Zatímco srpen patřil v honbě na turisty ve Státní opeře verdiovskému festivalu, Stavovské divadlo obligátní Opeře Mozart a Národní divadlo marionet Donu Giovannimu, tak Smetanova síň Obecního domu byla od 3. do 14. srpna rezervována pro Rockquiem, nebo-li Mozartovo Requiem v pojetí závodníka, milovníka střelných zbraní, golfu, bojovníka Thai-boxu, producenta a zpěváka Daniela Landy.
„Zteč klasiky s rockem,“ jak ji avizovala média, se kupodivu vlastně nekonala. Na rozdíl od muzikálové Rusalky zazněla původní partitura bez větších změn včetně sólisty špatně zpívané či recitované latiny a interpolované rockové pokusy několika hudebníků se špatně naladěnými nástroji při premiéře žily vlastně svým životem. Základním problémem show bylo, že přes velkou snahu dvou tanečních párů, osvětlovačů, zvukařů a kouřového specialisty se odehrávala na pódiu kupodivu bezbřehá statická nuda. Když už chtěl Daniel Landa za každou cenu prznit geniální opus perfectum, tak měl totálně rozbít strukturu a udělat z toho skutečnou, dynamickou show s výrazným skladatelským vkladem přizvaných zahraničních mistříčků. Takto byl z toho jen trapný slepenec.
Zvláštní byla čtveřice sólistů. Jako z jiného světa byl příjemný soprán Anny Klamo. Výrazně plebejštější byl alt Lucie Šoralové, která s „odřenými hlasikovými vazy“ jakž takž zazpívala správné noty. Zpěv mužů je těžké komentovat, neboť je pod úrovní mojí schopnosti hudební reflexe. Když jsem však slyšel úvodní vstup Daniela Landy v Tuba mirum, tak se mi neodbytně vkrádala do vědomí myšlenka, že chce zpěvem realisticky představit blijícího pěvce. V duetu či kvartetu pak měl velké potíže nalézt správný tón, bohužel vždy skončilo hledání neúspěšně. Výkon pana Landy tak byl oním pověstným leninským nejslabším článkem řetězu, což bylo umocněno tím, že byl centrální postavou scény. A to do té míry, že jsem měl pocit, zda-li náhodou režisér nechtěl tohoto závodníka personifikovat buďto s Mozartem nebo dokonce s Ježíšem. Jediným příjemným překvapením byl výkon České komorní filharmonie, která i s exaltovaně poskakujícím dirigentem hrála správné noty.
Na závěr se s vámi podělím o několik perel pana Landy z webu: „Když to přeženu, je dnes klasika v podstatě jakýsi underground, zatímco hlavním hudebním proudem je pop-music.“ „Requiem předělal německý muzikant Stefan Wurz do velmi tvrdé podoby. Nicméně duch Mozartovy hudby v tom díle stále zůstává.“ Projekt chce Daniel Landa vyvézt přinejmenším do eurociziny, ale jak řekl, „kdyby nás jednou oslovili třeba pořadatelé Pražského jara, kde už letos zazněla rocková hudba, necukali bychom se“. Jestliže se tak skutečně stane a Pražské jaro naváže na zappovský projekt právě tímto způsobem, tak u mě ztratí kredit soudného a dramaturgicky uvážlivého festivalu.
Na celé kuriózní a politováníhodné akci mě utěšuje nezvratitelný fakt, že originál dvojice Mozart – Süssmayr se bude hrát i za sto let, kdežto plagiát trojice Landa – Wurz – Schweigkofler určitě ne.
