Nad Prahou se klene blízký příchod zimy, a koruna metropole, Pražský hrad se sousedícím palácem Arcibiskupství, se chystají oslavit advent. V tom čase očekávání nastává chvíle k zamyšlení nad uplývajícími dny, a také nad tím, co přináší člověku hudba toho času. V pokojných prostorách arcibiskupského paláce o ní přemítá titulární biskup marcelliánský a pomocný biskup pražský, Václav Malý. Často bývá zmiňován jako symbol protikomunistického odporu a lídr Listopadu 1989, ale on sám to tak necítí. Je především osobností ducha, jíž je vlastní i vztah ke kráse života a umění. Tak také vnímá hudbu, tu klasickou, vážnou, hodnotnou.
I nerovná cesta životem strastí a útrap může být krásná. Tak jste ji jistě za přispění hudby vnímal i vy. Od dětství a mládí jsem se setkával s hudbou. Chodíval jsem do Rudolfina na koncerty souboru Ars rediviva Milana Munclingera a to byly moje první kontakty s koncertním provedením klasické hudby. Od té doby se snažím čas od času navštěvovat nějaký koncert. Když jedu v autě, poslouchám nejraději Český rozhlas 3 Vltavu, nebo Classic FM, kde dávají převážně klasickou hudbu.
Zněla u vás hudba doma ve vašem dětství a mládí? Maminka hrávala na klavír, ale později jí na to nezbýval čas. Mám tři sestry a neměla s námi málo práce. Všechny tři pěkně zpívaly a já jsem se taky vždycky rád přidal. Dneska zpívám už jen málokdy. Spíš když se sejdu s přáteli při nějakém příjemném posezení. Nejvíc to bývají lidové písně.
Hrajete na nějaký hudební nástroj? Začal jsem hrát na klavír dost pozdě, až v sedmé třídě, protože jsem byl velmi živé, neposedné dítě. Učil jsem se s vervou, ale jen do maturity. K mé lítosti v semináři k tomu nebyl dán prostor. Nedosáhl jsem ve hře vyššího stupně, takže si dnes hraji na klavír jen sám pro sebe. Hrával jsem často Bacha, také Měsíční sonátu Beethovena, ale zdaleka to samozřejmě nedosahovalo úrovně, s níž bych mohl třeba veřejně vystoupit. Dnes už nemám čas cvičit, takže je to moje hraní jen hrou v tichu soukromí.
U kněze se nejspíš předpokládá nutnost umět zpívat. Je to tak. V semináři jsem byl členem pěveckého souboru, který vedl páter Josef Olejník, magister gregoriánského chorálu a skladatel duchovní hudby. Zpíval jsem druhý tenor. Musím se ale přiznat, že dnes při bohoslužbách nezpívám. Mám určité bloky, které mi v tom brání, a nejhorší je to, že si vždycky hned uvědomím, že mi hlas sjel do falešného tónu. Než to v tu chvíli napravím, už je melodie jinde. Je to sice lidské, ale raději přece jen neoblažuji věřící svým sólovým zpěvem. Rád si ovšem společně zazpívám při bohoslužbě melodicky hodnotné a textem kvalitní chrámové písně.
Hudba je historicky spojena s bohoslužebnými texty. Na co byste z této oblasti poukázal? Stojí vždycky za to poslechnout si některá duchovní díla velkých autorů. Právě nedávno jsem slyšel v Rudolfinu Bachovu Velkou mši h moll v podání Schleswig-Holstein Musikfestival Chor und Orchester s dirigentem Rolfem Beckem a znamenitým sborem. Bylo to skutečně nádherné. I člověk, který se nevyzná v liturgii a v křesťanské tradici, může být uchvácen. Stejně tak například Mozartovy mše a duchovní skladby a Beethovenova Missa solemnis, to všechno jsou skvosty, které patří k pokladu hudební kultury. Taková hudba uvádí do rozpoložení, které jinak slovy ani gesty nevyjádříte. Člověk, který se chce dotknout nehmotné krásy, by neměl hudbu rozhodně minout. Domnívám se ale, že není na místě dělit hudbu na duchovní a tu ostatní. Každá kvalitní hudba poukazuje někam hlouběji, dál a výš, nad všednost, a v tom smyslu je každá dobrá hudba „duchovní“.
Jste podporovatelem toho, aby v chrámu zněla hudba i mimo obřady? Jsem si vědom, že ne každá hudba se hodí k liturgii. Dnes se ale zdůrazňuje v chrámu aktivní účast přítomných, ne jenom naslouchání. V kostele vždycky rád pochválím sbor či orchestr, když mají dobrou úroveň, a vždycky je rád povzbudím. Myslím si, že je důležité, že vůbec mají chuť něco společně vytvářet, že tomu věnují čas, a tím i kultivují své jednání a vidění. Když jedu do nějaké farnosti, vždycky se ptám, zda mají sbor, ať už dětský nebo dospělý, a bez ohledu na kvalitu momentálního provedení je pobízím, aby v muzicírování pokračovali. Mimo liturgii podporuji koncerty, na něž přicházejí i „nevěřící“.
Jak vůbec nacházíte při své náročné práci pro poslech hudby čas? Hudba je pro mě branou k meditaci, k povznesení se nad všedností, je osvěžením a odpočinkem, podstatně a neoddělitelně k mému životu patří. Nejsem znalec, nejsem odborník, vnímám ji spíše pocitově. Chápal bych jako veliké ochuzení, kdybych tuto oblast zanedbával. Vždycky se dá pro ni při dobré vůli čas vyšetřit. Nechci být jenom »aktivistou«, který jde z akce do akce, a nic víc. Mám-li dávat, pak musím taky přijímat. A toto je pro člověka jedinečná podoba komunikace, způsobem, jak vstoupit do duchovní oblasti. Člověk, který se snaží o duchovní růst, by ke kultivaci svého jednání, myšlení a vidění neměl hudbu vynechávat.
Jak vidíte moderní hudbu mladých lidí, skupin s kytarami a netradičními nástroji? Jako součást bohoslužeb? Jsem si vědom toho, že ne vždycky jejich skladby a texty jsou kvalitní, ale na druhé straně si myslím, že když mají mladí lidé chuť se při bohoslužbě aktivně vyjádřit po svém, tak proč jim v tom bránit. Nijak se tomu neuzavírám, jsem však toho názoru, že je dobré mít je k tomu, aby se dostávali ke stále vyšší kvalitě. Upřímně řečeno, sám si raději poslechnu Bacha, Pachelbela nebo Buxtehudeho. Je to nesouměřitelné. Někdy se ale člověk během obřadu dostává do jistého rozporu s tím, nakolik má dát prostor pasivnímu naslouchání, nebo aktivnímu zapojení se do bohoslužby. Je to individuální, také podle atmosféry místa. Sám jsem ale vždycky dával možnost mladým lidem, aby se hudebně projevili, někdy i přes odpor části většinou starší generace.
Bylo to stejné za vašeho kněžského působení ve Vlašimi, v Plzni a v Praze u sv. Gabriela a u sv. Antonína? Když jsem byl jako mladý kaplan ve Vlašimi, byl tam jen varhaník, v Plzni už mladí hrávali na kytary. Pak jsem po dlouhou dobu nemohl veřejně působit. Po roce 1989 na Smíchově hrál už zase velmi dobrý varhaník a poté v Holešovicích jsem mohl dát prostor hudební skupině s kytarami.
Byla hudba součástí vašeho života i v období před Listopadem? Myslím tím etapu let vašeho členství ve VONS, pak nasazení na práci zeměměřičského figuranta, dobu vazby a zaměstnání topiče pražských hotelů. Ve společnosti kolem Václava Havla klasika nepochybně neměla hlavní slovo? To záleželo na jednotlivcích. Rozhodně jsem svou zálibou své souputníky neovlivňoval. Ovšem i když tíhnu ke kvalitní vážné hudbě, mám také rád jazz, poslechnu si i country, folk a pěkný rock'n'roll. Mezi námi kolem Charty 77 bylo velmi rozmanité světonázorové spektrum, a nepamatuji se, že bychom snad někdy šli společně na koncert klasické hudby. Někteří jednotlivci k ní tíhli, ale více jich inklinovalo k hudbě, kterou provozovali Plastic People.
Přikláním se k tomu, že dáváte při poslechu hudby přednost soukromí, nežli byste poslech sdílel s jinými. A že i sama hudba a její výběr je vaší ryze osobní záležitostí. To jste mě odhadla dobře. Zajímá mě taková hudba, která mě nikam netlačí, která mi dává prostor pro meditaci a pro niterný prožitek v soukromí. Vůbec nemám rád masovost a povrchní dobovou módu. Nemám ani rád typ nonartificiální hudby, která je agresivní a nenechává člověku sebemenší prostor, aby se vůči ní nějak projevil. Proto také určitému typu takové hudby nerozumím, a i když ji neodsuzuji, dávám přednost té, která mě zve, vtahuje, přináší mi silný emociální prožitek, ale zároveň mi ponechává svobodu.
Jste členem rady „Spravedlnost a mír“ při České biskupské konferenci, která pečuje o dodržování lidských práv, a díky tomu cestujete po světě. Máte možnost vnímat v navštívených zemích hudbu tamních komunit? Bohužel se mi na mých cestách nedaří dostat se na nějaký koncert. Určitě by mě bylo zajímalo pojetí klasiky orchestru čínského nebo běloruského. Dobře si ale pamatuji na jednu návštěvu kavárny v kubánské Havaně, na spontánnost zpěvu jejích návštěvníků. Třebaže žijí v nesmírné bídě a nesvobodě, dovedou se uvolnit a dát ve své krásné španělštině zpěvem průchod srdečnosti a bezprostřednosti. Dokonce mi napověděli slova těch písní, a tak jsem se k nim zpěvem připojil. Jiný zážitek jsem měl v Handžou, kde na tržišti zpíval starý Číňan jakési lidové písně, v naprosto jiném stylu nežli je evropský. Byl neunavitelný, poslouchal jsem ho asi hodinu. Okolo něj bylo shromážděno velké množství lidí, kteří nezpívali, jen si s ním tiše pobrukovali a byli neuvěřitelně soustředění, že ani nevnímali své okolí. To mě doslova uchvátilo. Rád bych poznal v těch zemích jejich hudebnost o něco víc.
Byl jste také v Čečně, Gruzii, na Kavkaze a v Mongolsku. Tam asi hudba není dnes na předním místě zájmu. Máte pravdu. Ty země žijí opravdu jinými starostmi. Nicméně při letošní cestě po Mongolsku jsem si koupil cédéčko s typickou tamní muzikou. Je to ale tak naprosto jiný styl, že jsem si ji sice pozorně vyslechl, ale zatím jen jednou.
Vraťme se do Evropy. Máte své oblíbené hudební skladatele? Jmenoval bych po Bachovi na předním místě Gustava Mahlera, jehož symfonie mají uzemňující hloubku. Samozřejmě i našeho Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, zvlášť jeho opery Řecké pašije a Hry o Marii, Leoše Janáčka a Dmitrije Šostakoviče. To jen namátkou. Rád mám také barokní hudbu, a ne jen notoricky známé autory. Záleží na náladě, kdy koho chcete poslouchat. Neříkám, že bych vždycky všemu rozuměl, ale cítím třeba právě v Šostakovičově hudbě její dramatičnost a náboj. Poslouchám také občas něco ze soudobé české tvorby, například skladby Petra Ebena, Jana Hanuše, ale i Marka Kopelenta. Vloni jsem slyšel v Rudolfinu Requiem Milana Slavického, které mě skutečně bezprostředně citově oslovilo.
A co vaši známí a přátelé mezi interprety? Mám rád Guarneri trio, které tvoří houslista Čeněk Pavlík, violoncellista Marek Jerie a pianista Ivan Klánský. Jejich interpretace mě vždycky upoutají svou velmi vysokou kvalitou. Některé skladby mají už tak zažité (například Dumky Antonína Dvořáka), že jejich provedení nemá podle mě konkurenci. Jsou to moji oblíbení hudebníci… V poslední době mě zaujal pianista Martin Kasík. Též jsem měl vždycky velmi rád Ivana Moravce, kterého jsem už dlouho neslyšel, a samozřejmě Josefa Suka v období jeho vrcholného působení. To je nepochybně člověk políbený od Boha. A jistě i skvělého pianistu Svjatoslava Richtera. Z dirigentů mám rád Jiřího Bělohlávka, z varhaníků Jaroslava Tůmu. U všech jmenovaných mě nejspíš zajímá nejvíc to, co mně samotnému je blízké. Nemám rád projev na efekt, něco, čím hledí umělec jenom navenek zaujmout. Pokud to sám mohu posoudit, právě u nich je patrná soustředěná příprava, poctivá snaha vyloupnout z díla jádro a bez okázalosti je sdělit posluchači.
Je jasné, že se dokážete při poslechu ponořit do nitra skladby. K poslechu hudby přistupuju spontánně. Trošku lituju odborníky, kteří vědí, co je v partituře, a podle toho skladbu poslouchají a rozebírají. Já do ní tak hluboce nevidím a cítím to naopak pro sebe i jako určitou výhodu, s níž se nechávám do dění bezprostředně vtáhnout. Ne všechno mi ale vždycky sedí, třeba pokud jde o tempo skladby. Nejsem ovšem schopen odhadnout, jak by to správně mělo být, jak to ve skutečnosti autor zamýšlel, ale cítím to po svém.
Upoutá vás víc hudba uklidňující nebo bouřící, vzrušivá a vznešená? Jak kdy. Spíš bych řekl, že hudba povznášející a rozhodně vytrhující mě ze všednosti. Po takovém poslechu a velkém zážitku se zase vracím rád ke svým povinnostem. Řeknu to možná trochu nadneseně: Pro mě je dobrá hudba okénko k Bohu, ať už svou lehkostí, jiskřivostí, bezstarostností, ale třeba i svým hlubším, někdy až vážným a těžkým ponorem. Rozhodně nemohu říct, že jen takový typ hudby je pro mě tím jediným. Mám rád hudbu impresionismu, stejně jako malířství té doby, a vnímám u obou těch uměleckých směrů jakési přírodní jiskření a sluneční jas.
Mluví k vám stejnou vznešeností poetika přírody, krása lesů, vody a oblaků? To určitě. Strašně rád poslouchám šplouchání plynoucí vody skalních potůčků. Mám rád lesní klid, a tak se i rád v přírodě zastavím a vnímám tok vody, šumění lesa a stejně lehký vánek jako bouřlivý vichr, pokaždé v jiném zvukovém zabarvení. Tam se mi příroda spojuje s hudbou. Taky rád poslouchám zpěv ptáčků. Ale nejsem ten, kdo pozná, který právě zpívá. To houslista Čeněk Pavlík zná desítky ptáků a rozpozná je po zpěvu. Tak to já neumím. Zato slyším v lese šelest listí stromů, a s tím i rytmus jeho chvění. Je to zase hudba. Řekl bych také, že všechno to vnímám víc teď, než kdysi v mládí.
Myslíte si, že by prospělo člověku, aby se hodnotnou hudbou a vůbec uměním zabýval víc, zvlášť v dnešní neklidné, rušné, hlučné a rozptylující době? I ve své službě pozoruji, jak se člověk může nechat někdy zotročit, dát si nasadit chomout i v mnoha bohulibých aktivitách. Zdá se mi, že pro život je důležité, aby se člověk dovedl zastavit, podívat se na sebe zvenčí, uvědomit si, co je v životě důležité a zamyslet se nad tím, co koná, zda to má nějaký smysl. A taky si ten život umět zjednodušit. K tomu přispívá klid, možnost usebrání. Právě hudba je jednou z těch nabídek k vyrovnanosti a soustředění člověka. Totéž je ale pro mě i výtvarné umění. Chodím na výstavy, ne abych jen hltal poznatky. I tam mě zrakový vjem vede k soustředění.
Zdá se mi, že pořád žijeme v poklusu a stále víc máme potíž se skutečnou koncentrací. Člověk žije uprostřed mnoha věcí, a to ho nejen v duchovním, ale v každém jiném povolání rozptyluje, zavádí do rutiny. Tomu se já velmi bráním. I ze sebezáchovného a sebevýchovného důvodu hledám zklidnění v hudbě.
Vaším životním heslem je „Pokora a pravda“. Jaká hudba podle vás nejpřesněji vyjadřuje obsah těch slov? U každého opravdu velkého autora je v jeho hudbě pravdivost a pokora před velkým tajemstvím tvorby, před velkým darem, který dostal. Mně se pokora a pravda zobrazuje především v hudbě Johanna Sebastiana Bacha. Cítím u něj, jak s odevzdaností oslavuje Tvůrce, a přitom sám ustupuje do pozadí. Je to hudba naprosto pravdivá, bez jediného falešného tónu.
Svěřte se, s jakou hudbou nejraději prožíváte vánoční čas? Možná, že jsou už mnozí přeposlouchaní České vánoční mše Jakuba Jana Ryby a právem konstatují, že její úroveň nesnese příliš vysoká měřítka, ale já si ji pokaždé zase znovu rád poslechnu. Znám ji už nazpaměť, ale vždycky je pro mě oživením. Slýchám ji v nejrůznějších provedeních, někdy i od skutečných amatérů, ale pokaždé mě dostane. A pokud nelze jinak, aspoň si ji poslechnu na cédéčku. V období Vánoc rád poslouchám i něco z barokní hudby. Bohužel nemám dost času, abych se soustavněji věnoval nahrávkám ze své bohaté sbírky CD, zvlášť proto, že poslech nespojuji nikdy s ničím dalším, třeba s četbou. Pro mě musí hudba znít tak, abych ji plně vnímal, a nemůže být jen kulisou. Tím si ovšem žádá svůj čas k poslechu, a proto také u mě víc převažuje návštěva koncertů.
Jaké poselství předáte čtenářům HARMONIE do předvánočních dnů a času Vánoc? Aby měli stále víc radosti z obrovské nabídky a velikého daru hudby. Já ji pro svůj život chápu jako naprosto nezasloužené obdarování a štědré pozvání k hostině radosti.
