Naše únorová setkání byla obrazem celého jeho bytí. Moudrý a laskavý, vždy přátelský a vstřícný, pokorný a trpělivý Radovan Lukavský. Říkal, že mu naše společné vzpomínání přináší radost z návratu do minulých dnů. Netušil, že je to vzpomínání poslední. Odvíjeli jsme společně nit jeho dnů. Sotvaže se uzavřely tyto řádky, ještě je nahlédl a rozloučil se. Navždy. S hlubokou pietou teď předkládáme společnou rozpravu v té podobě posledních chvil, jak byla zaznamenána.
Narozen v prvních letech mladé republiky, kráčel v činorodém úsilí ve službách českému divadlu. Vedle herectví se však jeho životem prolínala i hudba. Procházel dobou proměn, lidských, společenských i takových, které jeho vývojem někdy pěkně zamávaly. Přece ale jeho osud provázela štěstěna a jakýsi duch řádu a konečné spravedlnosti. Od roku 1957 byl členem Národního divadla a jako profesor AMU vychoval i celou řadu úspěšných herců.
Vyprávěl, vzpomínal. Ve věku bezmála devadesáti let bylo každé jeho slovo vzácností a jakoby laskavou kapkou rosy.
Dospěl jsem v životě k herecké profesi a neměl jsem vlastně žádné jiné záliby a zájmy. To herectví přišlo jakoby náhodou, až osudově, a přitom jsem se chtě nechtě dostal i k pedagogické činnosti, která mě moc těšila. Když Němci na začátku války zavřeli vysoké školy, dostal jsem se na konzervatoř. Po osvobození tam nebyl, kdo by učil, a protože jsem byl v pátém ročníku, padla volba na mne, a já najednou zjistil, že mne učení opravdu zajímá. Dělal jsem zprvu asistenta Jiřímu Plachému, což byla pro mne veliká škola.
Byla v oblasti vašich zájmů už tehdy také muzika? Měl jsem ji od malička kolem sebe. Někdy ve čtvrté třídě k nám přinesl jeden známý mých rodičů housličky, tříčtvrtky. Byl nám cosi dlužen a tím nástrojem ten dluh vyrovnal. Bydleli jsme tenkrát na Vinohradech v Rubešově ulici a blízko nás byl učitel houslí. K tomu mne naši dovedli. Moc si toho dneska nepamatuji, ale tohle mi zůstalo jasně v paměti. Ten kantor neměl moc velikou zálibu v učení a už vůbec ne ve výuce malých začátečníků. A tak jsem na hodině houslí stál, koukal do not, cosi fidlal, a on, fousatý starý pán, si na konci místnosti sám pro sebe tiše hrál. Jako bych tam nebyl, moje hraní ho moc nezajímalo. Nevím, kolik jsem se toho u něj tenkrát naučil.
Brzy na to jste se s rodiči přestěhovali na venkov, do Svojšic u Kouřimi. Tatínek tam byl pozván svým bratrem, aby společně v objektu budovy bývalého cukrovaru vytvořili továrnu na nábytek. Tatínek byl totiž skvělý truhlář, vynikající profesionál, a tak měl v rodinném podniku vést strojovnu. Pro mne tam nastalo nečekané dobrodružství. Měl jsem jít do páté třídy, jenže byla tam jenom čtyřtřídka, a s námi společně chodila děvčata do první a druhé měšťanky. Pestrá směs, až kantorka nevěděla, co dřív učit. Manželka jednoho kantora, skutečná dáma, mne přijala do hodin houslí, ve vile hned vedle továrny. To už jsem měl housle celé a hrál jsem Maláta. Jenže moje úroveň hry byla taková, že mne vrátila na začátek, k sešitům Ševčíka. Byla hodně přísná, a já musel hodně zabrat. Ale hned to hraní k něčemu bylo.
A znovu nastala změna a další stěhování. Přesněji, přešel jsem do Prahy na arcibiskupské gymnázium a housle se mnou. Na škole byl studentský ústavní orchestr a někdy koncem roku mi kantor řekl, že poté co odmaturoval violista, nemají za něj náhradu. A co já na to? Během krátké doby jsem se přeorientoval na violu a strašně se mi zalíbila. Ten její krásný barytonový tón mi doslova učaroval. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy hráli, ale bylo to krásné. Dávali jsme koncerty a myslím, že úspěšně.
Jenže zase došlo k životnímu zvratu. Setrval jsem na arcibiskupském gymnáziu jen do kvinty. Tehdy továrna otce a strýce zkrachovala a na moje studia a bydlení najednou nebyly prostředky. Maminka sice prala pánům prádlo, žehlila košile, a dost dobře vydělávala, ale na školu to nestačilo. Já byl celou dobu přesvědčen, že po maturitě půjdu do semináře a budu studovat na kněze a najednou z toho sešlo. Bez placení jsem na škole zůstat nemohl. A tak jsem sbalil své věci, housle, a putoval nazpátek za rodiči do Svojšic. Do sexty jsem nastoupil na reálném gymnázium v Českém Brodě. Tam ovšem měli v kvintě celý rok francouzštinu a já měl před tím v Praze řečtinu. Dopadlo to tak, že jsem franštinu za prázdniny musel bez cizí pomoci zvládnout. Padesát lekcí, každý den jednu! Ptali se mě, kde jsem se jazyk tak dobře naučil, a nemohli věřit, že to já sám. A tak se mi to zalíbilo, že jsem se rozhodl být v budoucnu profesorem franštiny. Studentský zájezd do Francie mé rozhodnutí jenom dotvrdil.
Vracíme se k hudbě a k rodině. Byl někdo u vás doma muzikant? Maminka ráda zpívala, hlavně moravské písničky svého domova a písně k Panence Marii hostýnské. Byla totiž rodem z Bystřice pod Hostýnem. Taky moje dvě sestry byly zpěvné. No, a já moc rád hrál na housle a později ještě víc na violu, která mi učarovala. V Brodě byl taky školní orchestřík a sem tam jsme měli nějaké to vystoupení, ale nebylo to zdaleka takové jako před tím v Praze.
Jakou hudbu jste rád poslouchal a kde jste se s ní potkával? Hrozně rád jsem vždycky měl krásnou hudbu. Někde jsem se dočetl, že hudba je královna umění a musím potvrdit, že je nade všemi uměními! Tomu jsem vždycky nesmírně věřil. Velice jsem vnímal varhany. Už doma jsme chodili do kostela, kde jsem je poslouchal, a když jsem pak přišel do Prahy, dopátral jsem se hned míst, kde byli vynikající varhaníci, a kde se provozovaly koncerty. Brzy jsem při nich četl do pauzy nějaké texty. A jakmile jsem měl možnost jít na koncert, neváhal jsem. Velice mě to pozvedalo. Když mě potom moji známí muzikanti zvali na své koncerty, nikdy jsem neodmítal. Dodnes mi zůstala krásná vzpomínka na nádherné okamžiky s muzikou.
Přece jen si možná vybavíte některé skladby nebo historickou hudební etapu, která vám byla a je blízká. Určitě to byla vždycky Bachova hudba, jako tvorba vrcholně posvěcené osobnosti. Její obsah jsem vždycky citlivě vnímal a prožíval. Jednou jsem s kvartetem mladých muzikantů četl mezi skladbami texty s těmi díly svázané a oni mě upozornili na báseň Johanna Sebastiana Bacha O pokojné mysli. Vzal jsem si ji od nich a na jednom bachovském koncertě jsem ji pak přednesl. Byla to pro posluchače něco úžasného. Taková síla je v jeho myšlenkách a taková je i jeho hudba!
Jak vlastně posloucháte hudbu a jak o ní přemýšlíte? Slýchám výroky, že je pomocníkem života, že pomáhá v těžkých chvílích smutku, že je společníkem radosti, potěšení a někdy i humoru. Jenže já si takové otázky většinou nekladu, já jen muziku strašně rád poslouchám. Někdy na mne velice působí, jindy mě prostě zajímá. Občas jsem si doma pouštěl desky. Samozřejmě pro radost a pro osvěžení a měl pro mě ten poslech vždycky velký význam. Později jsem jako herec míval méně možností chodit na koncerty, protože mě vázaly večerní povinnosti v divadle. A přesto jsem se stále s hudbou nějak setkával. Právě vloni před Vánocemi jsem byl pozván do Jindřichova Hradce na koncert, který řídil Miroslav Košler. Mezi vokálně-instrumentálními skladbami zněly mé vstupy mluveného slova. Bylo to úchvatné a zase jsem si potvrdil, jak mě ta hudba velmi naplňuje.
To, že vás Bach mimořádně oslovuje, dává tušit, že je vám v umění blízký řád a zákon pevných hodnot, pro jeho hudbu typické. Je obdivuhodné, co se dá v muzice najít, já ale tohle cítím, aniž to pojmenovávám. Přijímám hudbu prostě, rád ji poslouchám, a když jsem pozván ke spolupráci, jsem vždycky neobyčejně šťasten, protože mě to vnitřně povznáší. Mít třeba za sebou velký sbor nebo orchestr a moci k tomu přidat patřičný text, to je něco úžasného. To člověk bezděky s tou hudbou splyne.
Zamýšlíte se při poslechu hudby nad sebou? Já se spíš s hudbou vracím do vzpomínek, do pestrých útržků mého komplikovaného života.
Mým cílem bylo studium češtiny a franštiny na filozofické fakultě, ale když Němci zavřeli vysoké školy, život mě nasměroval jinam. Tehdy, abychom se vyhnuli nasazení na nucené práce, nás s kamarády přednosta stanice v Pečkách fingovaně zaměstnal jako traťové dělníky. Když to začalo být průhledné, vyslal nás do Prahy na kurz telegrafistů a Český Brod mě pak znovu zaměstnal. Po dvou letech mě ta práce ale přece jen nudila a tehdy jsem objevil možnost studia na konzervatoři. Zkusil jsem to a byl jsem přijat na herecké oddělení. Tím bylo pro život rozhodnuto, třebaže jsem vlastně hercem vůbec být nechtěl. Jako konzervatoristé jsme dávali v blízké restauraci školní koncerty a já hrál zase na violu. S muzikanty ze školy jsme byli v té těžké válečné době v úzkých přátelských vztazích, z nichž mnohé přetrvaly dodnes. I to bylo pro mne jakési nepřímé soužití s hudbou.
Byl na konzervatoři konec vašeho válečného putování? Ani náhodou. Ve druhém ročníku jsem byl odveden do Reichu. Naložili nás do vlaku a jezdili jsme nocí po republice. Zdálo se, že nás vezou někam na východ, možná do zákopů. Pak nás za tmy kdesi vyložili, přesunuli na lokálku, a skončili jsme poblíž Fulneku, ve stanici Wagstadt, což byl moravský Bílovec, v zabrané oblasti Ostsudetenlandu. Přijali mě tam ve fabrice, ale co se mnou, s hercem? Tak jsem se vyučil strojním zámečníkem a mám na to i papír!
Po čase mě na žádost tehdejšího ředitele konzervatoře Miroslava Hallera z totálního nasazení uvolnili. Šťastnou náhodou tehdy odešel z divadla Vlasty Buriana do Vinohradského divadla Jaroslav Marvan a u Buriana se uvolnilo jedno herecké místo. A tehdy Burian, se svým neobyčejným smyslem pro humor, napsal velmi autoritativně na Arbeitsamt, že žádá o moje okamžité uvolnění, protože mě jako herce nesmírně nutně potřebuje(!). Jeho jméno mi prorazilo cestu. Nemohl jsem ani uvěřit, jakou sílu měla Burianova herecká osobnost. A tak jsem s velkou slávou putoval z nuceného nasazení zpátky do Prahy. Vypadá to dnes jako odlehčené vyprávění, ale lehká doba to nebyla. Jak jinak: Když řinčely zbraně, mlčely múzy a do značné míry i hudba.
Odtud se rozvíjela vaše herecká cesta až do dnešních dnů. Jste stále vídán na scéně a hrajete jistě rád. Vloni jsem se dostal z přepracování do stavu nevědomí. Probral jsem se, jenže mám teď velké mezery v paměti, která mi špatně slouží. I tak jsem rád, že žiju, a že můžu ve své profesi ještě něco udělat, že dokonce dostávám role starých chlapů, odpovídajících mému věku. Je štěstí, že toto povolání dává možnost být i v pozdním věku své profesi něco platný. V mnoha hrách jsou role pro dědky a v divadle jsou rádi, že je mají. Zrovna teď hraju ve Vinohradském divadle komorníka Firse v Čechovově Višňovém sadu, v Národním divadle roli D'Artagnana v Cyranovi z Bergeracu Edmonda Rostanda a na březen chystám ve Stavovském divadle roli Žebráka v Molierově Donu Juanovi. Mnozí velcí herci, jako Štěpánek nebo Höger, když odcházeli do penze, přestali hrát a nebrali už žádné malé role. Já je ale měl vždycky rád a rád si teď občas zajdu na jeviště s dobrým pocitem, že můžu být jako herec stále ještě platný.
Vaše putování divadlem dobře známe, méně už vaše názory na hudbu. Proč myslíte, že velká část mladé populace tíhne dnes spíše k jiným žánrům? Samozřejmě rock a pop nepatří k mým hudebním zálibám, ale někdy si přesto ze zájmu leccos z toho poslechnu. Jen tak, pro poznání, abych věděl, co se v té sféře děje. Neodvažuju se to posuzovat, ale ani schvalovat bych to nemohl. Rozhodně to není hudba mého srdce. Vím jen, že vývoj jde všeobecně prudce dopředu, a že my jsme byli v mládí ve svých zájmech také jiní, než tehdejší starší generace.
Je jasné, že máte citlivý vztah k muzice, ale vnímáte ji stejně i na divadle jako součást představení, v němž hrajete? Ani tam nemůže jít hudba mimo. Jakmile se ozve, musí jít se mnou a já s ní. Většinou mohu říct, že se mi to daří. Ty vstupy scénické hudby do činoher jsou jejich logickou součástí. Ostatně v hudební sféře mám dodnes své kamarády, hudební skladatele, autory scénických hudeb a některé interprety, s nimiž si dobře rozumím.
Co je hudbou vašeho srdce, jaká by vás v tuto chvíli potěšila? Já mám skutečně strašně rád hudbu Martinů. Nevím, čím to je, ale nesmírně mě oslovuje. Je v ní celá úžasná osobnost toho skladatele, jeho lidská přímost a čistota. V tom je mi blízký. A samozřejmě miluju po celý život Johanna Sebastiana Bacha. Jakmile ale poslouchám našeho Smetanu nebo Dvořáka, tak vždycky ožívám, když znějí ty krásné, národ probouzející a posilující vlastenecké skladby. Mám ale rád i Stravinského, a mohl bych jmenovat mnohé naše velké skladatele současnosti. Vzpomenu za všechny snad jen na Petra Ebena, který byl mým velkým osobním přítelem, s nímž jsem si velice rozuměl. Nejednou jsme společně vystupovali v pořadech s jeho hudbou. Už je to ale minulost. Odešel jako mnozí jiní do krajin, kam všichni směřujeme.
Vzácné herectví prof. Radovana Lukavského si budeme stále připomínat jeho stěžejními titulními rolemi, jakými byl Starbuck v Obchodníkovi s deštěm, Hamlet, Don Quijote, Othello, Tomáš Becket a Václav Thám v televizním seriálu F. L. Věk. Stejně závažná a krásná byla jeho služba poezii na pódiích Violy a Lyry Pragensis. Patří mu uznání a dík za službu českému divadlu a české řeči, kterým se po celý život s láskou věnoval.
Nelze zapomenout na tohoto šlechtice ducha, milovníka poznání a moudrosti a nositele ušlechtilých zásad, jimiž byly dobro, krása a pravda. Budeme mít stále na paměti poselství jeho zářivé osobnosti: Tam kde je víra a láska, nemůže se ztratit naděje.
