Po delší době je radostí, když může hudební kritik konstatovat, že máme několik mladých houslistů a houslistek, kteří mají šanci se prosadit ve světě. Mezi ně patří i jihlavský rodák Roman Patočka (1981), mimo jiné laureát soutěže Pražského jara z roku 2003. Životní zkušeností byla role koncertního mistra v renomovaném Deutsches Simfonie Orchester. Interview jsme doladili v jedné hospodě v pražských Dejvicích.
Začněme od začátku obligátní otázkou. Jak jste se dostal k houslím? Když jsem byl ještě úplně malý, kolem čtyř let mi maminka vyprávěla o hudebních nástrojích a zalíbily se mi housle, tak jsem se rozhodl, že na ně budu hrát.
Co bylo pro vás na počátku největší problém? Soustředit se na cvičení víc než pět minut.
Později se to změnilo? (Smích) Později se to trošičku zlepšovalo… No, v podstatě od sedmi osmi už jsem cvičil sám.
Kolik času věnujete houslím teď? S nutnými pauzami na jídlo, cestování, na internet a vyřizování korespondence vlastně celý den. Jsou mým hobby, takže si při hře i odpočinu.
Postupně jste prošel školením u Dagmar Zárubové na Pražské konzervatoři a u Ivana Štrause na HAMU. Jací to byli učitelé a co vám dali? Měl jsem štěstí a každý z nich mi předal to nejlepší. Paní Zárubová byla spíš přísná a impulzivní a hodně dbala na přesvědčivost hudebního výrazu. Učila nás, jak máme pracovat a cvičit. Věnovala nám veškerý svůj čas, když jsem měl před koncertem či soutěží, strávil jsem u ní mnohdy celé sobotní odpoledne a ještě mi udělala na závěr večeři. Štraus byl výborný psycholog a i přes své rozsáhlé znalosti v různých oborech zůstává skromným člověkem a k tomu vedl i své žáky. Výuku vedl skutečně vysokoškolským způsobem. Snažil se mne vést k samostatnému myšlení a uvědomování si širších souvislostí. Mimo jiné mu vděčím za krásný nástroj z dílny P. O. Špidlena, který mi na několik let zapůjčil a který mi byl obrovskou inspirací.
Skvělá na době po roce 1990 je možnost studia v zahraničí. Čím jste prošel vy? První větší zkušeností, které se mi dostalo, byla tříměsíční stáž v holandském Utrechtu u Keiko Wataya. Zde se mi spíše otevřely dveře jiného interpretačního chápání skladeb včetně „přísnější“ dobové interpretace. Na co jsem patrně do té doby tolik nedbal, byla technika dýchání. Fráze se musí prodýchat, nástup se musí prodýchat. Jinak nebudete nikdy na obtížnějších nástupech dohromady s klavírem. Bohužel nutno podotknout, že na další rozpracované věci a na hlubší osvojení během stáže byly tři měsíce krátké.
Dalším profesorem, ke kterému jsem rok a půl jezdil do Lübecku na hodiny, byl Shmuel Ashkenasi, fantastický houslista, primárius dnes už neexistujícího Vermeer Quartet. Učil mne spoustu hudebních fajnovostí, jak pracovat s glissandy, jaké druhy vibrát se na které místo hodí. Když mi na hodině něco předehrál, bylo to naprosto jedinečné. Protože jsem měl jen jednu lekci měsíčně, cítil jsem, že potřebuji v některých věcech ještě pomoci. Můj kamarád Jakub Tylman objevil v Berlíně profesora Stephana Picarda, u kterého právě končím postgraduální studium na univerzitě „Hanns Eisler“ v Berlíně. Během půl roku mi na Ševčíkovi natolik vylepšil smyčcovou ruku, že tak dobře se mi před tím nikdy nehrálo.
Můžete na základě vašich zahraničních zkušeností hodnotit české hudební školství? Na hodnocení hudebního školství si nepřipadám dostatečně fundovaný. Myslím si, že každá země má svůj systém a je pro ni funkční. Když řeknu v Německu, že u nás máme speciální hudební školy – konzervatoře, kde není polovina předmětů z gymnázia, tak to všechny překvapí. Řekl bych, že naši muzikanti jsou kolem sedmnácti osmnácti technicky vyspělejší, protože se intenzivněji věnují cvičení, ale oni nás pak Němci kolem čtyřiadvaceti doženou a mnohdy i předeženou zase díky všeobecným znalostem a většímu celkovému rozhledu.
Jaký význam dáváte soutěžím? Soutěže mohou mít zásadní význam pro kariéru. V mém případě sehrálo svou roli nejlepší umístění na soutěži Pražské jaro, což mi otevřelo dveře na mnohá pódia u nás i ve světě. Samozřejmě nutno dodat, že ne všechny soutěže splní vždy daná očekávání. Soutěž je také dobrá v tom, že vede člověka k velké motivaci, intenzivnější a detailnější práci a učíte se mnohdy nový repertoár.
Co tréma? Než jdete na pódium, tak si to musíte vyřešit v hlavě. Koneckonců, když špičkově zahrajete doma, tak proč ne před lidmi. Trému jsem se naučil zvládnout a dostat ji na úroveň, aby mi neškodila, ale pomáhala.
Je absolutní sluch přítěží nebo výhodou? Nevím. Nemyslím si, že jej mám, ale když mi někdo zahraje tón, tak jej poznám. Nemám ho ale takový, abych poznal tóny ve vrznutí dveří.
Spolupracoval jste už s řadou dobrých orchestrů a dirigentů. Zaujalo mě, že mezi nimi jsou i jména Jiří Bělohlávek a Sir Charles Mackerras. Jaká byla s nimi spolupráce? Oba patří do světové špičky a od toho se odvíjela i naše spolupráce, která byla na vysoké profesionální úrovni. U Mackerase byla fascinujicí hloubka vědomostí a znalosti celého Janáčkova díla a pak taky obrovská energie během koncertu, se kterou byste jakoby už v jeho věku nepočítali. Jiří Bělohlávek vyniká velikou systematičností. Vyžaduje obrovskou disciplínu jak od orchestru a od sólisty, tak i od sebe samého. Oba tito dirigenti se pak dokáží přizpůsobit sólistovi tak, že celý výkon orchestr jenom podpoří a ne ho zastíní.
Začala první část jubilejního dvouletí Bohuslava Martinů. V roce 2001 jste provedl ve světové premiéře Českou rapsodii. Co si myslíte o jeho hudbě a skladbách pro housle, ke kterým byl tak štědrý? Hrál jsem řadu jeho komorních skladeb, bohužel zatím žádný z jeho houslových koncertů. Hudba Bohuslava Martinů má bezesporu velmi osobitý jazyk. Lyričnost a zpěvnost, snoubící se s určitou dávkou strohosti je ve světě jedinečná. Dále jsou pro něj charakteristické komplikované a mnohdy jazzové rytmy, jako je to například u První houslové sonáty nebo Madrigalových stancí, věnovaných Albertu Einsteinovi.
Projevuje se v Martinů hudbě jeho znalost houslí? Je známé, že Martinů na housle uměl, ale byl určitě lepší klavírista, a tak mi nepřijde, že by to tam bylo až zas tak znát. Asi si myslel, že to, co napíše, bude pro dobrého houslistu snažší než pro něj, ale bohužel tomu tak není.
Jak velký je váš současný repertoár a co hrajete nejraději, jaký styl je vám nejbližší? Můj repertoár by stačil na devatenáct rozdílných koncertů s orchestrem a sedmnáct celovečerních recitálů. Před nedávnem jsem odehrál poprvé Beethovenův houslový koncert a ten večer se myslím velmi podařil. Hned se mi zařadil na první příčku mezi moje nejoblíbenější skladby po boku Sergeje Prokofjeva nebo Antonína Dvořáka.
Prozraďte nejtěžší skladbu, kterou jste kdy hrál a jejíž příprava vám zabrala nejvíce času? Na pojem nejtěžší skladba lze nahlížet dvojím způsobem – technicky nebo interpretačně. Beethovenova poslední sonáta byla v ledasčem větším oříškem než Erlkönig od Ernsta. A kupodivu i Putování dušičky Leoše Janáčka patří podle mě technicky k nejtěžším skladbám. To pak nepočítáte odcvičené hodiny a dny, ale měsíce.
Jakoby samozřejmě se traduje pojem česká houslová tradice. Je fiktivní nebo má nějaký obsah? Víte, nevím, co se pod tím skrývá. Něco takového se tu traduje, ale myslím, že je to bohužel již jen minulost. Pro mne víc než tradice je cennější možnost cestovat a vidět, jak se kde co dělá jinak. Myslím, že je nutné se více otevřít světu a nechat tu naši tradici obohatit tím, co nabízí.
Máte pocit, že i vy na tuto tradici navazujete, případně koho nejvíce ctíte? Pokud bych navazoval na nějakou dobrou tradici, například Josefa Slavíka a Josefa Suka, rozhodně bych se tomu nebránil. Nicméně jsem strávil spoustu let v zahraničí a čerpal jsem hodně i tam.
Čím se dá vysvětlit smutný fakt, že v současné světové špičce není žádný Čech? Vysvětlení bohužel nemám. Dosáhnout na světovou špičku je extrémně náročné a řekl bych, že je tu i jistá hříčka osudu. Ti, co opravdu zná celý svět, se rodí možná jednou za dvacet let. A naše země je na to příliš malá, aby tito lidé byli stále kolem nás.
Doplnil bych to jednou příhodou z fotografického workshopu. Již vynikající fotografové se ptali přednášejícího, co mají dělat, aby jejich fotografie byly tak zajímavé jako ty jeho. A on jim na to odpověděl „Musíte být zajímavějšími lidmi“…
Se světem souvisí i další otázka. O pozornost lidí usiluje obrovská plejáda houslistů několika generací. I v té vaší je konkurence velmi silná. Je těžké se prosadit, co je k tomu zapotřebí a může se vůbec houslista z malé středoevropské země dostat mezi světovou elitu? Já myslím, že může. Pravda, konkurence je daleko silnější a větší než kdy jindy. A tomu napomáhá i naše „zrychlená a přetechnizovaná“ doba, ve které žijeme. Zahrát výborně technicky zdaleka není dostačující, takových lidí je mnoho. Prosadit se dnes ve světě je otázkou spousty faktorů – talentu, píle, osobitosti, určité jedinečnosti a hlavně štěstí. Lidově řečeno mít to všechno, co jsem zmínil, plus být ve správný čas na správném místě a setkat se s „těmi“ správnými lidmi.
Další obligátní otázka: Máte nějaký vzor ve světě, historický nebo současný? Stálý vzor nemám, mění se mi podle toho, jak se vyvíjím já a jak mám možnost se postupně seznamovat s různými interprety. V současnosti jimi jsou Leonidas Kavakos a Janine Jansen.
Vzhledem k tomu, že nemůžete objíždět svět, tak důležitou součástí kariéry jsou stále ještě nahrávky. V roce 2006 jste natočil svoje debutové cédéčko s hudbou Beethovena, Dvořáka, Suka a Bartóka. Příznačné je, že desku nevydala česká, nýbrž francouzská firma. U nás ji asi nikdo nezná, takže co je to za label a jak jste se k tomu dostal? K natočení této desky mi pomohla francouzská mezzosopranistka Delphine Malglaive, se kterou jsem spolupracoval na řadě koncertů a která zná některé z těch správných lidí. Značka Qantum-Euravent pochází z Anglie a je to spíše menší label. Vzhledem k tomu, že cédéčkový průmysl krachuje, tak je celkem jedno, pro jaký label točíte. Nejvíc disků prodáte vždy bezprostředně po koncertě.
Bude vaše deska distribuována i v České republice? Zatím nevím a v současné době se o tom jedná.
Rozumím tomu, že jste zvolil Beethovenovu sonátu jako ukázku nejvyšší čisté klasiky a jako Čech Sukovy Čtyři kusy, ale proč Bartókova rapsodie a Dvořákova romance, která je známa především v orchestrální verzi? Jsou to skladby, které hraji velmi rád a které často můžete slyšet i komorně. Mimo jiné Bartók svoji první verzi rapsodie napsal pro housle a klavír, později ji upravil pro housle a orchestr a dokonce i pro violoncello a orchestr. Díky tomu, že neexistuje velký počet nahrávek a skladba je to hezká, tak jsem to považoval za dobrý nápad.
Věnujete se kromě sólové hry i komorní hudbě? Vloni jsem se v Berlíně seznámil s vynikající klavíristkou Yael Kareth, soukromou studentkou Daniela Barenboima. Měla zájem se mnou spolupracovat a už jsme spolu něco odehráli. Pak jsem objevil mezinárodní soutěž komorní hudby v Hamburku, která se koná v září, a řekl jsem si, že by bylo fajn založit nějaký soubor a zúčastnit se jí, ale že by to mělo jedině smysl, kdyby obsazení bylo co nejlepší. Sháněl jsem cellistu a nakonec jsem měl štěstí a objevil Valentina Raduciu, žáka Davida Geringase.
Jak jste se dostal jako student k tak renomovanému orchestru, jakým je Deutsches Sinfonie Orchester Berlin? Možná tomu ani nebudete věřit, ale doslechl jsem se o konkursu na druhého koncertního mistra a řekl jsem si, že by to nebylo špatné zkusit a zahrát si. Když už jsem v Berlíně, orchestr je také z Berlína a mají volné místo, tak aspoň zjistím, jaké má člověk šance a jaké jsou požadavky.
V podstatě bylo mojí výhodou, že jsem se o místo nedral a nebral to nijak osudově. Když jsem potom ale viděl a slyšel konkurenci, tak jsem nedoufal, že bych mohl uspět. Na toto místo se přihlásilo asi 90 lidí, ale pozváno nás bylo pouze 19. Hráli jsme před celým orchestrem. Trochu nervózní jsem začal být až v třetím kole, kde jsme byli dva. Nakonec to dopadlo dobře.
V orchestru jste však po roce skončil. Proč? První rok je zkušební. Neměl jsem s vedením takového symfonického tělesa z Čech žádné zkušenosti. Repertoár orchestru je velmi obsáhlý. Příprava vyžaduje značnou časovou náročnost zvláště u děl, která jsem znal pouze okrajově. Celý rok jsem pracoval stále pod velkým psychickým tlakem a byl pod přísnou kontrolou převážně starších, zkušených a náročných kolegů, kteří mi nic nedarovali… Každá zkušenost něco stojí a získat stoprocentní jistotu ve všech nástupech, celkový přehled i autoritu opravdu potřebuje asi více času, než ten, který jsem dostal. Asi jsem nedokázal stát se zárukou, že když totálně selže dirigent, tak ukočíruju celý orchestr. A snad jsem byl na německé poměry i moc uvolněný a rád se i zasmál. Takže jsme se v dobrém rozešli s tím, že mě v případě potřeby jako výpomoc osloví.
Tím vaše orchestrální aktivita skončila?
Na to asi nemohu jednoznačně odpovědět. Roční působení u DSO je pro mě velmi cenná zkušenost a jsem velmi rád, že jsem ji mohl získat a nevylučuji, že se ji pokusím někde znovu zúročit. Možná zkusím konkursy na prvního koncertního mistra u některých německých orchestrů. Na takové pozici totiž máte dost prostoru i pro vlastní koncertní aktivity. Bude ale záležet, jak se bude vyvíjet moje sólová dráha.
Kdybyste musel volit mezi pozicí tutti hráče Berlínské filharmonie a sólovou dráhou houslisty v Čechách, co by zvítězilo? Možná bych si časem nadával, ale volil bych sólovou kariéru.
Čím se zabýváte teď? Studuji řadu nových skladeb, mimo jiné i Brahmsův koncert pro červnové hostování v Ostravě a Kroměříži. Mezitím mám nějaké recitály po Čechách a moc se těším na spolupráci s Jiřím Bártou na jeho festivalu v Kutné Hoře. Letos mě také čekají koncerty s Pražskou komorní filharmonií a Kryštofem Mařatkou ve Francii.
Poslední obligátní otázka. Na jaké housle hrajete? Díky studiu v Německu jsem se mohl přihlásit do soutěže Deutsche Stiftung Musik Leben v Hamburku. Nadace má kolem sta smyčcových nástrojů a podle výsledků bodování v soutěži pak půjčují každý rok mladým lidem špičkové nástroje. Já jsem v soutěži natolik uspěl, že už třetím rokem hraju na housle z cremonské dílny Enrica Cerutiho z roku 1845. Jelikož věkový strop pro podporu je v nadaci 28 let, tak se obávám, že budu muset tento rok housle vrátit. Zkusím tedy jiné nadace nebo soukromé sbírky.
Čím je pro vás hudba a co byste rád v životě dokázal? Své hudební nadání beru jako dar. Je pro mě něčím jako dýcháním. Bez ní bych se prostě neobešel. Rád bych se jí uživil a rád bych, abych dokázal vždy interpretovat veškeré své představy a vyjádřil tak to, co nelze vyjádřit slovy.
