Bezprostředně po Ostravských dnech 2005 jsem se skladatelem Petrem Kotíkem hovořila o začátcích Nové hudby v Čechách. „Obecně se toho ví u nás málo a spousta informací je zkreslených,“ řekla jsem nahlas a Kotík mě vyzval, abych si pro ně zajela za Rudolfem Komorousem. „Proč ne,“ řekla jsem si. Pořád ve mě přetrvávala lítost nad tím, že nemohl ze zdravotních důvodů přijet za studenty na Ostravské dny. Mělo to být poprvé od jeho odchodu do zahraničí v roce 1968. Taky jsem byla na něj patřičně zvědavá, protože kdo přijel na Ostravské dny z Kanady, pěl na Komorouse jen chválu. Trochu jsem se vyděsila při pohledu na mapu – 11 000 km do Victorie v Britské Columbii je opravdu na konci světa! Povzbudilo mě přátelské pozvání manželů Komorousových a ujištění Rudolfa, že mi bude celý týden plně k dispozici. Nejvýhodnější cesta vedla přes New York a tak, vyzbrojena vízem americkým a kanadským, s cílem sdílet Komorousovo povídání s českou veřejností, jsem zabalila rozhlasovou techniku. Cestovala jsem začátkem listopadu, počasí v Kanadě mělo být příznivé – 9 stupňů Celsia, mírně deštivo.
V New Yorku mě přivítal přísný imigrantský úředník, indiánské léto a Haloween. Brooklyn HEIGHTS vypadal jako z pohádek, putující děti jako strašidla a příšery, vůně podzimního listí, měkké světlo z roztodivně vykotlaných dýní, kouzelné zaříkávadlo „Trick and treat“ a už měl malý kostlivec sladkost v košíku. V Greenwich Village bylo divoce, dvacetistupňové teplo vytáhlo poslední říjnový den do ulic tisíce příšer, umrlců a pohádkových bytostí, alegorické vozy přepravovaly veškerý ten rej masek, všichni jsme se moc bavili.
Ranní letadlo do Vancouveru odletělo na minutu přesně a já opouštěla poměrně známé vody Atlantiku s mírnou úzkostí a napětím. Byla to moje první cesta přes celé Spojené státy k Pacifiku. Bezpečnostní kontrolu opět nejvíc zajímalo mé nahrávací zařízení. Díky náhradním rozhlasovým mikrofonům mě pasovali na zpěvačku, jen jsem čekala, kdy budou chtít zazpívat, tak přátelská atmosféra panovala ve společnosti Air Canada, na rozdíl od příjezdu z východní zóny. V letadle bylo útulno do doby, než se zhroutila má sousedka přes uličku. Letušky jí rychle a tiše poskytly první pomoc, a pak už jen hlásili: „Prosíme naléhavě, je na palubě lékař?“ Dostavili se dva. Kvůli příhodě, která nás všechny rozrušila, jsem téměř zapomněla sledovat pevninu. Vzpomněla jsem si v pravý čas, pode mnou se leskly Skalisté hory a já velebila kouzlo cestování. Další údiv mě čekal po přestupu na let z Vancouveru do Victorie. Malé letadlo Jazz stačilo být ve vzduchu pouhých 27 minut, ale také se můžete nalodit a plavit se na Vancouver Island dvě hodiny. Dole se třpytil Pacifik se stovkami rozházených ostrůvků, přístavů a dřevěných domků u pláží nebo ukrytých hluboko v lesích. Pak Pobřežní hory a konečná, dál už to na západ nevede. Vystupovat – Victorie, nultá míle.
Skladby za postelí
Na letišti mě čekali manželé Komorousovi, okamžitě jsme si padli do oka. Jeli jsme autem do vnitrozemí, z letiště to bylo jen 20 minut. „Tady jsme ti připravili pokoj, jen pokud ti nevadí ty krabice za postelí!“ Až po čase jsem se osmělila zeptat, co v nich je. „Celé mé dílo,“ hrdě odpověděl Rudolf a já každou noc uléhala s pocitem, že jsem těm partiturám, vtěsnaným do kouta, zabrala místo. „Počkejte, až odjedu,“ říkala jsem Komorousovým krabicím před usnutím: „Zase se tady roztáhnete!“
Naše dlouhá sezení začala detailní přípravou rozhlasového pořadu Hudební fórum, kdy jsme s Rudolfem poslouchali nahrávky jeho bývalých žáků. Byli mezi nimi Allison Cameron, Owen Underhill, Christopher Butterfield, Linda Catlin Smith. Podle Komorouse patří mezi hvězdy kanadské kompoziční scény. Té pomohl právě Rudolf Komorous, když přijel před třiceti lety do Victorie. Zdejší hudební oddělení bylo v oblasti skladby na úrovni lepší hudební školy. Teprve Rudolf, později již ve funkci ředitele, dává vše do pohybu. Zve výborné učitele, skladatele i instrumentalisty, rozšiřuje oddělení, sám vytíženě učí, komponuje a zasažen poznáním avantgardy 60. let, vším, co jí předcházelo a později následovalo, s hlubokým porozuměním Weberna a znalostí americké avantgardy, s přísnými hledisky na interpretaci toho nového buduje pověstné oddělení School of Music, Faculty of Fine Arts University of Victoria, z kterého přijeli dva studenti na Ostravské dny a chlubili se „naším“ Komorousem. Začaly nekonečné hodiny s mikrofonem v ruce, Hana Komorousová vařila na co jsme si vzpomněli, ale ani ona neušla mikrofonu. S Rudolfem si oba po odchodu z Čech prožili svoje, neustále zdůrazňovala: „Kanada je spravedlivá země, už proto vám tady nikdo nic zadarmo nedá.“ V roce 1968 v Německu ještě nevěděli, zda pustí jejich jedinou dceru za nimi. Pomohla náhoda a soudržnost lidí – malou Kláru posadil letecký personál na nevyužité místo do přeplněného letadla. Onoho opozdilce pak čekal bůhvíjaký osud. Tehdy šlo o minuty.
Možná až velmi klidný život, řeknete si uprostřed lesa, obklopeni zahradami Komorousových a vynikajícím přímořským vzduchem. „V životě jsme se nadřeli, pracovat 10 hodin denně a pak ještě v noci, to bylo běžné. Ale jinak to nešlo, jinak bychom ve své práci ničeho nedosáhli,“ říká Hana, která pak léta zastávala významné místo v univerzitní knihovně. Ve Victorii začátkem listopadu hlavně pršelo, v deset dopoledně jsme začínali s natáčením rozhovorů a končili v deset večer, pak jsme si ještě dlouho do noci povídali a ráno znovu. Vzpomínali jsme všechny známé v Čechách, na hudební život, Rudolf vytahoval ukryté vzpomínky, nejvíce na Klusáka, Kotíka, Kopelenta, Peška, Hábu, Bořkovce, Rychlíka, Šrámka, ale i Dobiáše. Najednou byl zase v Čechách, všechno viděl jasně – Prahu, Žižkov, Sázavu, všechny ty zájezdy souboru Musica Viva Pragensis a nejvíc své milované přátele Šmidry – Bedřicha Dlouhého, Jana Koblasu, Karla Nepraše, Jaroslava Vožniaka.
Byly to nezapomenutelné večery. Když Rudolf zjistil, že miluji pivo, vytratil se a koupil nejrůznější značky piv, které jsme pak navečer spolu ochutnávali a přeli se, které je nejlepší. Také jsme si občas dopřáli krátkou procházku, dýchali jsme zhluboka ten „horský“ vzduch u nulté míle. Čas plynul poklidně a já přes mikrofon lapala každou Rudolfovu vzpomínku, ale to už jsme točili pořad Osudy pro Vltavu. Tolik jsme si toho naslibovali, kam všude zajedeme, s kým mě Rudolf seznámí, co mi všechno ukážou, co musím vidět. Jenže pracovní čas byl neúprosný a já jsem nechtěla Rudolfa popohánět. „Chtěl jsem být hvězdářem!“, překvapil mě při jednom návratu z procházky. „Dělal jsem jako chlapec průvodce na petřínské hvězdárně, znám všechny ty hvězdy nazpaměť!“ Nevadilo mně, že ze slibovaných výletů vyšla jen irská hospoda ve Victorii, kde jsme nakoupili několik indiánských suvenýrů a pozorovali, jak jde život po anglicku. Minuli jsme budovu parlamentu, slavný hotel Empress, zahrady a double-deckery. Domů jsme jeli podél břehu Tichého oceánu. Jako bych tušila, že už se sem nevrátíme, nechala jsem si v poslední zatáčce oceánské cesty zastavit a seběhla k bouřícímu živlu. Ze tmy vystupovaly ostré vlny oceánu, který jsem znala z japonské strany. Vědomí stejné vody tam i tady mě fascinovalo.
Janáček naboso
Jeden večer mě Komorous vzal na koncert ve své škole, na univerzitu do Victorie. Univerzita s patnácti tisíci studenty vypadá jako typické americké univerzitní městečko se stadiony, parky, koncertními sály, knihovnami, restauracemi, sportovišti, kinem. Jedna z budov patří School of Music, místo ředitele na ní převzal po Komorousovi jeho oblíbený žák, skladatel Christopher Butterfield. Ten také dirigoval tento studentský koncert řady, kterou založil Rudolf Komorous pod názvem Sonic Lab. Během školního roku pravidelně uvádějí hudbu 20. století. Na programu toho večera byly sborové skladby Gordona Mummy, Mortona Feldmana, Leoše Janáčka a Rudolfa Komorouse. Samotná budova je velmi civilní, působí prostě až industriálně. Vše je účelně zařízeno, sál má vynikající akustiku a byl plný mladých lidí, téměř si nebylo kam sednout. Naparáděné večerní oblečení ani slavnostní ceremonie se tam neprovozují. Vládla přátelská, vlídná a vtipná atmosféra, studentský sbor, vytvořený pro tu příležitost, podal nadstandardní výkon. Nejvíc jsem byla zvědavá na Janáčkova Říkadla, zpěváci přiběhli bosi jak na pastvu a komorní ansámbl spustil. Najednou jsem pochopila pointu historky z let minulých. S ostravským univerzitním sborem, jehož jsem byla členkou, jsme jednou na turné zazpívali Francouzům jejich starou lidovou píseň. Nadšením tleskali, a pak se nás ptali, zda ta píseň je náš moravský folklór. I když kanadští studenti zpívali díky Haně Komorousové česky, provedení Janáčka mi bylo stejně vzdálené, jako Francouzům jejich vlastní píseň. Po koncertě jsme s Rudolfem dlouho na toto téma diskutovali.
Nastal čas loučení. Na cestu mi Rudolf koupil vlčí mák. Psal se 6. listopad, slavili den válečných veteránů. Pořád mám před očima cestu na letiště: po pravé straně pole s poházenými oranžovými koulemi dýní, po levé se třpytilo velké jezero, zrovna si někdo pronajal loďku. Slunce konečně vysvitlo, za námi vykukovaly Pobřežní hory a obrysy města a před námi směr pevnina. „Běž už, ať tady nebrečím,“ ukončila pohnutou chvíli Hana Komorousová a já si v tu chvíli moc přála, abychom se neviděli naposledy.
„Pro ty, kteří bydlí u Pacifiku, je Atlantik plivátko,“ smál se vždycky Rudolf a já mu teď přes tu malou louži posílám vzkaz: „Naše generace studentů a posluchačů Tebe a Tvé dílo nezná a je to pro ně velká škoda. Seber energii a přijeď! Čekáme tě tady, třeba na Ostravských dnech 2007.“
Rudolf Komorous
V šedesátých letech patřil Rudolf Komorous k nejradikálněším a nejzajímavějším avantgardistům v Československu. V prosinci 2005 mu bylo 74 let, narozeniny oslavil ve Victorii v Kanadě, kde žije a úspěšně pracuje od roku 1971.
Narodil se 8. prosince 1931 v Praze na Žižkově. Absolvoval Reálné gymnázium, od kvinty souběžně studoval na přání otce fagot na Pražské konzervatoři (1946-52). Z konzervatoře odešel Rudolf Komorous na Akademii múzických umění v Praze (1952-59), pokračoval ve studiu hry na fagot a později začal ve třídě Pavla Bořkovce studovat skladbu.
V roce 1955 Komorous spoluzaložil uměleckou skupinu Šmidrové. Ti hlásali tak zvanou estetiku divnosti a sehráli jednu z nejvýznamnějších rolí v historii českého umění za komunismu. Komorous v roce 1957 získal první cenu v celosvětové soutěži fagotistů v Ženevě. Díky tomu následoval Komorousův dvouletý pobyt na konzervatoři v Pekingu (1959 – 1961), kde vyučoval hru na fagot a komorní hru. V roce 1961, po návratu z Číny, se Komorous, na výzvu flétnisty a skladatele Petra Kotíka, zakladatele souboru Musica Viva Pragensis (MVP), přidává k tomuto souboru a paralelně vykonává funkci prvního fagotisty v operním orchestru Státního divadla v Praze. Soubor MVP se stává jedním z nejlepších ansámblů na světě v interpretaci soudobé hudby – jeho členové koncertovali a nahrávali v rozhlasových studiích po celé Evropě až do roku 1968. Už od začátku 60. let se stýkali s americkými avantgardními umělci, například s Johnem Cagem.
Prvním místem, kde Rudolf Komorous vyučoval, byla MacAllester College v Minneapolisu v USA (1970 – 1971), poté přijal nabídku učit na The University of Victoria. Rodina Komorousů se tak v roce 1971 přestěhovala do Victorie, na jeden z ostrovů Britské Kolumbie. Působil zde jako profesor skladby a teorie soudobé hudby, založil elektronické hudební studio, rozšířil výuku hudebních oborů, později reorganizoval oddělení už ve funkci ředitele. Stal se uznávaným a vyhledávaným učitelem skladby. V letech 1989-1994 působil jako ředitel školy pro soudobá umění na The Simon Fraser University v nedalekém Vancouveru.
Svou zralou tvorbu dělí Rudolf Komorous do třech období: období minimalismu, období abstrakce, období nové melodie a nové harmonie.
V současné době je Rudolf Komorous v důchodu, stále komponuje, jeho skladby vydávají přední vydavatelské společnosti na CD. Jak sám uvádí, konečně se může poprvé v životě věnovat kompozici na plný úvazek.
Autorka Renáta Spisarová je redaktorkou Českého rozhlasu Ostrava a výkonnou ředitelkou institutu a festivalu nové hudby Ostravské dny.
