Vojtěch Stříteský je litomyšlský rodák a patriot, dramaturg Smetanovy Litomyšle, festivalu s nadnárodním dosahem, už více než rok ředitel renomované Komorní filharmonie Pardubice a workoholik. Jako ředitel je komunikativní a rozhodný, jako dramaturg zkušený a vynalézavý, jako člověk otevřený a vlídný, jako respondent upřímný a vstřícný, jako řidič a posluchač prý konzervativní, neboť miluje Dvořáka, Mahlera, ale také hudbu bratrů Ebenů, kapely Pink Floyd, Dire Straits a samozřejmě Mou vlast. Do auta si bere hlavně moderní muziku, ale nikdy Leonarda Cohena, protože, jak sám říká, by co chvíli zastavoval a užasle poslouchal. Pendluje mezi Pardubicemi, Litomyšlí a Prahou, ale jeho cesty ředitele i dramaturga jej vedou do desítek jiných měst i zemí.
Komorní filharmonie Pardubice byla založena v roce 1969, tehdy se ovšem těleso jmenovalo Východočeský státní komorní orchestr Pardubice. Byl prvním profesionálním tělesem ve východních Čechách, protože symfonický orchestr, na počátku ovšem operní, v Hradci Králové vznikl až v roce 1978. Proč byla zvolena koncepce haydnovsko-mozartovského orchestru? Domnívám se, že v tom byla chuť a aspirace vytvořit komornější orchestr s dirigentem, který v tehdejším Československu neexistoval. Byl zde sice Pražský komorní orchestr, ale ten hrál prakticky výhradně bez dirigenta. Jistě svou roli hrály také finanční důvody a v neposlední řadě zakladatelé byli omezeni i tím, že Pardubice neměly a nemají velký koncertní sál, respektive sál s velkým pódiem. Obecně myslím, že to bylo moudré rozhodnutí.
Orchestr měl životní štěstí, že se stal v roce 1970 jeho šéfem na osm let mladý dirigent Libor Pešek. Jak hodnotíte tuto etapu? Angažování Libora Peška bylo součástí tehdejších šťastných personálních rozhodnutí. Prvním ředitelem byl profesor Miloslav Stříteský, další výraznou osobností byl i další ředitel Josef Shejbal, sólohobojista České filharmonie, který přilákal právě Libora Peška, ale také Jiřího Pilku, poté Bohuslava Vítka.
Odvážné rozhodnutí to bylo jen zdánlivě, protože Libor Pešek již měl zkušenosti s Komorní harmonií, ansámblem Sebastian a orchestrem v Leuwardenu. Vzhledem k úrovni orchestru bylo přirozené, že přišel právě on. Zpětně je jasné, že to bylo jedno z nejlepších období filharmonie, kdy se vytvořily kvalitní základy. Peškovo charisma a jasná vize o interpretaci každé skladby byly mimořádné a jeho dotyk je tam patrný dodnes. Orchestr hrál s obrovským zápalem, technicky brilantně a stylově. Nahrávka Haffnerovy symfonie z roku 1974 je dodnes referenčním titulem. Všechny tyto symptomy přímo nabízejí paralelu se vznikem Pražské komorní filharmonie Jiřího Bělohlávka. Musím však zmínit ještě jedno jméno, které je pro orchestr důležité – Josef Vlach. Byl to mimořádný muzikant a pedagog. A pro mnohé hráče zůstává i on klíčovou postavou. Myslím, že určitý medový zvuk smyčců, jak o nich někdy mluví náš pan primátor, je právě jeho odkazem.
Kredit KFP dokládají i hosté, kteří dnes patří do mezinárodní dirigentské špičky – Mariss Jansons, Marco Armiliato, Jiří Bělohlávek a další. Může takový host něco dát orchestru při letmém kontaktu? Setkání se špičkovými dirigenty jsou obohacující v tom, že přinášejí „světovost“. Jsou důslední v prosazení své koncepce, jsou zvyklí na dokonalost a přirozeně ji prosazují. Je pro ně nepřijatelné prezentovat polotovar. Ne vždy se to během čtyř pěti zkoušek podaří, ale důležité je, že orchestr je na cestě k ideálnímu tvaru. Pro tak náročnou práci je třeba, aby byli všichni vnímaví. Naštěstí náš orchestr takový je a považuji za důležité, aby byl takto občerstvován často. Něčím takovým bylo například v minulé sezoně hostování venezuelsko-španělského dirigenta Manuela Hernándeze Silvy. Dělali jsme Pražskou, jejíž provedení můžeme počítat na mnoho desítek. Najednou byla práce jiná, všechny bavila a Mozart rozkvetl. Výrazné bylo například i hostování Ondreje Lenárda. Orchestr pracoval nesmírně soustředěně a mírně řečeno nesnadné Ebenovy Noční hodiny dopadly skvěle.
Když se ohlédnete zpět na čtyři desetiletí orchestru, jak je vidíte? Orchestr neměl nikdy špatnou periodu. Nikdy neklesl na úroveň, že by nad ním lidé jen mávli rukou. Z mého pohledu hraje stabilně dobře a mám pocit, že patříme k domácí interpretační špičce. Čas od času dokonce tak fantasticky, že mě to zahřeje u srdce. Je to mimo jiné dáno i poměrně malou migrací hráčů, takže někteří jsou tady dvacet třicet let. Zkušenost se zde prolíná s mládím a všichni jsou výbornými komorními hráči, kterých by bylo ve velkých orchestrech škoda. Samozřejmě určitý vnější rámec se mění. Například kdysi orchestr absolvoval mnoho turné po západní Evropě, ale doba tomu nyní nepřeje a hráčům takováto konfrontace chybí – a to nehovořím o financích.
Jak se vám daří udržovat v orchestru zdravý generační mix? Snažíme se o personální stabilizaci a o zachování zvuku. Jsem přesvědčen, že specifický „sound“ tu stále je, nicméně se stabilizací problém máme a ten souvisí s odměňováním. Tabulkový nástupní plat mladého muzikanta je totiž 14 400 brutto, takže k nám asi žádný Paganini nepůjde. Přesto se k nám stále ještě hlásí velmi solidní hráči. Ovšem stovkami přihlášek zavaleni rozhodně nejsme. Například teď ke konkursu na 1. trubku přijeli jen dva zájemci, a to jsme nabízeli i byt.
Kteří sólisté podle vás měli u orchestru nebo u posluchačů největší úspěch? Určitě by to byl docela dlouhý seznam, ale dodnes se vzpomíná na koncerty s umělci tehdejšího Sovětského svazu. Jelikož západní hvězdy k nám až tak moc nejezdily, bývala to ojedinělá možnost setkat se se světovou špičkou. Dodnes nezapomenutelný byl pro mě jako studenta konzervatoře například Lazar Berman v Griegovi nebo Čajkovskij Viktora Pikajzena, nemohu nezmínit mexického kytaristu Angela Romera, nizozemskou houslistku Isabellu van Keulen. Nesmírně populární byli respektive jsou v Pardubicích Ivan Moravec, Josef Suk, Lubomír Malý, Václav Hudeček, v současnosti pak Ivan Ženatý, Jiří Bárta, Gabriela Demeterová a další. Pravda, jsme limitováni finančně, ale snažíme se i nadále zvát zajímavé sólisty, například v příští sezoně to bude první hornista Berlínských filharmoniků, zdejší rodák Radek Baborák.
Významným úkolem každého mimopražského tělesa je šíření hudby v daném regionu a práce s mládeží. Jak je to u vás? V loňském roce jsme měli 85 koncertů, z toho polovina byla v Pardubicích a dalších 19 v Pardubickém kraji. V jubilejním roce 2009 máme dokonce přerušovanou, ale cílenou sérii koncertů po menších městech jako jsou třeba Hlinsko či Lanškroun. Samozřejmě příjemnou povinností jsou hostování v Litomyšli, Poličce, Ústí nad Orlicí, České Třebové nebo v blízké Chrudimi.
Dříve byly týdny výchovných koncertů, kdy se střídaly školy jak na běžícím pásu. Tento systém měníme na formu veřejných generálek pro střední školy a od příští sezony zkusíme nedělní matiné pro rodiče s dětmi nazvané „O čem nám vypráví hudba“ s moderátorem Petrem Kadlecem. Didaktický koncept bude mít veselou, interaktivní formu. Samozřejmě jsme vedeni i přáním vychovávat si nové publikum, i když v Pardubicích jsou lidé zvyklí chodit na klasickou hudbu. Je to prostě muzikální město. Jediné, co zde citelně chybí, je velký kostel, kde bychom mohli provádět rozměrná oratoria, kantáty či obecně duchovní hudbu. Prostě s faktem, že Dvořákova Stabat mater vyzní v pardubickém Domě hudby jinak než v katedrále, nic neuděláme.
Co připravujete nového? Repertoár orchestru tohoto typu není nevyčerpatelný. Filharmonie přehrála celou plejádu symfonií a koncertů a v určité periodě se vracejí na program. Chceme však nabízet i skladby, které ještě v Pardubicích nezazněly. V příští sezoně se nám to myslím podařilo. 
Například nikdy jsme nehráli Beethovenovu Devátou. Takže právě toto dílo bude na programu inauguračního koncertu nového šéfdirigenta Marka Ivanoviće. Právě tak jsme nikdy neprovedli Weberovu Druhou, dokonce snad ani Haydnovu Loveckou. Stále se dají najít díla, která budou pro naše posluchače novinkou. Nicméně v příštím roce budou na programu i trvalky – Schumannova Rýnská, Chopinův klavírní koncert. A je pro mě povinností připomínat českou soudobou hudbu, jakkoliv to není vždy přijímáno s pochopením, což chápu. Takže se po Kabeláčovi, Ebenovi, Fišerovi a Pavlicovi objeví hudba Jana Hanuše, Zdeňka Lukáše, Sylvie Bodorové, Jana Jiráska, klasika Bohuslava Martinů.
Kooperujete nějak s Východočeským divadlem, které slaví letos stoleté výročí? Samozřejmě. Dělali jsme už spolu mimo jiné Bendův melodram Ariadna na Naxu, muzikál My fair lady nebo Harwoodovo drama Na miskách vah. Za rok bude premiéra Amadea Petera Shaffera s účastí živého orchestru, což bude určitě atraktivní a na to se vysloveně těším. Hlubší spolupráce s divadlem se ovšem neplánuje, nepřejí tomu ani termínové ani provozní okolnosti. Koneckonců obě instituce jsou autonomní, mají specifické a regionálně nezastupitelné poslání.
Ředitelem orchestru jste od 1. ledna roku 2008. Jaká je vaše vize a koncepce? Když jsem se v roce 2006 hlásil ke konkursu, nějakou představu jsem měl, ale běžný provoz a poznání života organizace mě vedl k jisté korekci. Do toho nastupující finanční krize. Hned v prvním roce u nás proběhl hloubkový ekonomický a personální audit, měl nějaké výstupy a ty se musely řešit. Takže nynější období je ve znamení stabilizace struktury fungování filharmonie. Trošku to bolí, trošku je to vzrušené, ale určité kroky jsem udělat musel. Brzy nastoupí nový šéfdirigent a také jeho čeká dosti práce ve sféře umělecké.
Hlavní však je, aby byl management dokonalým servisním týmem, který dokáže muzikanty zaplatit a zajistí co nejlepší marketing. Čas od času jsou nutné změny v jakémkoliv orchestru a myslím, že právě teď je doba pro nové impulsy, inspirace a oživení.
Vaším zřizovatelem je město. Jaká je spolupráce s jeho vedením, s krajem, bude možné řešit i problém platů? Jednali jsme o tom a jistě ne naposled. Ona konsolidovanost filharmonie, o kterou se snažíme, se projevila i v tom, že jsme se dostali ze ztráty do nepatrně plusových čísel. Snažíme se, aby politici pochopili, že nižší platy než členové orchestru mají v pardubickém regionu už snad jen čističi ulic a dřevorubci. Průměrný hrubý plat je u nás něco přes 18 tisíc korun, což znamená, že se musí hráči hodně snažit, aby vydělali něco bokem. Nevím, jestli něco svedeme s tabulkami, ale určitý prostor by mohl být v bonusovém motivačním programu. Nepůjde to sice rychle, ale věřím, že za podpory radnice najdeme řešení. Dalším problémem je soběstačnost tělesa, která se pohybuje na úrovni 24 %. Byl bych rád, kdybychom toto číslo zlepšili. To je však běh na delší trať. Samozřejmě bych si přál, abych dostal od zřizovatele více peněz, ale v dané situaci dělají, co mohou. Důležitý je především vztah města k nám, kdy jsme kulturním rodinným stříbrem Pardubic. Velmi pozitivní je i přístup Pardubického kraje, který nás podporuje finančně, ač není naším zřizovatelem a mimo jiné zrekonstruoval Sukovu síň Domu hudby a zaplatil nové varhany.
Co si slibujete od nového šéfdirigenta, jenž nastoupí 1. srpna? Marko Ivanović je věřím správná volba. Je mu třiatřicet, pravý věk pro takovouto pozici, má zkušenosti s orchestry i s operou a obrovskou chuť pracovat. To bude doufám hodně motivující. Možná čtenáře překvapí, že pan šéfdirigent chce začít u ladění, což je alfa a omega jakéhokoliv souboru. Není vůbec tak automatické, jak se zdá. Má i zajímavé dramaturgické nápady, kterými se rád nechám inspirovat a vůbec se těším na spolupráci s ním.
Jaké budou jeho první koncerty? Už 28. srpna bude řídit slavnostní koncert k výročí Bohuslava Martinů v poličském chrámu sv. Jakuba, v jehož věži se skladatel narodil; 13. září budeme slavit čtyřicátiny orchestru na starobylém Pernštýnském náměstí v Pardubicích, kdy se bude střídat s Liborem Peškem, a vlastní inaugurace bude na třech koncertech 21. až 23. září.
V Pardubicích se koná festival, který je však celostátně neznámý a který kupodivu není spjat s filharmonií. Dojde i v tomto případě ke změně? Už 31 let zde probíhá Pardubické hudební jaro. Někdy bylo zajímavé, jindy stagnovalo. Magistrátu se nynější stav příliš nezamlouvá a chce to změnit. Filharmonie a já jsme byli pověřeni, abychom festival od příštího roku převzali. Musíme vytvořit prestižní akci, která by se stala první hudební akcí Pardubic. Problém s příštím rokem není ani tak v rovině dramaturgické, jako spíše sponzorské. Víte, v pardubickém rybníku je hodně štik – hokej, basketbal, Festival smíchu, Zlatá přilba, Velká pardubická – a všechny potřebují podporu, přičemž bohatých sponzorů je jen omezený počet. Alespoň počátek nové historie festivalu se tedy neobejde bez razantního vstupu města.
Orchestr hraje v bývalém sídle komunistické strany, které teď spravuje pardubická konzervatoř. Jaké to je nemít svou budovu a hrát v sále, který má do akustické dokonalosti daleko? Je to poněkud složitější. Zřizovatelem konzervatoře je kraj, který je i vlastníkem budovy, a zřizovatelem orchestru město. Sice nás pronájem sálu, šaten, kanceláří stojí hodně peněz, ale koexistence se školou je bezproblémová a má i určité synergické efekty. Koneckonců obě instituce se pohybují ve světě umění a spolupracujeme spolu. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby se akustika sálu zlepšila, klimatizace nehlučela a odpady čpěly méně, ale buďme realisté. S něčím nenaděláme nic a s čím budeme moci, tak pohneme.
Je sympatické, že zůstáváte dramaturgem festivalu Smetanova Litomyšl, kterému už řadu let dáváte dramaturgickou osobitost. Letošní ročník prý bude největší v dějinách festivalu a obsahuje spoustu zajímavých projektů? To víte, jsem u festivalu víc než půlku života – od roku 1983 – a jsem rád, že je zájem, abych mu i nadále alespoň externě pomáhal. Upřímně ovšem doznávám, že mi to časově dovoluje jedině okolnost, že žiju už řadu let sám. Filharmonii odevzdávám maximum i něco navíc a volný čas patří festivalu.
Letošní Litomyšl bude skutečně doslova nabita mimořádně zajímavou muzikou. Festival je už v takové pozici, že si může vybírat, protože nabídky máme od všech divadel. Těžko něco jmenovat, aniž bych tím neošidil něco jiného. Jistě si mnohý čtenář nenechá ujít novou Rusalku pražského Národního divadla, kterou upraví pro specifické potřeby Litomyšle režisér Jiří Heřman. Před každým ročníkem mám dva tři favority, na které se těším, ale tentokrát se skoro neodvažuji být konkrétní.
Jen se klidně odvažte. Hodně se těším na Mou vlast s Leifem Segerstamem, na Tarase Bulbu, Bernsteinovu symfonii Kaddish. To jsou dominanty Stříteského – posluchače. Jako obyčejný člověk se těším na filmový Koncert na přání a jsem zvědavý na inscenaci opery o Miladě Horákové Zítra se bude… ve Smetanově domě, protože v jeho sále se konal v 50. letech politický monstrproces. Až mě z té souvislosti mrazí. Jako dramaturg mám radost, že se mi v posledním období daří zajistit i prosadit do každého ročníku premiéru velké soudobé novinky. V minulosti to byl například Mojžíš Sylvie Bodorové, letos to bude Orbis pictus Zuzany Lapčíkové. Není to jen otázka prestiže, je to přímo naše povinnost. Bylo by velmi snadné navršit do jednoho ročníku vedle sebe Carmina Burana, Bohému, Rapsodii v modrém, Nabucca a tak dále a bylo by to jistě komerčně velmi úspěšné. Ale nebyla by to Smetanova Litomyšl.
Budou pokračovat operní koprodukce s českými divadly? Určitě by to bylo prospěšné, hlavně proto, že třeba na rok 2010 dosud nemáme Smetanovu operu. Takový projekt musí splňovat umělecká a technická kritéria. Vím o Daliborovi v Olomouci, o Prodané nevěstě v Bratislavě, ale bohužel je nemůžeme akceptovat a pustit je na smetanovský festival, aniž bychom s nadsázkou riskovali „veřejný lynč“. Smetana se samozřejmě dá, ba dokonce snad musí dělat moderně, ale musí to mít vkus a míru. V těch inscenacích se při tom výborně zpívá, ale mimo jiné také na záchodě nebo to, co není v původním libretu. To pak máte těžké.
Může festival nabídnout i něco víc, než „pouhou“ návštěvu večerního koncertu? Litomyšl má obrovské genius loci. Zámek je samozřejmou dominantou, ale najdete v ní také nádherné staré centrum, piaristickou kolej, klášterní zahrady, Červenou věž, kostely, pivovar, můžete se vypravit za moderní architekturou nebo navštívit příjemné hospůdky v centru. Smetanova výtvarná Litomyšl, zprvu součást festivalu, se stává svébytnou akcí a letos nabídne unikátní celoživotní výstavu děl sochaře Aleše Veselého. Po celém městě budou rozmístěny jeho skulptury. Nikde jinde ve světě se s tak komplexní prezentací jeho tvorby nesetkáte. Navíc tu bude probíhat řada dalších výstav. Litomyšl, Pardubice a Pardubický kraj, kde jsem doma, prostě pulsují uměním.
