Lidé vás, Roberto, dobře znají a milují na celém světě. Takové výkony, jimiž jste se trvale vepsal do paměti diváků ve filmech Předehra ke slávě a Volání osudu, vcházejí do historie jako ojedinělý čin. Proč jste posléze nastoupil dráhu výkonného hudebního umělce a nesetrval raději u filmu?
Život bývá plný nečekaných náhod, štěstí i omylů. Vstoupil jsem už do věku třetí generace a mám právo trochu bilancovat. Od svých jedenácti let, kdy jsem nastoupil za dirigentský pult, jsem řídil nejslavnější symfonické orchestry tří kontinentů. Nastudoval jsem s nimi kolem tří set skladeb. Jako operní dirigent jsem ovládl zpaměti deset kompletních oper. Po této praxi jsem si postupně začal věřit, že si mne osud k této dráze sám vyvolil.
Zatoužil jste být někdy dirigentem, než vás v této roli objevil a utvrdil film? Hudba mne jako fenomén uchvacovala od raného dětství. Noty jsem znal už ve čtyřech letech. Jako devítiletý jsem veřejně koncertoval na klavír a housle. Základní hudební teorie jsem chápal rychleji než mluvnické úkoly. V devíti letech mně bylo poprvé umožněno vstoupit za dirigentský pult. Řídil jsem ouverturu k Rossiniho Lazebníku sevillskému . Bylo to v lázních Bayonne, proslulém středisku mezinárodní smetánky na pobřeží Biskajského zálivu v jižní Francii. Tam mne spatřili filmaři a hned mne angažovali.
První filmové úspěchy vám otevřely lákavou budoucnost. Jak se vám dnes jeví tyto začátky po desítkách let? Zní to jako pohádka a vyplněný sen. Ale v hudbě to byl začátek tvrdého a náročného studia. Poznal jsem, že život nedaruje nic zadarmo. A na dlouho ani filmovou slávu. Chiméry o zázračných dětech si lidé vytvářejí jen pro společenský obdiv a zábavu.
Vy tedy nevěříte na zázračné děti? Věřím pouze ve výjimečný talent. Ten však musí být včas rozpoznán, citlivě pěstován a prohlubován, aby se nerozplynul někde v oblacích. Věřím v zázračnou jiskru, která může zachvátit hudebně vnímavou duši a vyvolat strhující proud emocí, pocitů a nálad, jaké člověka obšťastňují jen v mimořádných okamžicích.
Potvrzují to vaše vlastní zkušenosti? Zajisté. Pocházím z hudební rodiny v severoitalském městě Biella v provincii Piemont. Otec byl aktivním hudebníkem a učitelem hudební teorie. Matka mne od mládí vychovávala písněmi. Místa mého mládí jsou půvabnou krajinou, která věčně zpívají – svou přírodou, jímavou architekturou a melodickou řečí. Hudba mne provázela v pestrých dnech mého života. Probouzela ve mně představy nejvyšší harmonie a krásy.
Zakotvil jste nejdříve v Pažíži jako operní dirigent. Potom vás více zaujaly koncertní síně. Proč tento obrat? Nemohl jsem se smířit s tím, že operní život podléhá často svévoli samozvaných režisérů, kteří vůbec nerespektují hudbu a to, co skladatel napsal. Mimoto dnešní opera potřebuje výtečné sólisty, kteří by byli zároveň strhujícími herci, ze kterých vyzařuje umělecká osobnost. Diváci by měli spontánně a soustředěně myslet na srozumitelné texty. To je jedna ze zásad, které by měly platit u scénických děl, která se dnes studují většinou v originále. Mnoho slavných režisérů svým současným přístupem operu ruinuje. Chová se bezohledně k pocitům a emocím vnímavých posluchačů. Tuto stránku ovlivnila z velké části nynější masová média. Chápu, že dnešní skutečnosti nelze srovnávat s minulostí. Umělecký život pokročil dál a mnoho mladých podléhá jeho svodům.
Nesouvisí to třeba se současnou hudební výchovou? Vývoj v hudebním vzdělání a interpretační praxi pokročil, leckdy ke svému prospěchu. Proti minulosti se například zdokonalila interpretační technika. Hudební kultura se specializovala. Věnuje záslužnou pozornost historickým proudům. To usnadňuje umělcům také snazší přístup ke klasice. Cítíme to na kvalitě koncertů. A také v kritickém postoji ke kvalitám moderních stylů. Pozoruji to v koncertním dění hlavně ve Francii, Holandsku a Španělsku. Důležitou roli zde sehrávají gramofonové nahrávky, jež by vyžadovaly ovšem více kvalitativní kontroly. Hlavně pro svůj sklon k laciné popularitě.
