Mim, performer, režisér, choreograf a pedagog. Jako mim patři Radim Vizváry k lidem, kteří posouvají možnosti svého oboru, jako performer rád nutí diváka k větší než malé vnímavosti a sebereflexi. Je kmenovým režisérem souboru Tichá opera a jak se dočtete v kompletní verzi rozhovoru v březnovém vydání Harmonie, jeho režie budeme v nejbližší době vídat i na velkých českých scénách. V posledních týdnech ho nejvíc zaměstnává choreografie surrealistické Julietty Bohuslava Martinů, kterou uvede pražské Národní divadlo 24. března, a když jsme se setkali k rozhovoru, měl za sebou celodenní přijímací řízení na HAMU, kde od roku 2010 předává zkušenosti mladým mimům.
Jak probíhaly přijímací zkoušky? Popravdě ne moc dobře. Mám pocit, že s přístupem k tělu je to u studentů rok od roku horší. Říkám jim facebooková generace. Veškeré jejich vnímání se přesouvá k virtuální realitě a tím ztrácí přímý kontakt se svým tělem, které jako by ochrnulo. Nechci srovnávat, ale mám jasný příklad na svých synovcích. Tráví čas na mobilu a tabletu a není možné dostat je na chvíli ven. My jako děti jsme po příchodu ze školy hodili tašku do kouta, celé odpoledne lezli po stromech a vraceli se domů s minimálně jedním průšvihem, monoklem, škrábanci z větví, nebo natrženou bundou. Občas se taky stalo, že jsme zapomněli zavřít na noc slepice do kurníku, ráno jsme je našli na dvoře všechny zakousnuté od kuny a to potom přišel výprask poctivou rákoskou. Tohle všechno vám posunuje práh bolesti a vnímání vlastního těla. Kontakt s přírodou, s kamením, hlínou. Jednak si tím vypěstujete kondičku a jednak se vlastně přirozeně učíte přežít a postarat se sám o sebe. Když dneska udělám desetiminutový trénink, studenti už při třetí minutě nemůžou, všechno je bolí, nemají výdrž a vůli. Jakmile začnou pociťovat tělo, něco je pro ně špatně. Začínám to reflektovat až teď, i pro mě je to nová zkušenost.
Jak dlouho pedagogicky působíte? Od roku 2006. Učil jsem na Vyšší odborné škole herecké jevištní pohyb, v Berlíně jsem vedl komplexní výuku pantomimy, teď učím na HAMU předmět Pantomima a tělesný mimus a zároveň jsem vedl spoustu workshopů a masterclasses po různých školách. Nedávno jsem to počítal a zjistil jsem, že mi pod rukama prošlo přes tisíc studentů. Takže to porovnání, před deseti lety a teď, mě donutilo k úvaze, jak se myšlení o těle proměňuje a jak stagnuje schopnost sebevyjádření tělem. Na druhou stranu v momentě, kdy se někdo zapálí, dokáže překonat sám sebe, oslnit. Musím se asi zeptat na ministerstvu školství, jak je to s tělovýchovou (smích).
Vnímají studenti podle vás, že jsou omezeni prostředím, ve kterém fungují? Oni to zjistí ve chvíli, kdy přijdou na přijímačky a vyzkouší si to. Něco jiného je pozorovat a přemýšlet o tom, ale ve chvíli, kdy musíte sám být aktivní, objeví se v jedinci mnoho slabin a překážek.
Kam tohle může vést? To je otázka. Musím se nad tím zamyslet, abych dokázal nějak reagovat. Teď to spěje k tomu, že je nižší zájem o náš žánr, mluvíme-li o pantomimě. Ale ačkoli ji lidi můžou považovat za mrtvou, ještě nevymřela. Jsou umělci, kteří pro ten obor pracují, oživují ho.
Ale z pohledu nezasvěceného člověka se zdá, že například nový cirkus teď zažívá zvýšený zájem širší veřejnosti… Ano, ale to je nový cirkus. Dneska jsem se ptal studentů, jaké umělce z našeho oboru znají. A všichni jmenovali La Putyku, nebo další soubory, ale v oblasti nového cirkusu.
Takže jsem stejně vedle jako oni. Úplně stejně (smích). Můžeme nový cirkus a pantomimu zařadit do nonverbálního divadla, to ano, ale jsou to samostatné disciplíny. Nový cirkus je divadlo, které ke ztvárnění určitého příběhu využívá především akrobacii, ale i klauny, pantomimické prvky, tanec, fyzické divadlo. Pantomima je umění gesta.
V rámci vašich projektů týkajících se klasické hudby se poměrně často objevuje jméno Bohuslava Martinů. Epos o Gilgamešovi, Divadlo za bránou, teď chystaná Julietta… Ano, Epos o Gilgamešovi jsem připravoval s Filharmonií Brno v Janáčkově divadle. Dělal jsem režii scénického provedení a byla to nádherná práce.
To ale není zrovna dílo, které by v posluchači evokovalo nějaký tělesný prožitek, nebo ano? Máte pravdu, spíš probouzí emocionální prožitek. Dělal jsem předtím Divadlo za bránou a vím, že Martinů měl rád pantomimu. Když jsem si poslechl hudbu, viděl jsem Gilgameše jako mima, který prochází orchestřištěm, sborem, je v dialogu se sólisty a divákovi vizuálně přibližuje vnitřní prožitek hrdiny. Oslovil jsem jednoho ze svých dřívějších studentů Lukáše Šimona, který jej ztvárnil.
Když se podívám na vaše autorské projekty, ze všech cítím silný apel, duchovní, intimní nebo společenský. Jak potom pracujete s formou, která v sobě žádný apel mít nemá, což bylo například Martinů Divadlo za bránou? Je to opera buffa, asi bychom měli rozlišovat komickou operu a operu buffu. Já buffu vnímám jako čistě zábavnou záležitost, kde nepsychologizujeme postavy a děj příliš nezatěžkáváme nějakou tragikou, dramatem. Kdežto komická opera je dramaturgie, kde se v jednotlivých postavách odehrává něco metaforického až tragického. Ale mělo by to vyznít komicky. Musím říct, že po letech mé autorské tvorby je pro mě daleko těžší čistě pobavit, nesdělovat nějaký konflikt. Já mám rád melancholii, drama, jedince, který je v sevření a musí bojovat, aby se z něj buď dostal, nebo se smířil.
Předpokládám, že v Juliettě pro to nacházíte prostor. Ano, boj s prázdnotou, s marností. To je přesně téma pro mě. (smích)
Povídejte, jak k té spolupráci došlo. Jak probíhají přípravy? S jakým náhledem k tomu přistupujete? S paní režisérkou Zuzanou Gilhuus se scházíme minimálně půl roku, velmi důsledně zkoumáme psychologii všech postav i celkové pojetí. Moc si rozumíme, jsme stejná krevní skupina, doplňujeme se, takže nedochází k neporozumění. Došli jsme k velké čistotě. Zuzana navrhla scénu, která bude okleštěná od pompéznosti. Nabídne divákovi proniknout do imaginárního světa, aby podle vlastní fantazie mohl vložit své emoce na základě vlastních zkušeností. To mi naprosto sedí, protože přesně tímhle principem pracuji s pantomimou jako takovou, nebo vůbec s pohybem. Pracuji s abstrakcí, ale srozumitelnou. Je to spíš abstrakce vytvořená na základě metafory, symbolů, znaků. Není příliš narativní.
Můžete jmenovat konkrétní symboly, které jsou důležité u Julietty? Konkrétně prozrazovat nebudu, abych nepřipravil diváky o překvapení. Budeme pracovat se symboly prázdnoty a tvoření v přítomném okamžiku. V černém prostoru, v temnotě, všechno bude vznikat, tady a teď. Myslím, že jsme v Juliettě pro sebe objevili čistotu a kreativitu, domněnku, vymýšlení si Julietty hlavním hrdinou. To je silná metafora a zároveň princip, se kterým budeme pracovat a rozvádět ho.
Bude tam nějaká ryze taneční choreografie? Rozhodl jsem se, že zkusím experiment, kdy si do opery nevezmu tanečníky ani mimy, ale pokusím se ztvárnit pohyb jen se zpěváky a sborem. Uděláme si společný workshop, naučím je pár pohybových kreací a najdeme míru pohybu, při kterém budou schopni pohodlně zpívat. Doufám, že to bude fungovat a nějak cítím, že by byl Martinů spokojený.
Myslím, že v tomhle směru byl pro každou špatnost. Ano, to slyšíme, má velké nároky na muzikanty i na zpěváky, tak proč ty nároky nemít i z mé strany. (smích) Vždycky se snažím inovovat operní herectví a když jsem začal pracovat se studenty v Tiché opeře, naším cílem bylo uvádět operu v prostorách, které rád navštěvuje i neoperní divák. Třeba v Nodu, v Paláci Akropolis, kam chodí lidé spíš na alternativní hudbu. To vyžadovalo z mé strany jakožto režiséra odstranit klišé umělého tvaru. Vzpomněl jsem si teď, že když jsme začínali se studenty pracovat, byli trochu vyděšení: „Já se pět let něco učím a teď to nemůžu dělat??“ „Ne! Budeš ležet na zemi a zpívat!“ Zpočátku nedůvěra, ale zvládli to. Přišli jejich obdivovatelé, kantoři a byli nadšení. To mám rád, odstraňování špatných návyků, nové výzvy. A zajímavé je, že když jsem učil operní zpěváky techniky mimu, začalo jim to kolikrát i lépe znít, začali používat tělo, začali jinak stát. Jde tady hlavně o uvolnění umělého tvaru, což sleduju v současné operní tvorbě. Režiséři začínají k operním zpěvákům přistupovat jako k činohercům, dostává se do inscenací více psychologie, více pohybu. Což byl i záměr Martinů.
Čekají vás nějaké další martinůovské projekty? Můj sen je inscenovat balet Motýl, který dupal. Není moc známý, ale je to jedno z mých nejoblíbenějších děl. Chtěl bych se ho ujmout jako režisér i choreograf. Mám vizi, kterou vám teď nemůžu říct, ale je dobrá! A řeknu vám jedno tajemství. Já mám Martinů natolik rád, že pravidelně na Vánoce mu chodím dávat svíčku na hrob, víte, kde je? Vždycky si s ním povídám, a říkám, tak jsem udělal Divadlo za bránou, tak jsem udělal Gilgameše… A o posledních Vánocích: Tak budu dělat Juliettu! Vždycky mu povyprávím, zeptám se ho v duchu, na co potřebuju. Na základě toho vnitřního dialogu mi mnohdy dojdou zásadní věci, co se jeho tvorby týče. Například to, že bych si na něm chtěl vyzkoušet „klasické divadlo“. Po všech experimentech ve své autorské tvorbě jsem teď ve fázi, kdy si chci od toho odpočinout a vrátit se ke klasickému divadlu. Ale tady je pro mě otázka, co je dnes klasické divadlo? Člověk se musí pořád ptát, jinak snadno mine odpověď.
Rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 3/2016
Radim Vizváry vystudoval gymnázium ve východočeské Poličce, v letech 2000–2004 byl jako herec angažován v pražském divadle Minor. Poté byl přijat na Katedru nonverbálního a komediálního divadla (dnes Katedra pantomimy) HAMU a začal svoji dráhu v oboru nonverbálního divadla. Radim Vizváry má za sebou kolem stovky představení jako autor, interpret, režisér, dramaturg a choreograf. Je spoluzakladatelem mezinárodně úspěšného divadelního souboru Tantehorse, šéfem domácí umělecké skupiny Mime Prague, uměleckým séfem festivalu Komedianti v ulicích a ředitelem mezinárodního festivalu Mime Fest. Jeho umělecký záběr obsahuje specializaci vlastní metodiky techniky tělesného mimu. Rozvíjí ji do současné podoby a obohacuje o nově objevené principy. Řeší problematiku moderního mimu, a to ve sféře tvůrčí, pedagogické a teoretické.
