Když se začtete do životopisu italské sopranistky Roberty Invernizzi, spolehlivě vás hned na začátku zarazí informace, že se ještě před studiem zpěvu věnovala hře na klavír a kontrabas. Ona sama to pokládá za výhodu, rozhodně ne za něco extra výjimečného. Milánská rodačka studovala zpěv u Margaret Hayward a pokračovala v Anglii v mistrovských kurzech Emmy Kirkby a Evelyn Tubb. Její zářivý koloraturní soprán ji předurčil pro repertoár 17. a 18. století a dnes je jednou z nejvyhledávanějších sólistek barokního a klasického repertoáru. Podle hudebních kritiků nejsou její virtuózně zvládnuté koloratury samoúčelné – vždy jde s nimi ruku v ruce promyšlený a procítěný hudební výraz. Díky svému citu pro drama je často obsazována do operních a oratorních rolí, v nichž účinkuje po celém světě – především v dílech Händela, Mozarta, Vivaldiho, ale i Monteverdiho nebo Cavalliho. Spolupracovala například s Nikolausem Harnoncourtem, Tonem Koopmanem, Jordim Savalem, Gustavem Leonhardtem, Andrewem Parrotem nebo Rinaldem Alessandrinim. Na kontě má přes 70 nahrávek, její sólová alba získala mnoho prestižních cen. Časopis Gramophone označil její kompletní nahrávku Händelových kantát za händelovský projekt desetiletí. Rozhovor s otevřenou a vstřícnou Robertou Invernizzi se uskutečnil dva měsíce před jejím pražským vystoupením se souborem Collegium 1704. Koncert v rámci cyklu Hvězdy barokní opery má název Římský ohňostroj a jeho program tvoří rané skladby Georga Friedricha Händela komponované pro Řím a Florencii v prvním desetiletí 18. století.
Paní Invernizzi, když už náš rozhovor probíhá přes Skype, můžete mi prozradit, kde jsem vás zastihla? Momentálně doma. Narodila jsem se v Miláně, ale nyní žiji v Ligurii. Znáte krásnou přímořskou oblast Cinque Terre? Bydlím velmi blízko Portofina a odtud teď také hovořím.
V Praze nebudete zpívat poprvé. Vaše předchozí vystoupení se uskutečnila s českými, nebo italskými umělci? V Praze jsem koncertovala už několikrát, ale abych byla upřímná, už si nepamatuji, kdy přesně to bylo. Musela bych se zeptat své agentury, mám toho opravdu hodně. Vím ale, že poprvé jsem do Prahy přijela s madrigalovým programem – madrigaly Claudia Monteverdiho a Carla Gesualda da Venosa. A jednou jsem tam zpívala vivaldiovský program. Vždy to ale bylo s italskými hudebníky, s Čechy jsem ještě nikdy nikde nespolupracovala.
Koncert s Collegiem 1704 a Václavem Luksem tedy bude „seznamovací“? Václava Lukse ještě opravdu neznám. Vím ale, že se Collegium 1704 věnuje barokní hudbě, že kromě hlavních skladatelů 18. století hrají hodně hudbu Jana Dismase Zelenky. Od nich přišla poptávka po spolupráci se mnou na moji agenturu.
Jak se tedy přes agentury rodil program koncertu? Musím předeslat, že program mi velmi vyhovuje. Ale není to tak, že bych si ho přímo nadiktovala, i když samozřejmě často navrhujeme skladby, které už znám. Vycházelo se z toho, co máme já i orchestr v repertoáru, případně co k tomu přidat. Je to výsledek vzájemných konzultací. Například pomalou árii Ogni vento z opery Agrippina chtěli oni. Tenhle kus publikum zaujme, chytne ho za srdce. Árii Maddaleny Dissertavi, oh porte d‘averno! z římského oratoria Resurrezione mám velice ráda. Je hbitá, virtuózní a přitom výrazově zacílená a výmluvná. Je to koncentrovaný raný Händel. Také árie Pugneran con noi le stelle z opery Rodrigo je virtuózní, téměř instrumentální. Čili posluchačsky vděčná. Další položku tvoří duchovní hudba, která u Händela nepostrádá spiritualitu, ale zároveň je velmi vynalézavá. V programu máme operní árie, kantátu i duchovní skladbu a každá ukáže mladého Händela v jiném světle.
Zařazení kantáty Tra le fiamme vzešlo od vás? Kantátu Tra le fiamme mám dlouhodobě v repertoáru a ráda ji zpívám. Mimochodem ji budu zpívat příští týden v Budapešti. Cítím velký rozdíl mezi operními áriemi a kantátami. V opeře je vyzdviženo drama, teatralita, dbá se na plynutí textu a jeho okázalou interpretaci. Operní role vyžadují koncentraci na dlouhou časovou plochu, kantáty zase představují jiný typ obtížnosti. Jsou dramaticky i hudebně koncentrovanější, a tím vokálně a přednesově náročné. Na malé ploše se musí všechno perfektně sladit, preciznější musí být i komunikace mezi zpěvákem a instrumentalisty. V kantátách se cítím pohodlněji a zároveň v nich nacházím stále něco nového, v pěvecké oblasti i v dramatické interpretaci. Jsou osobnější.
Vaše nesporná orientace na Händela pramení z vašeho hlasového oboru? Ano, moje vokalita je pro tento repertoár vhodná. Ale Händela jsem si oblíbila už v raném mládí. Jeho hudba je hodně proměnlivá, ať už právě oslnivé, odvážné skladby z raného italského období, nebo jeho zralé pozdní kompozice. Vedle Händela mám ale i další oblíbené skladatele. Ráda zpívám například Mozarta nebo Vivaldiho. Vivaldiho hudba má podle mne ucelenější strukturu než Händelova, je ale i spletitější a afektovanější. Vivaldi se snažil o maximální účinek. Když přijdete na koncert Vivaldiho hudby, strhne vás.
Hovořila jste o Monteverdim a Gesualdovi v souvislosti s poměrně dávným pražským koncertem. Věnujete se raně barokní hudbě ještě dnes? Samozřejmě. Na skladbách z první poloviny 17. století jsem vyrostla, jsou to kořeny nejen italské barokní hudby. Tomuto repertoáru se pořád věnuji a mám k němu velký respekt. Jde o úplně jiné vokální umění – recitované, afektované, interpretace kompletně vypsaná. Raně barokní hudbu zpívám moc ráda. Je krásná, klidná a umožňuje analyzovat strukturu do nejmenších detailů. Skladby Claudia Monteverdiho, Gesualda da Venosa, Sigismonda d’India, Giulia Cacciniho nebo Giacoma Carissimiho připravuji ve dvojici s Američanem žijícím v Itálii Craigem Marchitellim. Hraje na loutnu, teorbu a další drnkací nástroje. S tímto italským repertoárem vystupujeme v Itálii i v zahraničí a v lednu 2012 jsme vydali nahrávku „La bella più bella“, se kterou jsem moc spokojená.
Ve vašem uměleckém životopisu mne zaujala zmínka o studiu kontrabasu. To není zcela typický ženský nástroj… Nejdříve ze všeho jsem hrála na klavír. V devíti letech, když jsem trochu pokročila, jsem chtěla přibrat další nástroj a lákalo mě něco zcela odlišného. Rozhodujícím impulzem pro mne byl koncert jednoho skvělého italského kontrabasisty. Byla jsem fascinovaná tím nástrojem a chtěla jsem ho zkusit. Hrála jsem na něj asi sedm let a během toho jsem se čím dál víc věnovala zpěvu. Jsem vděčná, že jsem poznala kontrabas, který stejně jako ostatní smyčcové nástroje hodně pomáhá pochopit tvorbu tónu a intonaci a pak je snadnější studovat jiné nástroje a hlavně zpěv. Pro zpěváky je všeobecně důležité mít zkušenost s hrou na nástroj. Kontrabas mě také naučil přizpůsobivosti, coby basový hlas je oporou pro ostatní. Bas je navíc základem hudby a nejvíc právě té barokní.
Když jste se pak začala plně věnovat zpěvu, vašimi učitelkami byly vesměs Angličanky. Proč? Protože v době, kdy jsem se chtěla věnovat barokní hudbě, kdy jsem zjistila, který repertoár by mému hlasu vyhovoval, této oblasti dominovali Angličané. Italové tehdy historicky poučené interpretaci rozhodně nerozuměli. Měla jsem štěstí, že Margaret Hayward v té době učila na milánské konzervatoři. Vedla své žáky jiným způsobem než ostatní pedagogové, kteří vychovávali velké operní hlasy. Byla vynikající, vždy dokonale připravená. Pak jsem pokračovala v mistrovských kurzech a zajela jsem si do Anglie za Emmou Kirkby a Evelyn Tubb.
Věnujete se také výuce zpěvu? Jen formou mistrovských kurzů. Nejdřív jsem pravidelně učila – v Římě, v neapolském Centru staré hudby Pietà dei Turchini, pak na Sicílii a naposledy tři roky na milánské Městské hudební škole, která připravuje profesionální hudebníky. Ale nešlo to spojit s pěveckou kariérou, časově jsem nemohla zaručit pravidelnou výuku. Tak to má většina výkonných umělců, že pokud chtějí předávat zkušenosti, vyučovat, časově jim to umožní pouze nárazové mistrovské kurzy. S nimi se pravidelně vracím právě na svoji poslední školu do Milána.
