Lion Feuchtwanger, Židovka z Toleda
Benjamin Escorzia sice pracoval v televizní administrativě, ale to s rádiem nemá nic společného, což platí i pro geologického inženýra přes podzemní vody Vinceta Molinu a architekta Faína S. Due×ase; a přesto si všichni společně „rádio“ pořídili. Když se jich pak ptali, co budou hrát, s úsměvem odpověděli: „Sedněte si v Tarifě před kavárnu a rozhlédněte se. Zjistíte, že jste se ocitli uprostřed křižovatky obnášející veškerou bohatost kultur, které skrz ní procházejí na cestě do Afriky, Středomoří, Evropy i Středního východu. Naše Rádio Tarifa bude symbolem takové křižovatky“.
Pouhý pohled na mapu a jednoho napadne, proč zrovna Gibraltar a ne nejjižnější cíp Španělska, odvěké strážní místo průplavu, město Tarifa, proslulé úzkými arabskými uličkami, zahalenými ženami a hradem Guzmán el Bueno; nehledě na to, že málem naproti, už na marockém území, mají Španělé rovněž strategickou enklávu Ceuta. Tarifě ale příroda nenadělila tak impozantní vápencovou skálu a tak se „útočištěm anglických pirátů, kteří tu vydávají vlastní noviny, jedí ovesnou kaši a hlavněmi děl kontrolují vlajky projíždějících lodí“ stala pevnost Gibraltar.
Pro majitele „rádia“ možná lépe, vždyť vysílat z vojenské základny nemusí být zrovna med, už jen proto, že hudba skupiny povstala z neomezené modální neohraničenosti a jakákoliv přílišná svoboda si jak známo s vojáky nikdy moc nezadala.
Hudba jako řeka, o které nikdo nic neví
„Máme naši hudbu za řeku, o níž bohužel nikdo z nás neví, kam teče a kde má pramen, spíš to jenom tušíme,“ říká o skupině Radio Tarifa její perkusista a skladatel Faín Sánchez Due×as , „možná je to i tím, že veškerá naše hudba je modální, což ji činí velmi otevřenou.“
Středověká, a tedy patrně i jí předcházející starořecká, modalita je prostá všech běžných akordických postupů, každý z hudebníků hraje jednu ze samostatných linek, které pak vytvářejí harmonii nepříliš vzdálenou polyfonii, i když na rozdíl od ní se tu noty shlukují do akordů spíš bezděčně, z přirozeného cítění muzikantů. Vedle modality stojí a padá hudba Radia Tarifa také s bohatě strukturovanými rytmy, v jejichž původu se zrcadlí historie Iberského poloostrova.
Staří Řekové dnešní Andalusii nazývali Tartesidou a při své strastiplné pouti ji neminul ani bájný Odysseus. Z pozdější římské Hispánie pocházel císař Marcus Aurelius i filozof Seneca. A když sepoloostrova
zmocnili Arabové, vstupuje na jeho půdu reconquista, tedy po staletí trvající snaha malých severských království – Asturie, Navarry, Aragonu – dobýt zpět muslimská území. Po bitvě u Las Navas de Tolosa v roce 1212 se začínají berberští Almohadé dávat na pomalý ústup před papežem vyhlášenými křižáckými výpravami křesťanů a poslední muslimská pevnost kalifátu Granada padá symbolicky do rukou kastilských králů léta páně 1492, kdy ke břehům Ameriky dorazil janovský mořeplavec v jejich službách Kryštof Kolumbus. Tehdy sice během několika měsíců museli Maurové a sefardští Židé odmítající přijmout křesťanskou víru opustit Španělsko, ale po staletí rozkvétající architektura a kultura tu po nich zůstaly. I v dílech Morisků, tedy Arabů udržujících své tradice v soužití s křesťany, i když jen do 16. století, kdy i oni byli nadobro potupně vyhnáni, a nic na tom, že jejich řemeslnost obdivoval tehdy celý kulturní svět.
Zřejmými ohlasy odvěkého soužití Arabů,
Židů – konkrétně o nich se tvrdí, že
tak bohatý a plný život nepoznali od zániku Palestiny – a křesťanů zní proto i hudba Radia Tarifa, horečnatá směsice prolínajících se kultur středověku, flamenga, Sředomoří a severní Afriky, především Maroka, jehož otisk je v Andalusii znát na každém kroku. Však také Tarifští v Maroku často koncertují a jsou zde velmi populární.
Jak zaplnit mezery v duši
„Žiji pouze pro hudbu, je to pro mne jistá forma přežití. Když jsem spokojený, pouštím si příjemnou muziku, a když se naopak nedaří, poslouchám smutné věci a pláču přitom. Je to nezbytné a terapeutické, hudba zkrátka zaplňuje mezery v mé duši, “ říká nezvykle skromný a při rozhovoru zdvořilý Faín S. Due×as , nejmenovaný, nicméně respektovaný leader tria, jehož léta budovaný hudební archiv představuje pro Radio Tarifa nevyčerpatelný zdroj inspirací. Je to on, kdo uskutečňuje první výběr skladeb či melodií; ač na koncertech pouze perkusista, hudbu skládá a ve studiu natáčí tento rodák z kastilského Valladolida na kytaru.
Textař a zpěvák Benjamin Escorzia se narodil v Grenadě a při jeho prokouřeném, arabsky hrdém hlase na deskách a teatrálních pohybech na pódiu nezapochybujete, jak hluboce má v sobě ukryté flamencové 'tangos rytmicas'.
Vincent Molino hrával s Faínem středověkou evropskou hudbu ve skupině Ars Antiqua dávno předtím, než ve čtyřiaosmdesátém roce vzniklo Radio Tarifa; původem z francouzského Montpelier, je prý Molino zažraný obdivovatel arabské hudby. Radio Tarifa pak připomíná cosi na způsob puzzle: prostě stylovou a bujnou různorodost povýšenou národnostní rozdílností a horoucím pnutím, schopnou vyjádřit i ty nejjemnější citové záchvěvy, slyšené například od marockých rituálních zpěváků.
„Hlásí se vám Občanské forum ze severní Moravy!“
– ozve se v závěru písně Nina na prvním albu, kde jako už mnozí před ním ladí producent Juan Alberto Arteche nejrůznější rozhlasové vlny; následuje šumění a ženský hlas: Ave Maria .
Ti tři společně hrají a natáčejí od dvaadevadesátého, kdy debut Rumba Argelina vyšel, ale na koncertech se objevili až o dva roky později, aby hned zkraje museli uvést věci na pravou míru, což platí dodnes: na fotografiích, na albu a koncertech nás slyšíte a vidíte daleko víc, ovšem věřte, že Radio Tarifa jsme a budeme pouze my tři, vzkázali tarifští veřejnosti a především firmě BMG, odhodlané jim naordinovat image multirasové kapely.
Album Rumba Argelina , nahrané u malé nezávislé společnosti Musica Sin Fin, než po něm chňaplo BMG, vneslo do rozvíjející se scény world music stylovou originalitu dosud opomíjených regionů, novátorskou kombinaci mnoha nezvyklých nástrojů a jednu hodně dávnou vzpomínku na zašlé časy: vymykající se, hymnickou, částečně původní středověkou skladbu Nu alrest totiž Benjamin Escorzia zpívá ve starogermánštině. Album okouzlující gotickou atmosférou (to ty varhany) si okamžitě získalo přízeň odborníků, pokoušejících se tleskat do rytmu pod pódiem, na němž se vedle základní trojice pohybovalo dalších šest hudebníků z Řecka, Súdánu, Andalusie, ba i Američan v turbanu, protože se za čas měl stát šejkem.
Rumbu Argelinu by si mnozí sebou vzali na pustý ostrov, publikum na Womexu v pětadevadesátém Radio Tarifa nechtělo propustit a vůbec si jejich ohnivá preludia získala velké sympatie, zasévající v povědomí rašící semínka všeobecného zájmu o španělskou hudbu, jedno zda andaluskou, baskickou či galicijskou.
Necháváme věcem volný průchod,
tvrdí členové skupiny a nezdá se, že by byli daleko od pravdy. Možná je to onou modalitou, snad všudypřítomným arabským akcentem či španělskou horkokrevností, ty pórovité písně ve vší své živočišnosti působí nicméně neuzavřeně, všechno se v nich emocionálně pořád vyvíjí a pracuje v závislosti na momentálním rozpoložení. Toho dojmu se nezbavíte při poslechu druhého alba Temporal z roku 1996, natož na koncertě. „Když přenášíme zvuky z disku na koncerty, vzniká samozřejmě dilema, kdo co bude hrát, kdy a koho pozvat. Hraji na dechové nástroje a problémy s tím nemám, ovšem Faín chce i živě brát do rukou elektrickou kytaru jako ve studiu, jenže kdo by pak hrál na perkuse. Proto s námi jezdí Amir,“ vysvětluje Vincent. Při letmém pohledu na pódium tenhle dlouhovlasatý vynikající kytarista a loutnista se vzezřením metalového bubáka mezi flamencové tanečky a tleskání zpěváka Benjamina nepatří, než přijdete na to, že jeho unisono s Vincentovým krumhornem či albokou tvoří melodický základ, na který se nabalují basák a dva perkusisté rozeznívající arabskou darbouku a africké djembe. Amir , vychovaný v Německu palestinským otcem a kolumbijskou matkou, hraje na arabskou loutnu od malička a do Španělska přijel, aby se tu naučil flamencu. „Když tolik rozdílných energií pospojuje Faín, nemám strach, že by mezi sebou nedokázaly komunikovat, “ říká Amir, kterého jsme na rozdíl od břišní tanečnice Kerensy , zapadající do multinárodního kontextu americkým občanstvím (vzešlým z irské matky a turecko cikánského otce) a galicijcké dudačky Merche Trujillo při vystoupení v belgickém Dranouteru zažili. Nepřítomnost Merche obzvlásť zamrzela, protože její příspěvek na novince Cruzando El Río doslova srší spontaneitou.
Rocková psychedelie, dudy z Galicie a manželství s Japonkou
Loňské album Cruzando El Río , zanícené zvukovým hledačstvím, aniž by jen na chvíli opustilo teritorium flamencových rytmů bulería, rumba a siguiriya , Benjaminova arabského zpívání, středověké hudby a svůdných marockých 6/8 a 5/8 rytmů, sahá tentokrát i po kastilských melodiích. Ve vášnivé skladbě El Viaje De Lea středověký muslimský tanec nuba elektrizuje Faínova drsná kytara, v Patas Negras se vám s tleskáním tanečníka Joachima Ruize z polyrytmů zatočí hlava, v Alab po sobě Faín s Vincentem psychedelicky vyjedou a se závěrečnou renesanční perlou Si J'ai Perdu Mon Ami nadnášenou flétnou, hobojem a varhanami se tarifští dostávají dokonce až do Flander. Co je to ovšem proti písni Gujo Bushi , nad jejíž nezvyklostí se každý pozastaví: „Jde o japonskou tradiční hudbu inio, což je mimochodem rovněž modální záležitost. Moje manželka byla totiž Japonka a já se tu píseň naučil od její matky, “ uvádí vše na rozumnou míru Faín.
Jako správní alchymisté slučují opět nové vůně, chutě a barvy, cestují zapomenutými časy a zkoušejí cizí nástroje: egyptskou flétnu ney , arabský strunný santir , irské bouzouki či západoafrický balafon; ve Španělsku oblíbené milostné písni Ramo Verde zase dominuje souhra marockého 'banja' gimbri s hlasem a dudami Merche Trujillo. Ta se nesoustřeďuje pouze na Galicii, učí se ode všech – Asturijčanů, Zanabrijčanů i Kastilců – a vnímá různé regionální styly po svém: „Pro modální hudbu Radio Tarifa se musíte neustále rozhlížet kolem sebe a ujišťovat se, že netopíte někoho jiného. Musíte se dostat se všemi do rovnováhy. Není to zas tak těžké, vždyť dudy jsou nástrojem pro otevřené nebe“. Jestliže jedna z písní na prvním albu skupiny začíná textem Otevřel jsem jedny dveře a nemohu uniknout dalším, je to příznačné. Hudba Radia Tarifa je skutečně 'nevyčerpatelná, jako mraky nahoře na nebi'.
ROZHOVOR S FAÍNEM S. DUENASEM NA FOLKFESTIVALU DRANOUTER V BELGII
Víte, že se na vašem prvním albu hovoří o vysílání Občanského fóra? Tedy o době, kdy jsme se zbavovali komunismu? To je zajímavé. Ale nebyl to náš nápad, přišel na to producent a šlo opravdu o náhodu. Vlastně teprve od vás vím, o co se tam jedná.
Setkali jsme se s názorem, že arabské vlivy ve španělské hudbě nejsou ani tak arabské jako spíš řecké, protože Arabové je prý převzali od Řeků. Jak to tedy je? Španělská hudba je složená z nejrůznějších kultur. Z řecké, arabské, židovské, románské. Rytmy, které používáme jsou sice řazené k Arabům, ale ti je převzali od Řeků, takže hrajeme vlastně řecké rytmy. Nesnažíme se pouze o španělskou hudbu, jako spíš o středomořskou, která je dnes navíc součástí globálního světa. Před třemi tisíci lety, kdy se národy začaly stěhovat, spustila se i migrace různých nástrojů, rytmů a stylů, ke kterým se nyní vracíme; s tím, že nás zajímá především modální hudba, což je hudba bez akordů, i když se v ní dočkáte harmonií. Když se ale pozorně zaposloucháte, objevíte v ní bez problémů ohlasy řecké hudby. My se k ní teď vracíme a starou hudbu z Řecka takhle vracíme do Španělska, kde měla vždycky své místo. Velmi nás baví prozkoumávat lidové řecké melodie.
Vzít za své tolik rozdílných vlivů ale pro Španěly nebylo vždycky jednoduché . Od 15. století až k Frankově smrti existoval ve Španělsku národnostní nacionalismus a nerespektování jiných kultur, až teprve po Frankovi si lidé začali uvědomovat, a vlastně najednou i mohli, rozdílnost a bohatost židovské, arabské a řecké kultury. Nastal čas, kdy se konečně o naší vlastní historii dozvídáme vše popravdě a bez zkreslení.
Bylo to za vlády diktátora Franka hodně zlé? Franko hudbou manipuloval. Snažil se ji vést pouze jedním, především svým směrem. Jenže to je prostě hloupé naházet tolik rozdílných a originálních stylů do jednoho pytle. Toužil totiž po homogenní společnosti s jedinou rasou a jednou hudbou. Taková stupidita se nemůže nikomu povést a zaplaťpánbůh nevyšlo to ani jemu. Franko navíc nesnášel folklór, bál se ho, protože mu nastavoval zrcadlo.
Pocházíme ze země, kde komunisté čtyřicet let také zakazovali zpívat lidové balady. Proč se podle vás všichni diktátoři bojí takové hudby? Nejen diktátoři, ale i nacionalisté bránící si vlastní píseček. Tihle lidé se nedokáží smířit s kulturní rozdílností. Frankovi vadila i existence arabských, afrických nebo středomořských nástrojů a písní! V podstatě zakazoval hrát na arabskou loutnu oud, a protože bouzouki pocházelo z Řecka, nebylo politicky správné u nás na něj hrát. Franko ničil lokální kultury, jak jen to šlo, a přesto si je lidé uchránili. Na ně totiž žádný diktátor nemá.
Historici se stále nemohou dobrat původu flamenca. Máte nějakou svou teorii? Víte flamenco má složitou historii vzniku, jde o obrovskou a širokou řeku, do níž vtéká spousta rozmanitých říček a lokálních potůčků. Těžko proto pátrat po něčem, co byste nazvali čisté flamenco. V každém kraji ho pojímají po svém. Jinak flamenco pochází od věřících arabských venkovanů a jak šel čas, dostávaly se do něj i další příměsi jako například korsická polyfonie. Flamenco je vlastně prastarý styl zpívání rozšířený kdysi po celém Středomoří s tím, že kytara založená na klasických akordech přišla až v 19. století. Jinak prošlo celou řadou proměn, například když křesťané vyhodili Araby a Židy, zůstalo po nich najednou obrovské prázdné území a na jih do Andalusie pak přicházeli lidé ze severu, z Kastilie, a přinášeli sebou své písně. Důležité jsou rovněž vlivy dostávající se do flamenga z Kuby a Jižní Ameriky, odkud se vraceli kolonizátoři, kteří neuspěli za oceánem. Tihle navrátilci se na území bez Arabů postupně usidlovali a přivezli sem kulturu původních obyvatel Ameriky, ale také africké rytmy černých otroků. A nezapomeňte na Cikány, kteří do Španělska přibyli v 15. století z Pákistánu a vnesli do něho typický arabský způsob zpěvu. O flamencu, vlastně mixu arabského zpívání a evropských akordů, by se dalo vyprávět celé dny, přesto, věřte mi, je nejlepší ho poslouchat.
Proč jste dnes hráli v tak malém obsazení? Na turné s sebou někdy bereme tanečníky a daleko víc hudebníků, ale teď zrovna nemáme moc peněz, tak jsme je nechali doma.
Na albu tentokrát hrajete na kytaru místy dost ostře. Nesnažíme dělat archeologickou hudbu, nýbrž moderní, a proto mícháme elektrické nástroje s těmi starými. Když malujete obraz a chcete, aby se lidem líbil, použijete proto více barev. My zase nástrojů a čím více, tím lépe.
Ve skladbě Pata Negras jste spojili rytmy flamenga se zvukem západoafrického balafonu. Existují pro vás nějaké hranice a je možné, že v budoucnu půjdete dál do evropského a afrického vnitrozemí? My stavíme na evolučním vývoji. Ale myslím, že zůstaneme asi jen u Středomoří. Nicméně hranice vlastně žádné nemáme, copak si nevzpomínáte na písničku z Japonska?
Chcete hrát i hudbu z Galicie? Proč ne? Galicijští dudáci jsou skvělí muzikanti a v některých případech i krásní. Copak neznáte Susanne Seivane?
(překlad rozhovoru: Markéta Česáková,Pavel Frait; poděkování firmě Mesaurer Hradec Králové)
