Když se po rudolstadtském koncertě maďarské skupiny BESH O'DROM vyjevení novináři za neustálého protírání uší pídili po překladu jejího názvu, dostalo se jim dvojaké odpovědi: cikáni tak vyjadřují touhu následovat vás na cestě, v Budapešti tak nazývají způsob balení cigaret. Besh O'Drom tu před dvěma lety založili dva švagři – Adam Pettik a George Barcza ; zbytek muzikantů do tuctu přišlo jak z rockové, tak tradiční oblasti, uznávaných jazzových i rómských kapel, ale i z tanečních klubů. Společné pak mají jedno – mládí, rychlé a šikovné prsty a nezdolnost. Jinde v Evropě už mají stálé publikum, protože kdo je jednou spatřil rozjeté, nikdy na to nezapomene. Skupina má navíc všechny vlastnosti návykové drogy. Jak jsem o nich kdesi jinde napsal: Při určování středobodu hudby Besh O'Drom je nejlépe zůstat u označení 'svatební kapela budoucnosti'; ať už pro legendární výdrž balkánských ansáblů nebo právě pro jejich typickou stylovou pórovitost rozmáchlou po celém Balkáně a mířící dál do Turecka. Interpretují tuto muziku svým unikátním podáním a slučují přitom různé hudební žánry a prostředí. S posluchačem zametají syrovostí, drtící nepředvídatelnost rytmických triků jim ovšem museli poradit snad sami pekelníci. Dechaři – velcí jazzoví improvizátoři – málem předčí pověstné rychlíky Fanfare Ciocarlia, cimbálista musí být snad přikurtován, aby neodletěl, bubeníci a hráč na darbouku předvádějí něco, co zřejmě my ve středu Evropy nikdy nepochopíme. Z jiného světa přicházejí kytaristé, vypalují rockové riffy do hradby z techna, aby podlehli v nerovném boji s nářekem cikánských houslí Róbi Farkase, nabízejících to nejpodstatnější: dušičku.
Totéž se vztahuje na legendární londýnskou skupinu ALAAP , vrcholnou reprezentantku tamního asijského undergroundu. České kontakty s touto scénu jsou sice nebývalé časté – Fun Da Mental a Asian Dub Foundation tu hrají málem ob půlrok – nicméně Talvin Sing, Nitin Sawhney nebo právě Alaap nám zatím unikají. Přitom všichni společně tvoří opěrný pilíř bhangry , stylu vznikajícímu v 70. letech souběžně s punkem. Původně se jedná o dožínkovou hudbu z indicko-pákistánského pomezí Pandžábu. Ta se do Londýna dostala během velkých emigrantských vln a uprostřed velkoměsta na sebe vzala zcela novou podobu; nezastupitelný zvuk a rytmus bubnu dhol sice zůstaly, přidaly se však kytary a později hlavně elektrotaneční mašinky. Allap vznikli v roce 1977 v západolondýnské čtvrti Southall okolo zpěváka Channi Singa , kterému se pro jeho emotivní projev přezdívá James Brown bhangry. Allap mají na svém kontě několik premiér: southallský zvuk elektronické bhangry určující přeslavný singl Bhabiye Ni Bhabiye a dokonce první album s touto hudbou vydané v Anglii – Teri Chunni De Sitare (79). I přes svůj věk má kapela stále co říct, však se v ní také jako na univerzitě vyučili takoví muzikanti jako Johnny Kalsi (Afro Celt Sound System, Dhol Fundation) nebo Nawazish Ali Khan (Fun Da Mental).
Brazilská zpěvačka Lilian Vieira zaseje svůj výjímečný dravý vokál na Respectu na značně úrodnou půdu – takovou dnes u nás máme, obzvlášť když jí za zády bude stát značně našlapaná kapela Zuco 103 , opatřující zpěvaččiny brazilské kořeny moderními postřiky, takže její bossa nova vyrůstá do nečekaných barev.
O hudbě z Galicie jste si mohli v Harmonii počíst vloni (č. 8, 9), takže mnozí z vás vědí, že jde o oblast tak trochu spřízněnou s keltskými zeměmi – v dávné minulosti tu sídlily kmeny Keltiberů. Nicméně přes veškerou dávnověkou příbuznost vykazuje galicijská hudba spoustu odlišností, přestože v melodické náladotvornosti a expresivitě tradičních tanců si dejme tomu s takovým Irskem v ničem nezadá. V mezinárodně rozmáchlém boomu setrvává galicijská hudba už několik let; návštěva slavných The Chieftains a následné přizvání tamních hudebníků na album Santiago zkrátka předčila věškerá očekávání. Skupina XISTRA DE CORUXO založená už kolem roku 1988 se tohoto setkání sice neúčastnila, ale i tak patří mezi nejznámější galicijské soubory věnující se výhradně akustickému podání tradiční hudby. Prim u Xistra De Coruxo hrají samozřejmě gajty, tedy dudy, tamburíny, nově ale i akordeon.
Mezinárodní žízeň nebyla dosud uhašena ani co se týče hudby z Ostrova svobody, na níž jako na udičku se zpožděním skočilo i české publikum. Většina těch slavných staříků se nám na rozdíl od filmu Buena Vista Social Club ale dosud vyhýbá. Početný bigband CUBANÍSIMO sice vznikl relativně nedávno a jeho šéfovi, klavíristovi Ricardo Alvarezovi bude teprve čtyřicet, přesto se díky němu ocitnete ve zlaté éře kubánské hudby padesátých let, v prvotřídním kubánském hotelu za blahé paměti diktátora Batisty: páni v oblecích, zpěvačka v dlouhých přiléhavých šatech, sexuální harašení taneční dvojice, neúnavné tempo, thymolínové úsměvy a barový nadhled. Asi jako když s naším Ondřejem Havelkou brázdíte předválečným swingem.
Ať už nahlížíte na indické kastovnictví z kterékoliv strany, hudebníci vám z toho zkoumání vyjdou nejčastěji nejhůř. Takoví potulní Sapeři z Radžastánu nebo bengálští Baulové sice pocházejí z prastarých hudebních rodů, nicméně když dojde ve společnosti na lámání chleba, vystavuje jim jejich způsob obživy i proslulá náboženská svobodomyslnost výrazné stop do vyšších kast. Mimo Indii se to tak nebere a kupříkladu Purna Das Baul našel v 60. letech společnou řeč i s Bobem Dylanem. Jeho syn Bapi kráčí ještě dál: dnes žije v Paříži a vedle tradiční bengálské hudby, kterou hraje se skupinou BAUL BISHWA , umí bez problémů přehodit vyhýbku a s francouzskými muzikanty se pustit do souboje s našlápnutým technem. Projekt dostal název Sense a výrazně taneční pojetí se zprvu zdá být jasnou, hlasitě gradující záležitostí, nebýt výrazné chuti indického kari, tedy tamních tradičních nástrojů. V akustické podobě vás Bapiho hlas a umění jeho spoluhráčů sice vrátí o několik století nazad, přesto vás i tak potěšení z rytmů utvářených zvukem bubínků tabla a pandžábského bubnu dhol nemine. Na albu 6th Sense s Bapi Das Baulem účinkuje i respektovaný hráč na indickou loutnu dotar Tapas Roy .
Polská tradiční hudba má v Evropě záviděníhodný zvuk a Polsko bylo pro letošek zvoleno organizátory festivalu v Rudolstadtu za magickou zemi, z čehož pramení široká přehlídka většiny regionálních stylů; karpatští horalé MUZYKANCI mezi nimi sice chybí, leč to ještě nic neznamená. Dva manželské páry, dvoje housle, akordeon, buben a čtyři lahodné hlasy – bezpochyby jedno z možných festivalových překvapení.
