Česká filharmonie si pozvala k interpretaci úhelného kamene romantického duchovního repertoáru ruského dirigenta Vasilije Sinajského . Ten nezapřel své silné symfonické zaměření a jeho koncepce stála hlavně na zdůraznění dramatičnosti hudby a gradacích. Jakoby položil více důraz na drama pomíjivosti lidského údělu než na naději a povznášející útěchu. Nejpřesvědčivější byly vypjaté sborové partie, zvláště fugy. Ke smířlivosti a lyrice se propracoval až v závěru. Občas bylo bohužel v rytmických strukturách a nástupech cítit, že orchestr nebyl zcela ztotožněn s dirigentem; možná bylo na nastudování málo času. Hlavní roli v tomto díle má sbor, pro který je jedním z nejnáročnějších. Brněnský Český filharmonický sbor zpíval skvěle a neměl slabin. Vysokou laťku pro jakékoli budoucí provedení v Praze nastavili sólisté – Martina Janková s andělsky křehkým sopránem a sonorní barytonista Detlef Roth . Bohužel v partii sopranistky pustil dirigent orchestr natolik z uzdy, že Martina Janková nemohla v plné šíři předvést své mistrovské umění mezza voce.
Requiem bylo překvapivě doplněno Smetanovým Táborem . Jistě by bylo zajímavé slyšet v podání Sinajského celou Mou vlast , neboť Tábor měl pevnost, údernost i patřičnou dávku patosu i lyriky, nicméně s requiem to nesouznělo ani jako kontrast, ani jako doplněk.