Tak jako měl Astor Piazzolla své tango nuevo, má Richard Galliano nouvelle musette, vlastní styl, vystavěný na základě tradiční francouzské taneční hudby. V rozhovoru, který můžete brát jako pozvánku na akordeonistovo vystoupení na festivalu Struny podzimu, však nehovoříme pouze o tanci. Galliano hraje na akordeon klasiku od „boha hudby“ Bacha po Dvořákovy valčíky a přitom zdůrazňuje, že je především skladatelem a že důležité jsou pro něj především jeho vlastní skladby a také improvizace. Richard Galliano vystoupí 31. října v Rudolfinu.
Na festivalu Struny podzimu v Praze vystoupíte s Radek Baborák Ensemblem, což je spojení lesního rohu a smyčcového kvarteta. Jsou pro vás podobné spolupráce s komorními tělesy klasické hudby obvyklé? Na podobná spojení jsem už několik let zvyklý. První album s klasickými hudebníky, které jsem nahrál, vzniklo ostatně téměř před dvaceti lety. Jmenuje se Passatori a doprovází mě na něm orchestr z Florencie. V posledních letech se sice hodně věnuji dílu Astora Piazzolly a svým vlastním kompozicím, ale souběžně připravuji pro společnost Deutsche Grammophon alba s tvorbou skladatelů vážné hudby. Jako první jsem takto zpracoval Bachovy skladby, následoval Vivaldi a jako zatím poslední Mozart. Můj repertoár v poslední době vymezují tři vrcholy – klasická hudba, skladby Astora Piazzolly a moje vlastní kompozice. A ty se vzájemně ovlivňují.
Čemu dáváte přednost při společných koncertech s klasickými hudebníky? Skladbám klasických autorů, nebo vlastní tvorbě? Snažím se obojí vyvážit. Nemám chuť hrát pouze vážnou hudbu, protože to tak úplně necharakterizuje moji osobnost, třebaže je klasická hudba její důležitou součástí. Za nejkřehčí z toho, čemu se věnuji, považuji Piazzollovu hudbu. Abyste ji mohl hrát, musíte dobře znát tango a musíte se orientovat v Piazzollově estetice. Moje vlastní hudba je sice někdy technicky náročnější, ale snáz se mi s ní pracuje. Nicméně opravdu se to snažím vyvažovat, aby se nestalo, že během jednoho večera budu hrát pouze Bacha a Mozarta. Hrát jejich skladby na akordeon je sice zajímavé, ale není mi to až tak vlastní a není to vlastní ani tomu nástroji. Jsem přece jen skladatel a rád představuji vlastní hudbu.
Říkáte, že klasická hudba není akordeonu vlastní. Jak s ní tedy lze pracovat, aby zněla jako něco nového, něco, co k vám skutečně patří? Vážnou hudbu jsem hrál celý život. Ovšem když jsem byl mladý, hrál jsem ji sólově, a to výhradně skladby napsané přímo pro akordeon. Hráč v takovém případě nahrazuje celý orchestr. Naopak když spolupracuji s orchestrem, mohu převzít ze skladby part houslí, flétny nebo hoboje a hrát pouze melodii, zatímco orchestr mě doprovází. Moje hra je tak součástí klasického kontextu a zní autenticky. Hudba všech autorů, jejichž tvorbou jsem se zatím podrobně zabýval, tedy Bacha, Mozarta i Vivaldiho, je tak dobře napsaná, že si skoro říkám, že tito skladatelé museli při své tvorbě myslet na akordeon. Ale samozřejmě to tak nebylo. Žádný z nich pro akordeon neskládal, ale uměli psát tak dobře, že když si například vezmu flétnový part a zahraji jej na akordeon, bude to znít jen trochu odlišně, ale stále dobře… Já nechci svým přístupem skladatele zradit. Chci jen nabídnout lehce odlišný pohled na jeho hudbu a současně se vyhýbám určité obtížnosti, na kterou narážím při sólové hře.
Hovoříte o momentech, kdy akordeon nahrazuje melodický nástroj jako flétnu nebo housle. Ale podstatou akordeonu přece je, že hraje harmonie. Jak tedy pracujete s touto složkou? Akordeon se dá použít různým způsobem. Když hraji sám, používám basy a nezáleží na tom, zda hraji klasickou hudbu, jazz nebo vlastní kompozice. V takovém případě se tedy neomezuji pouze na melodii, ale vytvářím kompletní doprovod. Pokud však vystupuji s orchestrem, a to i v případě interpretace vlastních skladeb, soustřeďuji se, podobně jako to dělal Piazzolla, na pouhou melodii a v jejím rámci na zvuk nástroje. Chyba, které se často dopouštějí současní skladatelé, dokonce i taková Sofia Gubajdulina, je ta, že používají akordeon jako harmonium. Jistě, dá se tak použít, ale není to to nejzajímavější. Poslechněte si Oblivion Astora Piazzolly. Hraje tam pouze melodii, pravou nebo levou rukou, jako na dechový nástroj. Jde mu jen o barvu zvuku. Když si poslechnete v mém podání Mozartovo Adagio z flétnového koncertu, uvědomíte si, jaké emoce z barvy nástroje tryskají. S tím chci pracovat.
Několikrát jste zmínil Astora Piazzollu, který byl velmi důležitým člověkem ve vaší kariéře a předpokládám, že jím pro vás zůstává. Co vás na jeho hudbě fascinuje? S jeho hudbou a s jeho stylem jsem se dokázal ztotožnit. Naučil jsem se od něj hrát pečlivě tón po tónu, dýchat mezi jednotlivými frázemi a také správně pracovat s dynamikou a přitom dobře frázovat. To je při hře na akordeon velmi důležité, což ostatně vedle Astora ukazují i další velcí hráči historie jako například Gus Viseur. To jsou mistři, kteří při své hře dokázali rozvíjet dynamiku, pracovat s důrazy a také dobře ovládali rubato.
Tak jako Piazzolla vymyslel tango nuevo, přeměnil jste vy francouzský styl musette v „nouvelle musette“. Jak jste postupoval? Nemluvil bych o přeměně, ale o kontinuitě, podobně jako u Astora. On totiž původní tango stále zbožňoval a stále s ním pracoval. Jednou mi řekl: „Tango v mé hudbě zůstává.“ Přestože komponoval velmi moderní skladby, duše tanga v nich stále byla přítomna. Mně radil, abych nehrál jeho hudbu. Já jsem se jí ostatně začal věnovat až po jeho odchodu, abych mu vzdal poctu, a vůbec proto, abych se s jeho ztrátou nějak vyrovnal a mohl sám existovat. Mně však Astor poradil, abych udělal s musette totéž, co on učinil s tangem. Já jsem jednak založil kvarteto na pomezí jazzu a musette a vedle toho, když skládám hudbu pro orchestry, stále si přitom představuji francouzský valse musette. Píšu například koncert pro flétnu a první věta má formu valčíku ve stylu valse musette. Říká se o mně tedy, že jsem vymyslel něco nového, ale ve skutečnosti to není pravda. Stavím na kontinuitě a navíc se do mé tvorby dostává mnohem více vlivů. Hudba obecně do sebe nasává různé vlivy a rozhodně se nedá říct, že by dnes byla lepší než před sto nebo dvěma sty lety. Rád bych tedy svou tvorbou navazoval na francouzské skladatele, jako byli Gus Viseur, Tony Murena nebo Jo Privat. I v dalších generacích byly výrazné osobnosti jako Joss Baselli, Marcel Azzola, André Astier. V jejich šlépějích chci kráčet, ale se svými vlastními hudebními vlivy. Nevycházím jen z francouzského musette, ale protože hraju také na trombón, jsem velmi ovlivněný jazzem.
Zmiňujete Bacha, který je sice autorem staré, barokní hudby, ale současně jej vnímáme jako skladatele velmi moderního, s jehož dílem rádi pracují například jazzoví umělci nebo i producenti elektronické hudby. Proč si myslíte, že jeho hudba je stále tak aktuální? Bach je přece bůh hudby! Měl samozřejmě své předchůdce, i jej ovlivňovali jiní skladatelé, ale on vytvořil syntézu, která je dodnes platná. Z Bacha vše vychází. Jeho hudba je velmi moderní a je tak promyšlená, že neznám žádného současného skladatele, který by se k jeho velikosti jen přiblížil. A to je mezi soudobými skladateli spousta zajímavých umělců, kteří přicházejí s něčím novým. Mimochodem Piazzolla mi vyprávěl, že se rozhodl pro hudební dráhu právě díky Bachovi. Jako malý bydlel s rodiči v New Yorku. Jednou si hrál ve dvoře a uslyšel, jak někdo hraje na klavír Bacha. I když jej do té doby hudba vůbec nezajímala, zůstal stát, tři hodiny pozorně poslouchal a dostal obrovskou chuť také hrát. Když se do jeho kompozic zaposloucháte pozorně, najdete tam pasáže, které Bacha připomínají. Podobně mi říkal Pierre Michelot, francouzský kontrabasista, který hrával s Milesem Davisem, že některé Bachovy pasáže znějí úplně jako bebop. A je to pravda, v Bachově hudbě najdeme skutečně pozoruhodné momenty. Je to nadčasová hudba. Za tři sta let bude stále tak moderní jako dnes.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 10/2017 (koupit)
