Sledovat hudební dění v Litvě se vyplatí. A to v mnoha jeho sférách. Vyniká především folklór, který v porovnání s naším prostředím „přežívá“ v mnohem živější podobě, daří se tu klasické hudbě a díky zajímavým skladatelským osobnostem i vážné hudbě soudobé, slušné zázemí si tu vybudoval také jazz. Mnohdy se tyto oblasti v nejrůznějších projevech podnětně prolínají. Hlavním centrem hudebního života je pochopitelně Vilnius, kterému sekundují věčný rival Kaunas (vztah mezi těmito dvěma městy by se dal v jistém smyslu přirovnat „soupeření“ Prahy a Brna), Klajpéda, hudbou však příležitostně žijí i menší města. Následující text obsahuje pouze hrstku nahodilých zážitků a postřehů, které ze svého tamějšího podzimního pobytu považuji pro čtenáře za nejzajímavější a ve skrytu duše věřím, že by mohly být pro ně i inspirativní.
Po českých stopách do Rokiškis
Pro českého návštěvníka má toto provinční městečko na severu Litvy zvláštní význam. V letech 1883-1904 v něm totiž pobýval syn Dvořákova učitele Antonína Liehmanna, Rudolf Liehmann (1855- -1904). Působil zde jako varhaník a pedagog na varhanní škole při dvoře šlechtického rodu Tyzenhauzů. Litevci jeho odkaz pečlivě opatrují; pohlédneme-li do jakéhokoli pojednání o dějinách litevské hudby přelomu 19. a 20. století, zjistíme, že Rudolf Liehmann (a spolu s ním i další český hudebník Josef Mašek, který ve stejné době vyučoval na podobné instituci knížete Mykoly Oginského v Rietavas) v nich má vytyčené nikoli nepodstatné místo. A tak nepřekvapí, že šestý ročník varhanního festivalu, pořádaného v říjnu v Rokiškis, byl zasvěcen stému výročí Liehmannova úmrtí. Zúčastnil jsem se zahajovacího koncertu, na němž symbolicky vystoupila česká varhanice Kateřina Chrobáková. Při vstupu do katedrály jsem byl překvapen množstvím lidí, kteří se tlačili až před vchod. Teprve po několika okamžicích jsem pochopil, že ještě neskončila recitálu předcházející mše. Po ní jako když mávne kouzelným proutkem. Kostel se téměř vylidnil a zůstaly jen prořídlé lavice s těmi, kdo přišel (i) na koncert.
Bacevičiusovská klání
V roce 2005 uplynulo sto let od narození Vytautase Bacevičiuse (1905-1970), stěžejní postavy litevské meziválečné hudby. Není bez zajímavosti, že jeho sestrou byla proslulá polská skladatelka a houslistka Gražyna Bacewiczová. Oba pocházeli z litevsko-polské rodiny, Vytautas se však na rozdíl od své sestry (i dalších sourozenců) přihlásil k otcovu litevskému původu. Ve 30. letech se Bacevičius spolu s Jeronimasem Kačinskasem, žákem Aloise Háby z pražské konzervatoře, podílel na hudebním životě v Kaunasu a zaujal pozici avantgardně smýšlejícího autora. Stál mimo jiné i u vstupu Litvy do ISCM (International Society for Contemporary Music) v roce 1936. Jeho Koncert pro klavír a orchestr (1929) nebo symfonická báseň PoÉme électrique (1932) jsou podobně jako Kačinskasův Nonet (1932), komponovaný pro České noneto, v Litvě považovány za první zralé modernistické opusy.
Když vypukla druhá světová válka, Bacevičius emigroval do Ameriky, odkud se do své vlasti už nikdy nevrátil. Právě tato skutečnost ho odsoudila k tomu, že jeho jméno bylo po jistou dobu z pochopitelných důvodů v Litvě tabuizováno. Výročí však dalo litevským hudebním kruhům podnět k jeho znovuvzkříšení. Byla vydána rozsáhlá dvoudílná monografie, završující dosavadní bacevičiusovské bádání, objevil se kompaktní disk s Bacevičiusovými symfonickými skladbami, chápanými v jeho tvorbě jako mezníky, průběžně jsou publikovány noty a na stránkách litevských periodik bylo možné nalézt řadu statí informativního i diskusního charakteru. V říjnu byla uspořádána i konference věnovaná Bacevičiusovu životu, dílu i jeho dobovému kontextu. Současně s ní probíhal také festival, příznačně nazvaný „Vzbouřený umělec se vrací“, který představil většinu Bacevičiusova díla a dokázal, že živý kontakt s hudbou je nade vše.
České hudební veřejnosti by pak neměla uniknout nikoli nepodstatná Bacevičiusova spojitost s naším prostředím: v letech 1936 a 1937 se uvedl se svými skladbami jako klavírista na pražských koncertních pódiích a v rozhlase a na přelomu 40. a 50. let poměrně intenzivně na dálku spolupracoval s Hábovým kvartetem, díky němuž u nás zazněly ve světových premiérách dva Bacevičiusovy smyčcové kvartety (druhý v roce 1949, třetí 1951). Nedávno zesnulému houslistovi tohoto kvarteta, Dušanu Pandulovi, Bacevičius dedikoval také svůj Koncert pro housle a orchestr , jehož verze s průvodem klavíru byla uvedena na jaře roku 1952 v Praze a o pár měsíců později byla v Teplicích v premiéře představena i orchestrální podoba.
Gaida
Slovo „gaida“ v litevštině označuje notu, melodii či nápěv, současně se objevuje v názvu festivalu soudobé hudby, který se od roku 1990 pravidelně koná ve druhé polovině října ve Vilniusu. S každým dalším ročníkem úroveň tohoto podniku roste; ten patnáctý nabídl mimo jiné koncerty kanadského saxofonového kvarteta Quasar, lyonského ansámblu Les Temps Modernes, London Sinfonietty či předních litevských symfonických i komorních těles, osobní účast a dílny tří zvučných jmen evropské soudobé hudby (Tristan Murail, Kaija Saariaho, Michel van der Aa) a mnohé další. V premiérách zazněly skladby litevských autorů, z nichž mě osobně nejvíce zaujala Koruna pro dechové nástroje Šarúnase Nakase (mnozí si možná vzpomenou na jeho experimentální kousek Ziqquratu II , který zazněl před několika lety na pražském Maratónu), symfonická báseň Hory v mlze představitelky mladší skladatelské generace Raminty Šerkšnyté a orchestrální kompozice žijícího klasika Broniuse Kutavičiuse Jarní radosti , první část zamýšlené tetralogie, inspirované Donelaitisovým básnickým cyklem Roční doby (stěžejním dílem litevské starší literatury, které v roce 1960 vyšlo i v českém překladu). Právě Kutavičiuse a celou jeho tvorbu doporučuji té nejzvýšenější pozornosti. Jeho těsná vazba na litevský folklór (především na tak zvané sutartinés, polyfonní písně s ostře rytmizovanou melodií a sekundovými nástupy jednotlivých hlasů) a historii (zvláště pohanské období) dala a dává ve spojení se současným hudebním myšlením vzniknout velice originálním tvarům.
Ozvuky Ganělin Tria
Vilnius je také místem jazzu. Díky jedinečnému Ganělin Triu , které tu působilo v sedmdesátých a osmdesátých letech, se vytvořilo něco, co by bylo možné označit jako litevská jazzová škola (alespoň pár jmen: Petras Vyšniauskas, Vytautas Labutis, Skirmantas Sasnauskas aj.), a vznikla tu i silná jazzová tradice s řadou festivalů a dalších akcí. Členové samotného Tria už spolu nehrají, dohromady se od rozpadu sešli pouze jednou, na Frankfurtském knižním veletrhu v roce 2002. Každý se věnuje vlastním projektům a žije na jiném místě: klavírista Vjačeslav Ganělin v Izraeli, saxofonista Vladimir Čekasin průběžně v Německu a v Moskvě a jedině bubeník Vladimir Tarasov zůstal věrný Vilniusu, přestože ho jeho četné tvůrčí aktivity neustále vybízejí k cestám po celém světě.
Na jednom plakátku v centru Vilniusu jsem zahlédl jméno posledně jmenovaného. Vydal jsem se do kostela sv. Kazimíra, kde Tarasov uváděl svou „zvukovou kontemplaci“ s bicími nástroji. Skvělé pohrávání si s rezonujícími údery a tichem dokonale korespondovalo s místem konání. Naplánovali jsme si pak schůzku v kavárně Centra soudobého výtvarného umění. Příznačné místo. Tarasov se totiž po rozpadu Ganělin Tria kromě bubenické činnosti začal věnovat také hudebně-vizuálním instalacím. Sám říká, že ho to k výtvarnému umění táhlo vždy, protože k jeho největším přátelům patřili převážně malíři. Na konci léta proběhla ve Vilniusu i retrospektivní výstava s jeho pracemi. Nad šálky s kávou si povídáme o jeho současné tvorbě i o budoucnosti, minulost je zmíněna jen letmo: tu jsem si odnesl v jeho memoárové a navýsost zajímavé knize, nazvané jednoduše Trio , kterou mi Tarasov věnoval. Odcházím z kavárny, Tarasov zůstává – během našeho rozhovoru si k nám totiž přisedl americký básník Kerry Shawn Keys, toho času sídlící v hlavním městě Litvy, se kterým slavný bubeník momentálně pracuje na jednom z dalších svých projektů. A příští den měl odlétat na turné do Indie…
Litevské hudební P.S.
Pro bližší seznámení se s litevskou hudbou viz pečlivě vedené stránky Litevského hudebního informačního a vydavatelského centra: www.mic.lt.