Roman Hoza má momentálně čas premiér, ale příliš rozruchu kolem toho nedělá. Šestadvacetiletý zlínský rodák na sebe upoutal pozornost širší veřejnosti před dvěma lety na koncertě Pražského jara, kde Adam Plachetka představoval mladé zpěváky, od té doby ho česká operní pódia nepouští ze zřetele. Svůj velkofrancouzský debut v hlavní roli absolvoval před rokem v březnu v ostravské inscenaci Hamleta Ambroise Thomase, v prosinci pak v brněnském Národním divadle zpíval Marbuela v Dvořákově Čertovi a Káče, o měsíc později debutoval tamtéž jako Don Giovanni a do konce sezony ho ještě v moravské metropoli čeká soudobá Láska na dálku finské skladatelky Kaiji Saariaho a také Rossiniho Le Comte Ory. Nicméně sešli jsme se po zkoušce v pražském Stavovském divadle, kde toho času zkoušel Roman travestii roli matky Agáty v komické Donizettiho opeře o „divadelních dohodách a neshodách“.
Zastihla jsem vás během příprav na Poprask v opeře… Ano, zkoušky v těchhle dnech vrcholí, ale užívám si je. Radim Vizváry režíruje svou první operu, spoustu věcí vidí jinak než my, takže to rozhodně není žádné rutinní zkoušení. A zároveň je na nás hrozně hodný, až příliš. Jednou mi při zkoušce přede všemi do mikrofonu řekl, že bych měl do premiéry trochu zhubnout a pak se mi za to hrozně omlouval. A víte, jací jsou zpěváci sorta… Na ně se musí přísně. (smích)
Pojďme k vašim začátkům. Studoval jste JAMU, jaká to pro vás byla léta? Nestudoval jsem před akademií konzervatoř, ale gymnázium v Holešově, takže začátky na JAMU, to pro mě bylo zjevení. Do té doby jsem jenom chodil do hudebky, takže už jen fakt, že jsem najednou měl tři hodiny zpěvu týdně, pro mě znamenal velký posun. A myslím, že jednou z největších výhod JAMU je operní studio, kde se učí zpěváci reagovat i na dirigenta, orchestr, osahat si jevištní prostor.
Musel jste být natur hudební talent, když vás vzali z gymplu na JAMU. Jo, sám se docela divím. I když jsem nebyl v ročníku jediný, kdo přišel bez konzervatoře. Ale gympl byl podle rodičů nutný základ a ani během studia na JAMU dlouho nevěřili, že je možné se zpěvem uživit.
Takže jste si musel zpěv vybojovat? To ne, oni mi fandí, spíš se o mě asi trochu báli. (smích) My jsme měli skvělou paní učitelku na ZUŠce, paní Danu Zapletalovou. Je zázračná, spousta jejích žáků vyhrává soutěže, pokračují na konzervatořích, akademiích, studoval u ní i můj brácha Tadeáš, který je na JAMU, Eva Kývalová, ta šla do Prahy na HAMU… Já jsem taky nějaké soutěže vyhrával a uvědomil jsem si, že mě to vlastně baví, ale hlásil jsem se na víc škol, na ekonomku, na dějiny umění, kam jsem i nastoupil, ale kvůli času jsem po pár měsících musel skončit. Měl jsem pořád potřebu nechat si zadní vrátka. Takže vizi, za kterou bych urputně šel a všechno jí obětoval, jsem rozhodně neměl.
Mám z vás pocit velké pohody, což je podle mě u muzikanta devíza. Na zpěvákovi je většinou poznat, pokud má přepjaté ambice… Asi jo, pro mě prostě bylo určující, že mi v posledním ročníku na gymplu vadilo trávit čas jinými věcmi než hudbou. Už mi bylo jasné, kde se cítím dobře. A máte pravdu, všechno rád řeším s klidnou hlavou nebo jinak řečeno nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být.
Měl jste i na JAMU svého zázračného profesora? Kdo vás tam nejvíc ovlivnil? Já jsem chodil ke Zdeňku Šmukařovi, což bylo příjemné, rozuměli jsme si, ale myslím, že zásadní pro mě bylo setkání s Adamem Plachetkou, to jsem měl právě dokončený třetí ročník. Měl jsem u něho kurzy, pracovali jsme intenzivněji a byl to on, kdo mě přesvědčil, abych zkusil studium na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.
Takže byl takový váš mentor? Tak určitě… Teď už se nevídáme příliš často, ale v začátcích mě hodně směroval. Jedna z věcí, kterou jsem se od něj naučil, byla poslouchat zpěváky jinak. Slyšet víc, co je za hlasem, nevnímat jenom zvukovou kvalitu nebo barvu, ale způsob, pozorovat ten proces tvorby tónu víc zevnitř než vně. A taky mi ukázal starší generaci zpěváků, které jsem před tím neznal. Pak jsem teprve zjistil, o co jsem byl ochuzený! Poslouchali jsme spolu Lea Nucciho, Bernda Weikla, Etore Bastianiniho nebo George Londona, kterého Adam obzvlášť obdivuje. Přitom George London je obří hlas, ke kterému mám hodně daleko. Ale přesto mi Adam ukázal, jak se od něj člověk může učit. A taky jsem si díky němu uvědomil, že potřebuju kontakt se světem. Někdy má člověk pocit, že když se dostane na JAMU nebo na HAMU a je trochu dobrý, tak to stačí. A ono to většinou nestačí.
Jaký byl ten rok ve Vídni? Když jsem tam začínal, přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi našimi zpěváky a těmi, které jsem potkával ve Vídni. Hlasy jsou dost podobné, ale rozdíl je v konkurenci, takže člověk musí do toho šlapat, aby byl mezi dobrými. A taky jsem měl možnost porovnat operní studia. Na obou školách jsme nastudovávali Dona Giovanniho, v Brně jsem zpíval Giovanniho a ve Vídni Leporella, a zatímco brněnský Giovanni měl dost škrtů a úprav, ve Vídni jsme ho hráli úplně celého. Ti lidi to dali a velmi slušně. Takže větší rozdíl vidím v nárocích.
U koho jste ve Vídni studoval? U Margit Klaushofer, byla skvělá. Není tak známá jako někteří její kolegové, ale specializuje se na pedagogiku, vede kurzy. U ní jsem poprvé viděl, že je možné přistupovat ke každému úplně jinak. Měla ve třídě subretu, dramatický soprán, lyrický tenor. A všichni zpívali svými hlasy, nikoho se nesnažila tvarovat podle svých zažitých představ, jak to mnohdy bývá.
Jak konkrétně pracovala s vámi? Co jste nejvíc řešili? Hodně jsme pracovali na čistých vokálech, což je doteď moje největší úsilí. Měl jsem kromě hodin s paní profesorkou Klaushofer ještě korepetice a práci s dirigentem Christophem Meierem, on je blázen do belcanta, takový energický nadšenec, který má zároveň ohromný rozhled. Pracovali jsme s chiaroscuro technikou, což se těžko v krátkosti vysvětluje, ale v zásadě jde o pojmenování „ideální“ barvy hlasu tak, aby v sobě obsahoval světlé i tmavé zabarvení ve vyrovnaném poměru. Od obou jsem si tedy odnesl hlavně snahu hledat svůj hlas, svůj čistý vokál, ale je to běh na dlouhou trať. Navíc mi přijde, že v našem operním provozu moc prostoru pro mladé hlasy, které se nesnaží uměle zabarvovat a zvětšovat objem, není.
Ale vám se celkem přirozeně daří zrát i v tom divadelním provozu, ne? Zatím jsem se neuřval (smích).
A hrozí to? Vždycky to hrozí. Stačí být chvíli nachlazený nebo ve špatném psychickém rozpoložení, do toho mít jedno představení, nehlídat si techniku, a máte zaděláno na problém.
Na konci března bude mít v Brně premiéru Láska na dálku Kaiji Saariaho. V prosinci minulého roku proběhl českými kiny přenos z MET, takže určitě někteří čtenáři operu znají, ale hudba Kaiji Saariaho u nás patří spíš k těm dosud neobjeveným. Vy jste už někdy zpíval látku podobnou téhle? Emocionálně bych ji mohl přirovnat k Hamletovi Ambroise Thomase, který měl premiéru vloni v březnu v Ostravě. I když se jedná o naprosto odlišnou hudbu, emoční vypětí je dost podobné. Láska na dálku je takové zjevení, hudebně bych ji asi nedokázal vůbec k ničemu připodobnit, ale jsem hrozně rád, že se na té produkci můžu podílet. Je skvělé, že nás režíruje Jiří Heřman. Řekl bych, že látky tohohle typu jsou jeho parketa. Čistota, průzračnost, trochu tajemno a mystika… Hudba je ohromně působivá, ale taky interpretačně těžká…
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2017 (koupit)
