Kanadský režisér Robert Carsen nevyvolává skandály v pravém slova smyslu, přesto patří k nejvýraznějším divadelníkům současnosti. Jeho inscenace nepůsobí na první pohled nijak nápadně či křiklavě, spíše střízlivě a jakoby ztišeně, ale tím silnější myšlenku v sobě nesou. Takový byl i jeho přístup k Dvořákově Rusalce , kterou loni uvedla pařížská Národní opera (a posléze ji odvysílal i francouzský televizní kanál Mezzo). Carsen tuto operu pojal jako zrcadlový obraz světa pohádkových a lidských bytostí a docílil jedné z nejpůsobivějších jevištních kreací od legendární londýnské inscenace Davida Pountneyho.
Tak jako většina současných špičkových operních tvůrců, i Carsen začínal v činohře. Rodák z Toronta se už v osmi letech rozhodl, že bude hercem. Nebyla to tak překvapivá volba – pocházel totiž z uměnímilovné rodiny, rodiče často navštěvovali koncerty, operu i činohru a chlapce brali s sebou. Nicméně rozhodující moment nastal v druhém ročníku na univerzitě. Studium Carsenovi nějak nešlo, a tak se jednoho dne prostě sbalil a odjel do Londýna, ve snaze uskutečnit vysněnou hereckou kariéru. Snažil se uchytit v některé ze škol dramatického umění, až ho vzali do Bristol Old Vic Theatre School. Jeho učitel, Raphael Shelley, však postřehl talent trochu jiného druhu. Všiml si, že student velmi chytře glosuje režijní stránku inscenací. Navrhnul mu, aby se místo herce raději stal režisérem. „To jsem skutečně tak špatný?,“ opáčil prý tehdy Carsen smutně. Prvotní zklamání však vystřídalo uspokojení a nadšení. „Najednou jsem poznal, že tohle je to pravé,“ vzpomínal Carsen po letech v časopise Opera.
K opeře ho definitivně nasměrovala příležitost, kterou dostal roku 1976: směl se jako pozorovatel účastnit festivalu v Glyndebournu. Byly to ovšem příslovečné „roky galejí“. Carsen neustále jen asistoval, případně oprašoval dříve uvedené inscenace. K samostatným pracím se dostal jen mimo hlavní divadelní centra. Jednou z nich nicméně byla i Mozartova La finta giardiniera na festivalu v Camdenu. Tu shlédl Hugues Gall z operního domu v Ženevě a nabídl Carsenovi angažmá. Mohl si vybrat ze tří oper, z nichž ani jedna nebyla typickým „kasaštykem“: Manon Lescaut , Věc Makropulos a Mefistofeles . A jak později jeden kritik trefně poznamenal, „sám ďábel mu musel našeptat“. Carsen totiž zvolil Boitova Mefistofela, v titulní roli se Samuelem Rameym. Inscenace, kterou vytvořil, rázem vstoupila do dějin hudební divadla a katapultovala Carsena mezi režisérskou elitu. Mefistofela poté převzala divadla v San Francisku (tato inscenace je k mání i na obrazových nosičích, Markétku zpívá Gabriela Beňačková), Chicagu, Houstonu, Washingtonu i newyorská Metropolitní opera. Uměřeně sugestivní podívanou okořeněnou břitkou ironií a excelentním švihákem Rameyem můžeme považovat za dodnes nepřekonanou rehabilitaci Boitova poněkud diskutabilního díla. Od těch dob následovaly desítky operních produkcí po celém světě. A Carsen neustále překvapuje novými nápady, oslnivou vizuální fantazií a inteligencí. K vyjádření zamýšleného významu mu stačí často jen pár dekorací a rekvizit. Takto vyvolal obrovský ohlas i svou inscenací Janáčkovy Jenůfy v Antverpách roku 1999 – Lacu tehdy zpíval Štefan Margita.
Na seznamu Carsenových inscenací figuruje řada opusů od Giacoma Pucciniho. Pro Vlámskou operu v Antverpách dokonce vytvořil v devadesátých letech speciální pucciniovský cyklus sestávající ze sedmi oper. Přitom původně ho veristický mistr nijak zvlášť nepřitahoval. Nakonec byl cyklus tak úspěšný, že o možnost převzít a uvést jeho jednotlivé části se přetahovala divadla po celém světě. Kritici poukazují na to, že Carsen našel určitý klíč pro výklad Pucciniho v dnešní době. A co na to říká Carsen sám? „Vždy se pokouším takříkajíc proniknout do skladatelovy hlavy. Když studuji jeho životopis, poslouchám jeho hudbu a sleduji, jaká témata si vybíral, snažím se vyvodit, co to bylo za člověka. V Pucciniho případě jsem dospěl k názoru, že skutečně reprezentuje začátek 20. století, nikoli dovětek ke století předešlému. Fascinovala ho ženská psychika. Jeho hrdinky jsou všechny silné a odhodlané, nejen Tosca a Turandot, ale také Mimi, která přesně ví, co chce, když nechá upadnout klíč. A také Čo-Čo-San – neústupnější žena než ona snad neexistuje,“ poznamenává Carsen, o němž je známo, že se podrobně zabývá textem. „Vždycky začínám zkoušky tím, že si se zpěváky pročítáme libreto jako by šlo o činohru. Pokud není v jejich jazyce, požádám je, aby si ho přeložili, protože vím, že často nerozumějí, o čem se na jevišti vlastně hovoří. A co může být horšího než když operní zpěvák sice zná svůj part, ale neví, co říkají ostatní?“ Důraz na porozumění obsahu zpívaného textu však neznamená, že by si Carsen neuvědomoval, co je v opeře nejpodstatnější. „V opeře jsou příběhy vyprávěny pomocí hudby. A hudba má svou vlastní logiku. Proto je pro mne komponista vždy důležitější než libretista. Člověk musí pouze velmi pozorně naslouchat. Pak se mnohé věci vyjasní samy od sebe,“ zdůraznil v časopise Opernwelt.
Jakkoli je dnes slavným operním režisérem, který má na kontě kolem padesáti inscenací, a další prestižní nabídky se hrnou, Carsen nezastírá, že ho to stále táhne i k jiným žánrům. Spolupracuje s Lloydem Webberem, s Ute Lemper, pošilhává také po filmu. Opera však u něj zůstává na prvním místě – k radosti všech jejích obdivovatelů.
