Neutěšený stav financí v Německu postihl samozřejmě i kulturu. Na první pohled hýří hlavní město Berlín uměním, ale pod okázalou rouškou to vře. Situace berlínských operních domů je neudržitelná. Thilo Sarrazin, radní přes finance, nedávno v Der Spiegelu řekl: „Museli bychom každý rok zavřít sedm operních domů, abychom naplnili finanční díru 26 milionů Euro. Bohužel máme jen tři!“ Deutsche Oper Berlin jmenovala intendantem koncem roku 2001 Udo Zimmermanna , zájem obecenstva dále klesá a deficit momentálně představuje 1,7 milionu Euro. Zimmermann předložil v září 2002 sanační plán na 800 000 Euro, ale ještě týž měsíc podal demisi. Odstoupí v červnu 2003. O nic lépe na tom není Komische Oper s 560 zaměstnanci na výplatní listině. Choreografka Blanca Li (v dané situaci nemohla zaručit uměleckou kvalitu) už odstoupila a intendant Albert Kost dostal výpověď od konce roku 2004.
Těžké chvíle zažívají nejen opery, ale i divadla, baletní soubory a orchestry. Ve známém Schauspielhausu Zürich je šéfem – nebo přesněji byl – slavný operní a divadelní režisér Christoph Marthaler . Podle švýcarské tradice se sice v referendu většina postavila za zvýšení subvence divadlu, lidé se domnívali, že ředitel má teprve po dvou letech ve funkci dostat šanci dál pokračovat, ale již v srpnu se Marthaler dočetl v místních novinách, že dostal vyhazov. Přispěl k tomu určitě deficit 2 milionů Euro a pokles návštěvníků ze 170 000 na 120 000. Marthaler si to zavinil trochu sám, když přemístil řadu produkcí ze starého Schauspielhausu v centru města do přestavěné tovární haly. Ještě hůře dopadl americký choreograf William Forsythe v Ballett Frankfurt . Forsythe se stal za 18 let úspěšného působení ve Frankfurtu jedním z nejdůležitějších choreografů působících v Evropě a jeho odstoupení k roku 2004 zapůsobilo v kulturním světě jako bomba. Forsythovi bylo sděleno, že 80% z roční subvence 4,9 milionů Euro bude škrtnuto a experimentální Theater am Turm , které Forsythe také vedl, dokonce zanikne. Zůstaňme ještě chvíli v Německu a hned u slavných Berliner Philharmoniker . Tam přišel minulý rok jako intendant s velkou slávou Franz Xaver Ohnesorg . Zavedl bonbónky proti kašli zdarma a dokonce bezplatné koncerty, to mu ale přes jeho jméno (Ohnesorg = bez starosti) vyneslo mnoho starostí. V říjnu 2002 byl degradován na konzultanta, v této funkci může zůstat do roku 2006; Ohnesorg se k tomu do uzávěrky ještě nevyjádřil.
Německá situace je asi nejkřiklavější, problémy jsou ale i v jiných zemích. Ušetřena nezůstala ani English National Opera , která má schodek 700 000 Euro. Ředitel Nicolas Payne nezvládl ani renovaci Collisea a měl malý příjem ze vstupenek. Správní rada se rozhodla jeho funkci rozdělit a Payne se sám poroučel. Ambiciózní ředitelku (a dirigentku) Opera Australia Simone Young nezachránila ani odvážná dramaturgie, její kontrakt nebude po roce 2003 prodloužen. Úplnou čistku provádí extrémně pravicový radní přes kulturu v sicilském Palermu. Nejdříve nedal Teatro Garibaldi roční příspěvek 500 000 Euro, ředitel Matteo Bavero odstoupil, a potom ho předělal na turistické loutkové divadlo. Stejný osud potkal Teatro Sao Carlos Lisabon . Tam nebyly peníze na znovuotevření Luna Parku s populární revue, a tak se zavřelo divadlo. Řediteli Jorge Silva Melovi zakázali radní přístup do divadla „z bezpečnostních důvodů“.
Bez problémů není ani bohaté Holandsko. Například v Rotterdamu, kde je silná extrémně-pravicová strana zavražděného Pima Fontyna, přijde kulturní sektor o 8,5 milionu Euro z ročního příspěvku. Dopad na kulturní instituce na sebe nenechal dlouho čekat. Belgický konzervátor Chris Dercon ze známého Muzea Boijmans Van Beuningen se dostal do sporu, protože chtěl prodat obraz Rothka za surrealistické dílo. Odstoupil v září s konstatováním, že v Rotterdamu jde o Berlusconiho kulturu.
Výše uvedená fakta jsou jen zcela neúplná, zato více viditelná příklady řízení uměleckých institucí v některých západoevropských zemí. Gerard Mortier , bývalý šéf salcburského festivalu, toho času intendant Ruhr-Trienále a budoucí intendant pařížské Opery, to vidí takto: „Socialisté a zelení se snaží zpopularizovat kulturu, ale zacházejí v tom příliš daleko. Tím nahrávají populistické pravici. V Itálii je vliv Berlusconiho velmi zřetelný. Kultura je stále více zatlačována od svojí historické funkce a spojována se zábavou a turistikou. I já jsem s tím konfrontován, ale přiznávám se, že jsem na to dosud nenašel žádné řešení.“ Svět efektivnosti a počtu návštěvníků postihl i umění. Je otázka, kam se bude ubírat. Zatím vítězí nivelizace a banalita.
