A druhým důvodem je fakt, že jeho prarodiče pocházeli z Českých Budějovic.Co je podle vás pro špičkovou existenci kvartetního souboru důležitější – vzájemné lidské porozumění, nebo technické a muzikantské záležitosti? Nezbytné je samozřejmě obojí. Je potřebné umět společně pracovat. Zkoušet, ladit, organizovat. Ale také musí existovat nějaký vzájemný vztah. Být blízkými přáteli? To není nutné, řekl bych. Prostě je potřeba být schopní žít pospolu a nacházet konsensus pro základní věci. Pak je možné diskutovat o detailech. O všem – o tempech, o svých názorech na interpretaci. Každý může přinést své myšlenky, ale na konci se musí objevit pozitivní kompromis. Zdůrazňuji pozitivní, ne negativní. Jak to vypadá v praxi? Například jeden z nás řekne: „Mně se nelíbí tohle tempo.“ A druhý: „Mně ano.“ Musejí to druhým umět vysvětlit. Nebo se jednomu zdá, že hrajeme pomalu. Druhému ale připadá, že rychle. Je nutné varianty zkusit a říci si: Tak tohle je pro nás moc rychle, ale mohlo by to být snad takhle, o trochu méně… A pak se může stát, že během pár dalších zkoušek se to pomalu promění v tempo, které uspokojí všechny. Hrát v kvartetu s sebou nese nutnost být pospolu, a to velmi často. Obvyklá otázka zní, jak to prakticky dělat? Nemyslím, že je to tak složité. Vždyť takové věci musíte jistě řešit i vy. Pracujete v redakci. Máte šéfa, máte další kolegy… Systém musíte najít i v rodině. I v ní se mísí mnoho zájmů a po letech najdete způsob, jak to dělat. Myslím, že to je více méně totéž. V kvartetu dokonce snadnější. Vždyť soukromé životy jsou separovány. Skutečně? O Smetanově kvartetu je naopak známo, že se přátelilo, že zkoušelo v létě na chalupě. Naše životy jsou samozřejmě separovány. Každý má svůj vlastní svět mimo kvarteto. Netrávíme všechen čas spolu. Máme krásné vztahy, ale i své vlastní životy. Také máme každý rok období, kdy nehrajeme. Takže si každý z nás v té době může dělat své věci: vyučovat, dirigovat, číst knihy… Jak dlouhé je to období? V dřívějších letech jsme měli jen asi šest týdnů prázdnin. Nyní máme čtyři až pět měsíců – a vcelku. Končíme s hraním v polovině července a začínáme v prosinci. Děláme to takhle už pár let a je to dobrý systém. Lepší než to drobit – jako třeba Hagenovo kvarteto – jen po částech, po týdnech. Po půl roce se zase sejdeme a věnujeme se opět kvartetu. Žijete a zkoušíte ve Vídni? Ano, zkoušíme ve Vídni, respektive poblíž Vídně, kde také bydlíme. Máte nějakou neutrální půdu, nebo se scházíte u někoho doma? Zkoušíme doma u prvního houslisty, má na to dobré podmínky. Primárius ostatně musí dělat nejvíce, má nejkomplikovanější úkol. Je tedy samozřejmostí, že jezdíme my ostatní za ním. Trvá to jen půl hodiny. Kolik koncertů ročně odehrajete? Zahrajeme svůj program vždy dvakrát ve Vídni a stejný cyklus máme pak i ve Frankfurtu, Curychu, Londýně, Paříži a Kolíně nad Rýnem. Začínáme s ním ve Vídni v únoru, když jsou ve škole, kde vyučujeme, prázdniny. Mezitím, než jdeme na druhý cyklus, máme i jiné koncerty. Ročně jich je celkem asi tak šedesát. Jak to bylo se jménem kvarteta? Základní myšlenkou bylo najít jméno, které není jménem jednoho ze členů. To je zvyk, který nově začal po válce – vzniklo kvarteto Amadeus, Smetanovo kvarteto… Zakladatelé i v našem případě chtěli skladatelské jméno. Bylo přitom důležité ukázat, že budou hrát i druhou vídeňskou školu. Teď ji uvádí každý, ale tehdy to byl téměř jakýsi program: Hrajeme klasiky, ale také soudobou tvorbu a speciálně druhou vídeňskou školu. Snad jen kvarteto LaSalle to hrálo. Jiné soubory tuto hudbu v repertoáru neměly. A proč zrovna Alban Berg? Berg byl nejvhodnější. Napsal sice jen dva kvartety, ale byl z té skupiny jediný, v jehož tvorbě existuje spojnice mezi minulostí a budoucností. Byl v určitém směru tradiční, ale zároveň i moderní ve způsobu komponování. I to je program. Webern je příliš zvláštní, Schönberg příliš radikální. Jen Berg ukazuje na obě strany. Takže to byl důvod. A byla tam i spojitost s vdovou po Bergovi. Když soubor slyšela hrát, povolila užívat skladatelovo jméno a kolegové tehdy navíc získali stipendium z Nadace Albana Berga. Ona totiž vdova – byla to opravdu poctivá dáma – po válce udělala něco velmi důležitého. Jeho hudba se hrála a ona tak mohla dát k dispozici velké množství peněz. Řekla: nejsou moje. Alban je mrtev… Jen si nechala ve svém starém bytě, v němž zůstala, zavést vodu do koupelny. Jinak vše dala nadaci. Mohla být milionářkou, a ona zatím organizovala podporu edic a studentů. Stipendium umožnilo našemu kvartetu roční studium s kvartetem LaSalle v Americe. Albana Berga jste osobně znát nemohli, že? Ne, Berga jsme osobně neznali. Kolega Pichler a já jsme se narodili v roce 1940, pět let po jeho smrti. Ale pravda je, že ve Vídni panovala ta správná autentická atmosféra. Vždyť jsme například znali Schönbergovu rodinu. Naši učitelé byli jejich žáci. Bojovali jste s některým jiným souborem generačních vrstevníků? Nesoutěžili ani nebojovali jsme s žádným jiným souborem, opravdu ne. Užší kontakt jsme ostatně měli jen s kvartetem Amadeus. Spřátelilo se s námi, když bylo naše kvarteto ještě mladé. Neměli jsme žádné zvláštní vztahy ani vzájemné problémy s nikým jiným. Ani na trhu? Ne, nikdy jsem neměl takový pocit. Točili jsme na začátku pro Teldec, pak jsme přešli k EMI. Muselo to být nedlouho předtím, co jsem přišel do souboru já. Začali jsme tehdy zrovna dělat pozdní Beethovenovy kvartety. Od té doby jsme tedy u této firmy. Jiné kvarteto u ní nebylo. Měli jsme velmi dobrý kontrakt. Mohli jsme se rozhodovat, co dělat. Další kvarteta také hrají dobře. Hagenovci točí u Deutsche Grammophon, Guarneri u Philipse… Každý soubor má svou společnost. Takže soutěž na trhu je spíše problémem firem, ne smyčcových kvartet. Jak se to stalo, že jste se spřátelili s kvartetem Amadeus? Kolegové, tehdy mladí, šli na jejich koncert, mluvili s nimi… Došlo to až k osobním vztahům. Když už skoro končili, měli mít koncert v Paříži s oslavou svého čtyřicátého výročí, ale náhle jim zemřel violista. Nejprve se nás ptali, zda bychom nemohli zahrát místo nich na jeho paměť. Nakonec se ale prosadil nápad, že zahrajeme jednoho pozdního Beethovena a pak společně s nimi Brahmsův Sextet. Také jsme ho natočili. Já jsem zastoupil zesnulého violistu, náš druhý houslista hrál druhou violu. Byl to silný okamžik. Hráli jsme s mistry na konci jejich dráhy i na jejich poslední nahrávce… Váš reperotár tvořila od počátku klasika, moderna i druhá vídeňská škola. Jak je to nyní? Pořád stejné. Akcenty se nemění? Jen maličko. Například jsme dva roky hráli jen Beethovena. Ale jinak je to jako nyní zde v Praze – hrajeme vedle klasiky například Wolfganga Rihma: jedenáct let starý kvartet psaný pro nás, tedy ne snad úplně současnou tvorbu, ne experimentální nové kusy. Interpretace už se mezitím mnohem víc specializovala. Kvarteto Arditti – mezinárodní skupina bydlící a pracující v Londýně – dělá více méně jen soudobou hudbu, čtyřicet nových děl v sezóně. To je skoro neuvěřitelné… Náš repertoár je mix klasiky a moderny. Je v něm kupříkladu i Berio a Schnittke, ale ani to přece není skutečně nová hudba. Repertoár nemáme fixovaný na čerstvé kusy, ale zůstáváme jistě více než z poloviny u dvacátého století. To byla mimochodem úžasná doba pro kvartetní literaturu. Tvořili v ní třeba Bartók nebo Janáček… Řekl bych, že ve dvacátém století napsal asi vůbec nejdůležitější kusy pro smyčcové kvarteto Béla Bartók. Janáček je velmi zvláštní, tíhne jakoby trochu zpět k devatenáctému století; stojí jakoby mimo čas – užívá pozdněromantický jazyk, ale ne vždy. Občas je to velmi expresivní, moderní hudba s vlastním jazykem. Líbí se vám? Moc. Uvádíme a natočili jsme oba jeho kvartety. Všichni čtyři ho hrajeme velmi rádi. A já osobně přímo miluji jeho orchestrální skladby. I opery se mi moc líbí. Náleží to ke speciální unikátní kvalitě české hudby. Mimochodem – Habsburkové udělali chybu. Udržovali kontakt jen do Uher a zapomněli, že kořeny byly tady, že větší a skutečné historické vztahy byly s Prahou. Nelze říkat o městě, jako je Praha, že je provincie. Co dál? Co můžete po 31 letech měnit? Čeho chcete ještě dosáhnout? Vždy je nezbytné zkoušet měnit věci, hledat osobní rozvoj. Když je vám dvacet, třicet, jsou větší změny logické, protože se mění vaše názory, hudbu můžete vidět různými způsoby. My už moc co měnit nemáme. Skladby jsou napsány, my je máme hrát, ne napsat znovu. Můžeme trochu změnit třeba tempo, můžeme trochu změnit svůj osobní způsob hry, i v šedesáti můžeme zkoušet a zkoušet. Ale hudbu měnit nelze. Beethoven musí znít jako Beethoven. Musíme především držet kvalitu, zkoušet, nezlenivět a nedostat se do rutiny. Úžasnou tradici pro nás stále představuje Smetanovo kvarteto. Nebo pamatuji, když jsem byl mladý, na violistu Ladislava Černého, stále plného sil. To je jako když nyní potkáte někde na kurzech Milana Škampu, máte pocit že potkáváte mladíka… Připouštíte si úvahy na téma, jak dlouho ještě chcete hrát? Máte stanovenu nějakou věkovou hranici? Nevíme. Záleží to na mnoha věcech – především na tom, jak dobrá bude kvalita. Pokud je dostatečná, můžeme přece zůstat spolu. Pokud lidé chtějí koncerty a chodí na ně, proč bychom měli končit? Hlavní je držet úroveň, hlavní je, když se lidem líbí, jak hrajeme. Je teď samozřejmě mnoho mladých – a dobrých – kvartet. Mnohá z nich sami učíme. Až začnou lidé víc chodit na tyto mladé lidi a říkat, že staří už nestojí za moc, tak to bude něco jiného. Pokud ale prodáváme koncerty a desky a pokud máme dobré kritiky, proč bychom si dávali limit? Ptám se, protože byste mohli patřit k takovým, co se předem dohodnou, že budou působit třeba do pětašedesáti a víc ne… Ne, takhle neuvažujeme. Mělo by to vyjít ze života. Důležité je být vděčný Bohu, když nám dává prožít delší život. Říci „děkuji“ a žít ho. Vyjadřovat vděčnost za život od uměleckých počátků, přes založení kvarteta, za kariéru, za hraní krásných skladeb, za hraní ve městě, jako je Praha… To jsou věci, o nichž mladý hudebník sní. Když se to podaří, když to dostane, tak být vděčen za nádherný život.
