Možnost vyposlechnout si deset árií z těch nejznámějších na recitálu třiatřicetileté tenorové hvězdy první velikosti Rolanda Villazóna se stala pro posluchače přeplněné Smetanovy síně Obecního domu 11. 11. opravdu výjimečným zážitkem. Jen ojediněle se v Praze potkáváme s umělci, kteří právě v tuto chvíli patří k nejvyhledávanějším světovými operními domy a koncertními agenturami (před ním například José Cura, Ramón Vargas). Svým mládím je mexický tenorista ještě svému vrcholu vzdálen, ale již nyní se zařadil mezi ty nejlepší, které v současnosti můžeme slyšet. Není slavného operního domu, na jehož prknech by již netriumfoval; bylo proto více než obohacující slyšet z jeho repertoáru alespoň po jedné árii. Pěvec nešetřil svým hlasem, a tak zazpíval z oper Donizettiho, Verdiho (Traviata , Maškarní ples ), z Bizetovy Carmen , z Massenettova Cida a Werthera , také Lenského z Čajkovského Eugena Oněgina , Cavaradossiho z Pucciniho Toscy a Turrida z Mascagniho Sedláka kavalíra . Závěr patřil Žalozpěvu Frederica z Arlésanky Francesca Ciley. Posluchač polovinu árií neznal z živého provedení, protože opery u nás nikdy nebyly nastudovány právě pro obtížnost pěveckých partů. Rolando Villazón kvality svého pěveckého umění předestřel hned v první árii, kterou přece jen poznamenala nervozita distonováním, a s každým dalším číslem upoutávalo víc a víc, čímž rozehříval pražské publikum do neběžně intenzivního aplaudování a nadšených výkřiků. Zpěv tohoto pěvce lze charakterizovat prostým konstatováním, že mu nedělá nejmenší problémy, a to bez ohledu na obtížnost, délku árie a její tempo. Dechová opora, kterou jako kdyby nepotřeboval, mu dovoluje zazpívat cokoli, v jakékoli intenzitě a časovém rozměru. Když přivykneme občas podivně otevřenému či nekrytému vokálu e, uvědomíme si, že Villazón zpívá bez nejmenší známky únavy, naplno v závratných fortissimech i v nádherně se nesoucích pianissimech, všechny polohy prolnuty. Na to, „jak“ zpívat, opravdu nemusí myslet. Je to znát v jeho přístupu ke zpívanému obsahu, neboť každá z árií v sobě nezaměnitelně nese celou postavu, do níž se v mžiku a zcela položí. Villazónův tenor je sytý, intenzivní a jasný, má však krásně zbarvené barytonové hloubky. Jeho výrazový projev jde od Verdiho dramatických postav až ke zcela lyrickému Lenskému. I dramatismus jeho pěveckého výrazu má celou škálu a lze říct, že není stejně „silný“. Postava Turridu ze Sedláka kavalíra měla v jeho podání tak strhující prvek lkavého strachu a tušené smrti, podobně jako slavná Cavaradossiho árie před smrtí E lucevan le stelle , že posluchači neváhali hlasitě dávat najevo své nadšení. Potlesk nebral konce a pěvec přídavky nešetřil. Rolanda Villazóna doprovázela Pražská komorní filharmonie pod taktovkou italského dirigenta Marca Zambelliho skvělým způsobem, což u tohoto orchestru bývá pravidlem. Je pravdou, že dirigent hráče inspiroval a v orchestrálních skladbách (předehra k Rosssiniho opeře Vilém Tell , Suita z Bizetovy Carmen , Mascagniho Intermezzo z) ukázali mimořádně kvalitní interpretační výkon, plně odpovídající umění pěvce. Koncert plný energie, nadšeného mládí a ryzího přirozeného umění přinesl cennou zkušenost, jak má znít bezproblémový tenor.
