahrál s Bachovou hudbou čtyři CD a rád by pokračoval ještě dalšími šesti cédéčky. „Vybírám si jeho instrumentální skladby a hraju je jako písně beze slov. I Bach přece zkoušel různé možnosti nových nástrojů a rád je používal, takže věřím, že by se nebránil ani mým transkripcím, a přijal by je. Snažím se být jeho zápisu věrný, nic neměním, jen právě ten nástroj.“
O životě křížem krážem
Tak tedy sólista, hráč orchestru a komorní partner. Zbývá v životě Radka Baboráka ještě něco důležitého? Teď se jeho preference trochu mění. Orchestr poněkud ustupuje a do popředí přichází sólová kariéra a jeho dva soubory. K tomu se váže množství organizačních úkolů, návrhy programů, shánění not, psaní životopisů, ale to všechno je tak trochu jeho koníček. S chutí sám nahrazuje impresária. A má ještě jedno hobby. Rád vaří a má rád všechno, co souvisí s kuchyní. Nakupuje potraviny, nádobí, nože, a co je u muže spodivem, rád po sobě i uklidí.
Ještě něco ale stojí za zamyšlení. Není to tak, že hornista má tak trochu omezený běh uměleckého věku? „To je pravda. Jsem možná na vrcholu, ale počítám s hornou tak ještě nějakých deset let. Pak už nejspíš nebude všechno, s ohledem na zdraví, dech, zuby, dásně, jako u mladého organismu. Co budu dělat dál? Určitě něco ve spojení s hudbou, ale co to bude, to je zatím velká neznámá. O učení dnes neuvažuju. Je to velká zodpovědnost a jedno z nejméně ceněných povolání. Nechtěl bych je dělat jen jako doplňující k jiným aktivitám. Nejsem nezodpovědný, a peníze také nejsou u mne na prvním místě. To, že jsem vyrazil do světa, bylo jen nutnou potřebou zajistit rodinu. To jsem splnil. Nepočítám s tím, že bych ještě dlouhodobě pobýval v cizině. Byl jsem třináct let za hranicemi a teď už chci být doma. Chci hrát s kamarády, s nimiž jsem studoval, prožil velkou část života, a se kterými mám i společné hudební základy a styl hraní. To jsem v Německu nenašel a po těch letech se mi po tom hodně stýská. Strašně moc se na tu příští etapu těším.“ A také česká hudební kotlina na ni bude nepochybně zvědavá.
