Festival nové hudby Ostravské dny letos přinesl zásadní změnu v obsazení. Dosavadního partnera, tedy Janáčkovu filharmonii Ostrava, nahradilo zcela nové těleso nazvané Ostrava New Orchestra. Pětaosmdesát mladých hudebníků z celého světa se zde zhostilo hlavních bodů programu desetidenního maratonu soudobé hudby. O zrodu nového orchestru, potížích i výsledku celého riskantního podniku a zároveň o možné budoucnosti soudobé tvorby pohovořila výkonná ředitelka Ostravského centra nové hudby Renáta Spisarová. Tento rozhovor poskytla během posledního dne festivalu, ještě před závěrečným koncertem ONO. Již v tu chvíli, po dvou výtečných vystoupeních, však bylo jasné, že lze hovořit o úspěšném přelomovém ročníku.
Nejprve musím projevit uznání za nesmírně náročný výkon, kterým bylo vytvoření Ostrava New Orchestra, všem zúčastněným z Ostravského centra nové hudby. Jak ale celá tato operace začala? Vznik nového orchestru byl logickým krokem. Ten zásadní bod přišel v roce 2015, po jednom z ostravských vystoupení, kdy jsme v Trojhalí Karolina uváděli koncert pro tři orchestry. Byl to náročný program, kterého se Janáčkova filharmonie zhostila velmi dobře, bohužel odhadem 10-15 muzikantů svým postojem během koncertu vrhlo špatné světlo na celou filharmonii. V tu chvíli už nazrál čas. Kromě toho jsme se již několik let potýkali s tlakem jak uvnitř naší organizace, tedy především já a Kristýna Konczyna, tak zvenčí. Kritici včetně Pavla Klusáka, odborná veřejnost i běžní posluchači za námi chodili a tlak z jejich strany sílil. Petr Kotík se velmi zdráhal, nechtěl zakládat žádný nový orchestr, ale čas na změnu najednou dozrál a my jsme si před dvěma roky jednoduše řekli: založíme nový orchestr. Zkusíme to. Doporučovali nám to jak dirigenti, tak hráči z Ostravské bandy, kteří nás velice povzbuzovali a pomáhali nám. Na tomto místě patří velký dík třeba dirigentovi Rolfu Guptovi, který tu s námi kvůli zdravotnímu stavu nemůže být, dále houslistce Haně Kotkové, která znala podobný orchestr působící na akademii v Luganu. Takže díky všem těmto lidem jsme uvěřili té myšlence, že se to může podařit – a podařilo se to.
Byl tedy nový orchestr již od počátku přímou náhradou za Janáčkovu filharmonii? Janáčkova filharmonie původně měla odehrát ještě jeden z koncertů letošních Ostravských dnů. Byl to takový kompromis mezi námi a Petrem Kotíkem. Měl to být středeční koncert (Radikální minulost), ale Janáčkova filharmonie nakonec vypověděla spolupráci Petru Kotíkovi a Johannesu Kalitzkemu. Takže s námi měla pokračovat dál, ale bez těchto dirigentů. Někteří dirigenti zase nechtěli spolupracovat s touto filharmonií a najednou jsme byli v patové situaci. Není možné, aby si orchestr, na který získáváte řadu měsíců docela velké finance, určoval, s kým bude pracovat. Byl to tedy jednoduchý závěr, ONO tady bylo, takže jsme mu přidali ještě jeden koncert. Jak jsme slyšeli, dopadlo to velmi dobře. Nejenom pro nás a pro ONO, ale i pro Janáčkovu filharmonii, která se může věnovat svému tradičnímu repertoáru.
Hudebníci Ostrava New Orchestra se poprvé setkali 17. srpna. Jak je možné během deseti dní docílit takového jednotného, sladěného výkonu, kterými byly programy ONO poprvé či Radikální minulost? Svým způsobem jsme měli štěstí, že ti muzikanti jsou skutečně dobří. Jakmile skončili své zkoušky, ihned šli cvičit. Nárůst kvality byl tedy opravdu strmý. Již po prvních zkouškách jsme věděli, že se dá očekávat dobrý výsledek, ale vývoj, který nastal od jejich prvního setkání sedmnáctého po zahajovací koncert sedmadvacátého, byl opravdu rychlý. Chodili cvičit každý den, bavilo je to, navíc je neuvěřitelným způsobem inspirovala Ostravská banda, která jim zpočátku pomáhala. Bylo tedy logické, že to bude fungovat. Jejich energie a chuť pracovat vyvážila ten nedostatek času. Celé to zafungovalo jako velmi intenzivní, aktivní, pozorná, hluboká práce.
Je to tedy čest pro obě strany – Pro Ostravské centrum tím, že disponuje vlastním orchestrem; pro ty mladé interprety zase možností zahrát si se špičkovými hudebníky z Ostravské Bandy či pod taktovkou Petra Kotíka, Bruna Ferrandise a dalších. Nestalo se, že někdo odřekl spolupráci, že včas nedorazily partitury, nebo jiný malér? Během nabitého desetidenního programu prakticky nedošlo k zásadním změnám. Co se týká partitur, jedny mají vydavatelé – ty dorazí vždy, objednáváme si je včas. Další píší skladatelé přímo pro nás. Problém nastal s dílem Bernharda Langa, které se ukázalo být de facto nehratelné. Rolf Gupta nemohl tuto skladbu ze zdravotních důvodů nacvičit, takže jsme se této skladbě začali věnovat vcelku pozdě. Zjistilo se, že je velice, velice náročná. Vedle toho byly problémy i v notovém zápisu ze strany vydavatele. Bernhard Lang okamžitě zareagoval a během deseti dnů napsal skladbu další. Nechal se inspirovat Leošem Janáčkem a napsal ji pro Ostravu, pro Ostravské dny. To byla jediná změna, která se ale rychle vyřešila. Jinak rezidenti Institutu, kteří tu během festivalu pracují, mají své skladby hotové již před Ostravskými dny. Své party dostali všichni před několika měsíci či týdny a mohli si doma všechno projít, nacvičit a upozornit na případné technické problémy nebo výměnu různých nástrojů. Takže to nebylo tak, že to otevřeli, jako někteří členové českých orchestrů, třeba až na první zkoušce.
Plánujete využít ONO i pro akce mimo Ostravské dny a Dny nové opery Ostrava, třeba v programu typu loňské Hudby pro tři orchestry? Máte v tomto směru nějaký výhled do budoucna, případně plánujete bližší integraci s Ostravskou bandou? Ano, do budoucna výhled máme. Především jsme zavázáni nadací Art Mentor Foundation, že příští rok ještě s ONO spolupracovat budeme. Dostali jsme od nich dvouletý grant, takže určitě dáme něco dohromady. Máme v plánu dvě, tři velké akce na příští půlrok, ale je to samozřejmě všechno teprve v organizačních plenkách. V tuto chvíli se ještě vzpamatováváme z Ostravských dnů 2017. Všichni doufáme, že ONO vydrží, ale nejdůležitější je najít zdroje financování pro tento orchestr. Už po této první zkušenosti si dovedu představit, že za dva roky může kvalita orchestru ještě narůst. Navíc jeho renomé se rozkřikne po Evropě, po světě, po univerzitách. Už teď jsme dostali několik nabídek škol, které by s námi chtěly participovat na příštích Ostravských dnech, takže to do budoucna vidím jako správný směr. Na druhé straně to ale také mohlo být „ONO naposledy“, protože je to všechno otázka velkých peněz.
Festival Ostravské dny za šestnáct let svého působení stál u zrodu a uvedení množství nové hudby, propojování umělců z celého světa a vzniku tvůrčích a interpretačních uskupení. Nyní tu máme jakýsi další vrchol ve formě vzniku Ostrava New Orchestra. Z tohoto pohledu se nabízí otázka – co dál? My tu samozřejmě nejsme kvůli tomu, abychom dělali tyto kroky samoúčelně. Do budoucna bychom především chtěli pracovat na tom, aby nový orchestr rostl kvalitativně. Aby to nebyl nahodilý výběr hráčů, jak tomu bylo nyní. On tedy nebyl úplně nahodilý, většina byla obsazena na základě doporučení, ale bez konkurzů. Dovedu si představit, že na určitých pozicích mohou být ještě lepší muzikanti. Co je pro nás aktuálně vůbec nejdůležitější, je udržet se nad vodou. Přežít finančně do konce roku a začít žádat další granty. Po každých Ostravských dnech začínáme s dluhem, v lepším případě od nuly. Tyto projekty samozřejmě nejsou levné, otázka financí je pro nás tedy vždy zásadní. Kromě toho grantový systém nám bohužel neumožňuje víceleté financování.
Petr Kotík i během živě vysílaného programu Radikální minulost zmínil, že má čím dál tím méně rád pojem „experimentální“ či „nová“ hudba. Narážel tím na menší ochotu velkých hudebních institucí, filharmonií a operních domů uvádět soudobou tvorbu a rozdíl mezi fungováním hudebního života v minulosti a nyní. Věříte, že se v tomto ohledu může situace změnit? Myslím, že snad časem ano, ale rozhodně to půjde ztuha. Vezměte si například uvedení opery Make no Noise Miroslava Srnky. Ta se dávala na festivalu dohromady během velmi krátkého času a za bojových podmínek. Bylo výhodou, že tým byl sehraný, zpěváci znali své party z předchozích uvedení v Bavorské opeře a Bregenzu a Ostravská banda je zárukou kvality vždy. Navíc Joseph Trafton je dirigent, který nastudovat soudobé opery opravdu umí. Takže pozitivní síla vládla všude. Přesto byl čas na přípravu a nastudování strašně krátký. Ale to podstatné je, že jsou vždy dvě alternativy. Jít do rizika a nastudovat to pracovním způsobem nejlépe, jak v dané situaci můžeme, nebo to nedělat vůbec. V takových situacích Petr Kotík reaguje slovy: „Ale vždyť takhle se to za Mozarta dělalo!“ Mozart také dopisoval opery na poslední chvíli, sháněl rychle zpěváky a do orchestru každého, kdo měl čas, kdo měl ruce a nohy. Takže to nebylo hned třeba dopsané, perfektní, ale bylo to! Ne každý na to má samozřejmě tu odvahu a pánaboha nechceme moc pokoušet, nicméně to vyšlo. To si samozřejmě málokterá z těch zavedených institucí může dovolit. My jim tímto můžeme jedině jít příkladem, ale víc nezmůžeme. My jsme vlastně jen spolek, malé bývalé občanské sdružení, nejužší tým tvoří tři lidi, takže nemůžeme nic víc, než jim dokazovat svou prací, že se to dá dělat jinak.
A co pro soudobou hudbu můžeme udělat my – diváci, její milovníci, návštěvníci festivalu – jiného než na tuto novou hudbu chodit? Těžko říct. Myslím, že si novou hudbu může objevit opravdu každý. Velice často se nám stává, že lidé, kteří na filharmonii nechodí a nikdy se klasické hudbě nevěnovali, se o nás nějakým způsobem dozvěděli a stali se věrnými posluchači. Za sebe můžeme nabídnout jen svoji velmi intenzivní práci a určité know-how, které mezi renomovanými muzikanty, skladateli a lidmi po celém světě opravdu máme. A potom už jenom čekat, že ten zájem bude. Za letošek už můžeme říct, že Ostravským dnům publikum opět velmi narostlo. Z toho mám obrovskou radost a cítím, že naše práce má smysl.
