Při setkání s Robertem Kolínským, klavírním virtuosem, který už řadu let intenzivně pracuje pro hudbu Bohuslava Martinů ve Švýcarsku, můžete být překvapeni. Působí dojmem plachého mladíka v džínách a černém tričku, který jakoby vystoupil z filmu některého z nezávislých tvůrců 60. let. Jeho hra je senzitivní a jemná. Zažila jsem ale i jeho recitál s houslistou Sašou Rožděstvěnským, kdy na festivalu Septembre musicale ve Vevey během večera věnovaného jazzu v klasice doslova elektrizovali publikum. Nejvíc Martinů 1. sonátou.
Kolínský má svůj komorní Ensemble Basilisk. Jako sólista spolupracuje například s dirigentem Vladimirem Ashkenazym. Vloni mu vyšlo s ním a s basilejskými symfoniky velmi úspěšné CD s Martinů klavírními koncerty č. 2 a 4. Martinů prosazuje všude, kde je to možné. V budově Stadtcasina Basel, kde bylo premiérováno několik Martinů skladeb, jej připomíná od loňska pamětní deskou, jejíž osazení zde zaranžoval. A už 15 let je uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Martinu Festtage (www.martinu.ch) v Basileji. Ten je vlastně nejstarším hudebním festivalem ve městě, vyhledávanou událostí s výborným renomé. Festivalové koncerty nahrávají významné evropské rozhlasové i televizní společnosti.
Robert Kolínský se narodil v Solothurnu v roce 1970 – jeho rodiče, tak jako mnoho jiných Čechoslováků, emigrovali do Švýcarska po srpnu 1968. Klavír studoval v Basileji u Laszla Gyimesiho, Petera Eflera, György Kurtága a Witolda Lutoslawského, později i v Praze u Jana Panenky. Věnoval se i hře na kladívkový klavír na Schola Cantorum Basiliensis, absolvoval v Kanadě mistrovské kurzy v dirigování u Otto Wernera-Müllera (Julliard School a Curtis Institute), je vítězem řady soutěží. Dnes žije v Curychu. Při rozhovoru s ním ale cítíte, že je duší v Čechách. Neskrývá svůj názor na postoj Švýcarů ke kultuře, když říká: „Pro Švýcary je kultura to, co si mohou zaplatit. Není to jejich bytostná potřeba.“
Náš rozhovor vznikal v létě 2010, v souvislosti s natáčením dokumentu České kořeny o Češích žijících ve Švýcarsku.
Mluvíte perfektně česky, bez přízvuku, i když jste se ve Švýcarsku už narodil… Měl jsem stálý kontakt s češtinou odmalička. V domě, kde jsem vyrůstal, žilo hned šest českých rodin, hrál jsem venku fotbal s českými kluky. A jezdívala k nám z Čech i babička, tátova maminka. Chodil jsem taky cvičit do Sokola, táta byl náčelníkem švýcarské sokolské župy. Teprve když mi bylo asi třináct, dostal jsem švýcarské občanství. Muselo se o to žádat, ani pro děti už ve Švýcarsku narozené totiž nebylo automatické. Ale já jsem se vždycky cítil spíš jako Čech a měl jsem k Česku hodně blízko. Rodiče ve Švýcarsku zpočátku neměli žádný ráj, takže to asi způsobilo, že i já jsem vše viděl spíš z té dramatické stránky. Měl jsem vždy takový pocit, že Česko nikdy neuvidím. Zkrátka NIKDY. Poprvé jsem tam byl, myslím, až v roce 1988, když mi bylo osmnáct, a bylo to velmi zvláštní.
To dovedu pochopit, já jsem taky tehdy měla pocit, že se v životě nedostanu nikdy do Švýcarska. Doteď si té dnešní samozřejmosti vážím. Ale zpět k vám a k hudbě. Kdo vás k ní přivedl? Vaši rodiče byli hudebníci? Ne, nebyli. Říkali mi ale, že prý jsem si zpíval na pískovišti. Slyšeli to naši čeští sousedi a ti rodičům doporučili, že bych se měl hudbě věnovat. Ale moje babička mívala takovou salonní, nebo snad taneční kapelu, či jak by se to řeklo, hrávala na klavír. Když jsem byl malý, učil jsem se i na housle a hrávali jsme spolu, dokonce jsme s babičkou jednou vystupovali. Měl jsem ji hodně rád a ta hudba mi po ní nějak zůstala.
A jaké máte kontakty s Českou republikou teď? Mám v Praze ještě druhou babičku a dědu, takže tam jezdím tak čtyřikrát ročně. Maminka se tam po roce 1989 vrátila, ale bohužel už zemřela, takže moje cesty do Prahy jsou tak trochu smutné. Občas v Česku i hraju, A znám se samozřejmě s některými hudebníky. Když jsem ukončil studia v Basileji, studoval jsem ještě v Praze u Jana Panenky, ale víc než hudba mne tehdy zajímal film (smích) . Dokonce jsem navštěvoval FAMU, chodil jsem mimo jiné na senzační přednášky Otakara Vávry. Dobře se taky znám s Jiřím Menzlem. Naše přátelství, to by bylo na samostatnou kapitolu.
Takže film a filmování, to je kromě hudby váš největší koníček? Vždycky jsem chtěl filmovat, to jsem zjistil už tehdy v Praze. A pak tady ve Švýcarsku chtěla jedna televizní společnost udělat reklamní film o mém festivalu v Basileji. Nakonec jsem to byl já, kdo u nich skončil ve střižně, radil a dělal to s nimi. Asi se to líbilo a povedlo a já ani nečekal, jak mne to začne bavit. Takže teď právě připravuji dokument, který bych rád věnoval právě Jiřímu Menzlovi k jeho 75. narozeninám – dokument o něm, pro diváky tady, na Západě. Hodně si ho totiž vážím. Chtěl bych ho představit filmovým fanouškům, kteří o něm vědí ještě z 60. let, a když o něm mluvím, překvapeně se ptají – on ještě žije? Rád bych je upozornil i na jeho filmy z pozdější doby, které tu nejsou známé, a podle mne jsou možná ještě zajímavější než ty první. Chci vydat kolekci Menzlových filmů s titulky a upoutávkou na tenhle dokument.
Švýcarko nemohl vynechat mezinárodní projekt Martinů Revisited. Vám se podařil docela husarský kousek. Jaká byla vaše role? Nebyl jsem ve spojení s Martinů Revisited přímo, to oni si nás spíš zapsali do svého kalendáře… V listopadu 2008 jsem svolal tiskovou konferenci, kde se sešli skoro všichni intendanti švýcarských oper, což se ještě ve Švýcarsku nikdy nestalo. Už jen je svolat, byla docela práce. Tlačil a motivoval jsem vedení operních domů, aby se zapojily spolu s naším festivalem tím, že všechny uvedou jedno Martinů operní dílo. A povedlo se. To byl pro nás i pro Martinů velký úspěch! Dál už je to jejich práce.
Je to rozprostřené mezi roky 2009 – 2012 a hlavní události teprve přijdou – například Julietta v Ženevě s panem Bělohlávkem. Curyšská opera již uvedla Řecké pašije, v Luzernu dělali Ariadnu, dokonce dvakrát byl nastudován Alexander bis, v Biehlu a Solothurnu. Bohužel v Bernu se to nepovedlo tak, jak jsme se původně dohodli, chtějí tam uvést Concerto da Camera pro housle, smyčce a klavír a na tuto skladbu vznikne nový balet.
Jak k vám přišla hudba Martinů? Během studií, nebo jste si ho ve Švýcarsku, kde žijete, sám pro sebe objevil? Když jsem zpočátku jezdíval do Čech, přivážel jsem vždy spousty desek. Bylo to levné, koupil jsem dvacet za cenu jako u nás jednu, tak jsem nakupoval a nakupoval. A bylo tam i hodně Martinů nahrávek. Když jsem slyšel poprvé jeho 6. symfonii s Bělohlávkem, byl jsem z ní úplně vedle. Ale pak jsem na ni trochu zapomněl. Až po čase jsem jeho hudbu slyšel v nějakém dokumentu a s kamarádem skladatelem jsme o tom diskutovali, a najednou to se mnou něco udělalo. Objevil jsem tu melodii, barvu…
A teď máte svůj mezinárodní festival Martinů v Basileji (Martinu Festtage), který jste začal organizovat, když vám bylo pouhých 25 let. Právě tehdy, v roce 1995 ve Frenkendorfu, kde Martinů žil, udělali takový maličký festiválek jemu věnovaný, tak jsem se tam přihlásil, jestli bych s kolegou nemohl hrát. Ale vypadalo to, že už se nebude pokračovat, možná prý až za tři roky. A možná že ne Martinů, ale Bartók… Tak jsem říkal – to přece nejde, to musí pokračovat. A žádný Bartók, toho znají všichni, ale Martinů! A oni – jestli prý bych to nechtěl dělat rovnou já.
První ročník byl spíš takový lidový, i když to bylo také hezké. Dohodli jsme se pak, že i tento ročník budeme počítat, takže já vlastně dělám festival od čísla dvě. Pak to ještě trvalo tak tři, čtyři roky, než začal mít zvuk. Vlastně až když jsem přizval Josefa Suka. První ročníky jsem dělal s Martinou Jankovou (později byla manželkou R. Kolínského – pozn. autorka ) a musím se přiznat, že i ona mi hodně otevřela oči, vlastně uši, zejména pokud jde o písně Martinů.
Jak se vám podařilo získat Josefa Suka pro festival? Znal jsem jeho interpretace houslových koncertů a byl jsem tak naivní, že jsem mu jednou zavolal, i když všichni říkali, že jsem blázen. Ale já to udělal a on mi kupodivu řekl, že se na to tedy sejdeme. Vůbec jsem nevěděl, kolik takový pán stojí! Zalistoval tehdy jen tak rychle v brožurce o festivalu a pak řekl – no tak já to přijmu! A s kým byste chtěl hrát? To ještě nevím, on na to. A já, no, víte, my taky musíme vědět, jesti na to budeme mít? A pan Suk říká: Tak to asi udělám s vámi, to bude nejlepší. No to jsem koukal! Dole čekala Martina a já jí říkal: Představ si, on přijede a dokonce chce hrát se mnou! Byl jsem sotva po studiích. Ty koncerty tehdy ve Frenkendorfu, to byla událost! Dnes je Josef Suk vedle Václava Havla patronem festivalu.
Už řadu let se ale váš festival koná v Basileji. Ano, od roku 1999, kdy jsem s několika kolegy založil novou společnost. V Basileji se festivalu dobře daří. Ale jako všechny podobné akce je každoročně závislý na přízni sponzorů, takže nemohu říct, jak dlouho to ještě budeme dělat…
Listuji programem roku 2008. Zahajovali jste Martinů Kyticí s Gerdem Albrechtem s komorním orchestrem a jedním českým a jedním švýcarským sborem. Jako kontrast pak baletní hudba k Mozartovu Idomeneovi… Další festivalový večer se promítal francouzský film Notre Histoire s Alainem Delonem, v němž zní hudba Martinů, a který režíroval oscarový režisér Bertrand Blier. Pak tu vidím jazzový večer hvězdné čtveřice George Mraze, Ivy Bittové, Emila Viklického a Laco Troppa, inspirovaný Martinů moravskými písněmi. Nebo další věnovaný baletu Šach králi v provedení baletní školy divadla v Basileji. A mezitím komorní koncerty a ještě další tanečně-hudební projekt s hudbou Martinů. Jak je ve Švýcarsku nyní Martinů přijímán? Hrálo se tu častěji jen pár jeho věcí. Proto se pokouším dělat dramaturgii festivalu tak zajímavou, jak je jen možno. Na začátku jsem to ale neměl jednoduché. Všichni se ptali, proč právě tato hudba? Musíme si to říci takhle: Basilej nečeká na Martinů. Žil tam sice mecenáš Paul Sacher, který založil nadaci a kromě jiných skladatelů, například Stravinského, také podpořil Martinů. On dobře věděl, koho podporovat, ti lidé už byli úspěšní.
Ale v 50. letech najednou přišel přelom, přišli skladatelé, kteří netolerovali tonální hudbu, požadovali něco nového. Stockhausen, Boulez… neměli žádnou společnou školu, každý mluvil o něčem jiném. A přitom Martinů v 50. letech podle mne skládal ty nejlepší věci! Sacherova nadace se začala víc orientovat na Bouleze, najednou se tu začaly uznávat hlavně atonální skladby. A Martinů jako takzvaný neoklasicista nebyl najednou zajímavý, a když zemřel, vlastně se tu na něj zapomnělo. Jenže myslím, že čas to prověřil…
Ale třeba můj kolega, chudák, když se pokoušel různě odborně vysvětlovat, proč je festival věnovaný Martinů, vždycky na tom shořel. Tak já teď jednoduše říkám, že je to prostě proto, že skládal nádhernou hudbu, kterou mám rád – a to zabírá.
Vy ale Martinů hudbu nejen interpretujete, propagujete prostřednictvím festivalu, ale také objevujete. Mám na mysli záznam televizní opery Ženitba. Ženitba vznikla v 50. letech pro NBC (Newyorská televizní stanice) v USA. Myslelo se, že film je nezvěstný, ztracený, ale my jsme s kolegy hledali tak dlouho, až se našel. Uvedli jsme jej na festivalu 2009 a zároveň v rámci toho celošvýcarského operního projektu Martinů.
Nejzajímavějším titulem 16. ročníku festivalu bylo provedení Martinů baletu. Kdo je na světě nejmocnější v netradiční podobě pro saxofonové kvarteto Clair-Obscur z Berlína, v němž hraje i budoucí manželka Roberta Kolínského. Herec Wolfram Berger děj netančil, ale vyprávěl. Hrál Radio DRS a záznam vyjde CD.
Do rozhovoru se nám řada zajímavých informací nevešla. Jak a s kým chce Robert Kolínský zrealizovat onen film o Jiřím Menzlovi, jak smýšlí o jazykové výchově svých budoucích potomků či jaké je postavení dalších českých skladatelů ve Švýcarsku – to vše si můžete přečíst v nekrácené verzi na webových stránkách www.muzikus.cz nebo shlédnout v portrétu Roberta Kolínského v rámci dokumentu České kořeny ve Švýcarsku (www.ceskekoreny.cz).
