Symfonický orchestr Českého rozhlasu slaví v koncertní sezoně 2016/2017 devadesátiny. Chce bořit zdi, budovat nové cesty k posluchačům a mosty mezi žánry. Je také jedním z mála tuzemských orchestrů, které mají pozici dramaturga. V HARMONII 9/2016 jsme uveřejnili rozhovor se šéfdirigentem SOČRu Ondrejem Lenárdem, před zahajovacím koncertem v pondělí 26. září nabízíme názory Josefa Třeštíka, jenž je dramaturgem nejen rozhlasového tělesa, ale od roku 2015 i festivalu soudobé hudby Contempuls. Nejdříve ale krátké curriculum vitae.
Josef Třeštík je dramaturgem orchestru od září 2015. Sedm let (2008-2015) působil jako hudební redaktor Českého rozhlasu Vltava, kde se věnoval zejména pořadům o soudobé a staré hudbě. Připravil desítky vydání programových cyklů Hudební fórum, Musica antiqua, Akademie a Slovo o hudbě a podílel se na přímých přenosech a záznamech koncertů festivalů Pražské jaro, Hudební fórum Hradec Králové, Letní slavnosti staré hudby nebo BBC Proms. Vytvořil série pořadů mapujících domácí i zahraniční scénu soudobé hudby a natočil rozhovory s osobnostmi, jako jsou Hans Abrahamsen, Lasse Thoresen, Paul Hillier, Laurence Dreyfus nebo Jordi Savall. Dramaturgicky se podílel na vysílání stanice D-dur a reprezentoval Český rozhlas na Mezinárodní tribuně skladatelů pořádané Mezinárodní hudební radou v Paříži, Lisabonu, Vídni, Stockholmu a Praze. Před nástupem na Vltavu vybíral hudbu pro ranní Mozaiku. Na taneční konzervatoři Duncan Centre vedl semináře o soudobé hudbě a přednášel na New York University v Praze. V roce 2012 připravil hudební složku výstavy kurátora Otto Urbana věnované stému výročí otevření Obecního domu. S hudbou začínal, když jej soukromě učila na klavír Eliška Kleinová, sestra skladatele Gideona Kleina. Absolvoval třídu s hudebním zaměřením Gymnázia Jana Nerudy. Vystudoval skladbu na HAMU v Praze, dále studoval na Royal College of Music v Londýně a soukromě u Louise Andriessena v Amsterdamu.
Jaká je úloha hudebního dramaturga? To záleží na tom, kde dramaturg působí. Festival Contempuls je úzce zaměřený na soudobou hudbu a nemá své rezidenční hudební těleso. Zveme specializované soubory a hudebníky spojené s konkrétním repertoárem. Zveme je proto, že skvěle hrají velmi specifikou hudbu. SOČR, stejně jako všechny symfonické orchestry, je velká instituce a očekává se, že bude hrát skvěle velmi různorodou hudbu. Dramaturg orchestru by měl připravovat programy jednotlivých koncertů a současně promýšlet sezonu jako celek. Podle mě by neměl jít přímočaře na ruku dirigentům ani se podbízet publiku, i když k oběma by se měl chovat s respektem. Já osobně se snažím vymýšlet takové programy, které mi v pražském hudebním životě chybí.
Tedy co všechno děláte a za co nesete odpovědnost? Připravovat programy tří koncertních řad, tedy 12 koncertů klasické řady R v Dvořákově síni Rudolfina, podílím se na programu řady N nazvané Nové Horizonty a nově také vytvářet program komorní řady S v historické budově Českého rozhlasu na Vinohradech. Dále připravuji dramaturgii výjimečných projektů a navrhuji sólisty i hostující dirigenty. Nicméně tam je to vždy věc debaty našeho užšího týmu – ředitele orchestru Jakuba Čížka, manažera Ondřeje Kotrče, který je z nás u orchestru nejdéle, a producenta Vojtěcha Šafaříka, který má skvělý přehled o zpěvácích. To se týká hlavně repertoárových skladeb. Pokud přijdu s návrhem nějaké velmi specifické skladby, obvykle mám jasnou představu i o sólistovi, který by ji měl hrát. Poradní hlas jsem měl také u nové PR kampaně orchestru vedené kolegyní Ilonou Topolovou. Nerozhoduji o studiovém natáčení orchestru, to má na starosti dramaturgyně Vltavy Vladimíra Lukařová.
Děláte ve vztahu k dirigentům nebo k vedení Českého rozhlasu kompromisy? Vedení Českého rozhlasu do dramaturgie nezasahuje. Můj šéf Jakub Čížek, který si mě jako dramaturga vybral, někdy ano. Ale s ním se mi spolupracuje výborně a vše je věc diskuze. Je to velmi otevřený člověk a i když se mu třeba nějaký můj návrh hned nezdá, nikdy jej rovnou nezamítne a vždy si konkrétní skladbu poslechne. Je to manažer, kterého zajímá i samotná hudba, ne pouze její společenský aspekt, což není úplně časté. Pokud jde o dirigenty, kompromisy občas dělat musím. Ale to je pochopitelné, protože jsou to oni, kdo partituru uvádí do života. Když je dirigentovi jedno, co bude dirigovat, je to podezřelé. Pokud má být provedení přesvědčivé, dirigent musí za tím, co uvádí, stát. Orchestr tvoří velké množství muzikantů s odlišným vkusem a dirigent je musí všechny strhnout, získat na svou stranu, abych tak řekl. Pokud on sám o skladbě není přesvědčený, provedení nemůže být dobré.
Před několika lety jste byl redaktorem stanice Vltava. Nyní se podílíte na tvorbě nové tváře rozhlasového orchestru. Je to pro vás kvalitativní změna? Je to výrazná změna. Na Vltavě jsem se toho hodně naučil, mohl mluvit se spoustou zajímavých hudebníků a díky přístupu do databáze Evropské vysílací unie jsem slyšel obrovské množství skvělých koncertů z celého světa, ke kterým bych se jinak nedostal. Nicméně je to strašně rychlé médium, takový kolotoč, a přiznám se, že jsem toho měl po sedmi letech dost. Hudební redaktor na Vltavě má pod sebou programové řady a přímé přenosy, které sám připravuje nebo na nich spolupracuje s externisty a je za jejich obsah zodpovědný – trochu jako kdyby plnil rubriky v novinách. Těch pořadů je ale strašně moc, někdy jich bylo víc než sedm za týden, a ke všem musí dodávat i podklady pro propagaci. U SOČRu připravuji menší množství velkých projektů, což mi v současné době vyhovuje víc. A když se mi pak třeba povede k realizaci připravit neobvyklý a v rámci českého prostředí snad i objevný program, nebo dám dohromady dva muzikanty – dirigenta a sólistu nebo dirigenta a skladatele – a ti dva si umělecky rozumí a z jejich spolupráce vznikne něco nového a hodnotného, mám pak pocit, že má práce dává smysl.
Řada českých orchestrů, a to včetně České filharmonie, dramaturga nemá. Je to špatně, nebo je dramaturg postradatelný…? Nevím, jestli to musí být vyloženě dramaturg, ale u orchestru by měl být někdo, kdo o sezoně přemýšlí důsledně z hlediska programu. Když program celé sezony plánuje šéfdirigent a navíc má coby hudebník poměrně úzce vymezený vkus, hrozí, že se na programu budou objevovat jen ty skladby, které by sám chtěl dirigovat. Pokud o programu rozhoduje ředitel, může se stát, že se soustředí především na hvězdná jména, která sezoně dodají lesk, ale konkrétní skladby zas tolik řešit nebude. V případě České filharmonie jsem trochu rozpačitý. Pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka a ředitele Davida Marečka podle mě hraje nejlépe za posledních dvacet let, má pozoruhodné a odvážné edukativní programy, jenže po dramaturgické stránce trochu stagnuje. Jednotlivé skladby se na můj vkus příliš často opakují a jsou to často ty nejčastěji hrané repertoárové kusy. Třeba v loňské sezoně jsem slyšel Čajkovského Klavírní koncert b moll skvěle zahraný Behzodem Abduraimovem. V té letošní bude hrát stejný koncert Jean-Yves Thibaudet, což je mimochodem také skvělý klavírista. Na programu mi dále chybí více té opravdu zajímavé a i v mezinárodním kontextu relevantní současné hudby a hudby 2. poloviny 20. století. Dlouho jsem si myslel, že Česká filharmonie neví, kteří čeští skladatelé ji píší, nicméně když před několika lety vypsala skladatelskou soutěž a do poroty obsadila mimo jiné Miroslava Srnku a Martina Smolku, v Praze žijící skladatele, kteří už v té době za sebou měli opravdu velká provedení v zahraničí, zejména v Německu, došel jsem k názoru, že o nich filharmonie ví, ale že jejich hudbu prostě nehraje. Místo toho v loňské sezoně uvedla megalomanské oratorium Miloše Boka, jehož ultrakonzervativní hudba podle mě není příliš zajímavá. Česká filharmonie má ambice a zcela jistě i potenciál začlenit se mezi ty nejlepší světové orchestry. Jenže pokud mohu soudit ze své zkušenosti z Anglie, Holandska a Německa, kde jsem měl možnost slyšet spoustu koncertů, v tomto ohledu za nimi hodně zaostává. Vypsat skladatelskou soutěž je jistě záslužné, ale orchestr takových kvalit a historie by měl sám cíleně oslovovat ty nejlepší české a klidně i zahraniční skladatele a objednávat a premiérovat jejich skladby, za které jim odpovídajícím způsobem zaplatí. Je to podobné, jako když ke spolupráci přizve špičkového sólistu nebo dirigenta. Také na něj nevypisuje soutěž. Obojí je umělecká spolupráce postavená na důvěře.
Jak moc či málo se podílejí na tvorbě dramaturgie dirigenti SOČRu? Jaká je s nimi komunikace? To je velmi různé. Šéfdirigent Ondrej Lenárd má zcela pochopitelně své představy o tom, co by chtěl provést. Když jsme začali na sezoně pracovat, poslal mi soupis oněch děl a já jsem z nich jednotlivé programy vytvořil tak, že jsem je doplnil skladbami, které považuji za dobré uvést a navíc by s těmi, co vybral on, nějakým způsobem komunikovaly. Přál si uvést například Čajkovského Manfreda, Život hrdinův Richarda Strausse nebo Mahlerovy Písně o mrtvých dětech – ty nakonec bude zpívat skvělý rakouský barytonista Markus Werba. Jsem moc rád, že si mnou nechal doporučit třeba Hommage à Hieronymus Bosch Svatopluka Havelky nebo Foersterův Violoncellový koncert, který zahraje Michal Kaňka. Zajímavým způsobem do dramaturgie zasáhl Stefan Asbury, specialista na americkou hudbu, kterého jsme oslovili kvůli provedení Tří míst v Nové Anglii, což je jedno z nejpozoruhodnějších děl Charlese Ivese. Asbury navrhl do programu zařadit skladbu Slonimsky’s Earbox Johna Adamse inspirovanou rusko-americkým hudebníkem a muzikologem Nicolasem Slonimským, který Ivesovu skladbu coby dirigent premiéroval. Zajímavé bylo také jednání s Tomášem Netopilem. Zeptal jsem se ho, jestli by neprovedl Klavírní koncert Miroslava Srnky. To je poměrně komplikovaná partitura a typ hudby, kterou české orchestry často nehrají. Tomáš Netopil si nechal poslat partituru, prostudoval ji a až pak řekl, že koncert provede. To je velmi profesionální přístup a já si ho velmi vážím. Možná se mnou mnozí skladatelé nebudou souhlasit, ale já si myslím, že je lepší nějaké nové dílo raději nehrát, než ho zahrát polovičatě. Jedna z věcí, která soudobé hudbě škodí ze všeho nejvíc, je špatné provedení.
Vytváříte programy všech koncertních řad, tj. R, N a S? Vytvářím program řad R a S, nejmenší podíl mám na řadě N, u které působím spíše jako konzultant. Když mě ředitel orchestru více než před rokem oslovil a začali jsme se bavit o jeho představách, hned jsem mu řekl, že s projekty výrazně přesahujícími k popu nebo rocku mu moc nepomůžu, protože se ani v jednom ani v druhém moc nevyznám. Pokud jde o letošní sezonu, tak z řady N jsem ve spolupráci s dirigentem Hernandézem-Silvou připravil jen program španělské a iberoamerické hudby nazvaný SOČR v rytmu kastanět.
Bude tradiční série v Rudolfinu v jubilejní sezoně tradiční nebo se v něčem odlišuje od minulosti? Abych byl upřímný, já minulost orchestru zas tolik neřeším, nemám potřebu se vůči ní vymezovat. Raději se soustředím se na to, co mi připadá zajímavé. Když se podíváte na 90. sezonu, asi si všimnete, že je v ní o něco více hudby 20. století, než bylo zvykem. A také více méně známých skladeb klasiků, které se z nějakého důvodu nehrají, nezaslouženě, dle mého soudu. Našim cílem je připravovat takové koncerty, na kterých se budou tyto méně hrané skladby smysluplně doplňovat se známějšími repertoárovými kusy a snad s nimi i na vnitřní rovině komunikovat. I v minulosti hrál SOČR hudbu současných autorů, ale my jsme si řekli, že bychom rádi přímo podněcovali vznik nových děl a cíleně dojednávali skladby od jednotlivých skladatelů, které si sami vyberme. Letos padla volba na Pavla Zemka Nováka, což je v Brně žijící skladatel starší střední generace, příští rok mu bude 60. Velmi kreativním způsobem pracuje s jednohlasem, o čemž svědčí i to, že jeho hudba je zvukově nesmírně bohatá a soudě podle rozpracované partitury, kterou mi nedávno ukazoval, také velice barevná. Já ho pokládám za jednoho z nejoriginálnějších českých skladatelů současnosti. Přitom je to velmi skromný člověk ponořený do hudby, duchovně založený. Vzdáleně mi připomíná, jestli si mohu pomoci takovou paralelou, Bohuslava Reynka. Žije trochu v ústraní, nemá mobil a moc nepoužívá ani e-mail. Dělá si svoje, jakoby nedbal na aktuální trendy, nicméně studoval u George Benjamina v Londýně a Gérarda Griseyho v Paříži a umělecky je v kontaktu s děním ve světě. Na objednávku SOČRu píše vokální Šestou symfonii na text Františka z Assisi. Zazní 6. února na koncertě s ženskou částí Pražského filharmonického sboru nazvaném Psáno pro SOČR. Hlavní hostující dirigent Tomáš Brauner na něm dále uvede Debussyho ranou, ale překrásnou kantátu La damoiselle élue a Stravinského Petrušku.
B. Ealovega.jpg)
Přibližte čtenáři podle vás stěžejní konkrétní projekty 12 rudolfínských koncertů. Sezonu zahájí 26. září beethovenovský program šéfdirigenta Ondreje Lenárda a vynikajícího mladého houslisty Jana Mráčka. Druhý koncert, koná se hned 3. října, vznikal s myšlenkami na Vltavu, která všechny naše koncerty přenáší přímým přenosem, a kde letos probíhá Americký rok. Už zmiňovaný dirigent Stefan Asbury, který řídí takové orchestry jako Boston Symphony, Losangeles Philharmonic nebo Gewandhausorchester v Lipsku, uvede kromě Ivese a Adamse ještě hudbu Aarona Coplanda a spolu s v New Yorku žijícím českým klavíristou Davidem Kalhousem Druhou symfonii Leonarda Bernsteina. Je to trochu jiný Bernstein, než jaký se většině lidí vybaví – lyrický a vlastně dost tragický. Symfonie je napsaná krátce po druhé světové válce a podle stejnojmenné básně W. H. Audena nese název Věk úzkosti. Na začátku listopadu, čtvrtého, pořádáme v Rudolfinu mimořádný, de facto třináctý koncert s polským dirigentem Michałem Nestorowiczem a Lukášem Vondráčkem, letošním vítězem prestižní Soutěže Královny Alžběty. Jsme prvním českým orchestrem, se kterým bude Lukáš Vondráček po svém triumfu hrát, a jsme moc rádi, že přijal naše pozvání a provede Prokofjevův Třetí klavírní koncert. Ne úplně standardní bude také koncert 28. listopadu, kdy bude naším hostem Christian Lindberg, švédský virtuos na trombón, který posunul vnímání toho, co vůbec lze na tento nástroj zahrát. Mj. podnítil a premiéroval vznik nových skladeb od autorů, jako jsou Luciano Berio, Arvo Pärt nebo Alfred Schnittke. Jenže on už delší dobu kromě hraní také diriguje a dokonce skládá a se SOČRem se představí ve všech třech rolích. Tomáš Netopil, se kterým orchestr pracuje pravidelně, uzavře podzimní část sezony provedením kantáty Kytice Bohuslava Martinů a českou premiérou Klavírního koncertu Miroslava Srnky, ve světě asi nejznámějšího žijícího českého skladatele současnosti. Sólový part přednese Nicholas Hodges, který skladbu před několika lety premiéroval ve vídeňském Musikvereinu. Další skvělý klavírista je Francouz Jean-Efflam Bavouzet. Ten 20. března zahraje Ravelův Koncert pro levou ruku, což je jeden z pilířů jeho repertoáru. Celou sezonu pak 19. června uzavře šéfdirigent Lenárd provedením monumentální Mahlerovy Druhé symfonie s Českým filharmonickým sborem Brno.
Série Nové horizonty v této sezoně pořádáte nejen v Obecním domě, ale i ve Foru Karlín. Povězte mi o její koncepci. Cílem této řady je ukázat orchestr v jiném světle a představit ho lidem, kteří by na něj do Rudolfina nejspíš nepřišli. Do Fora Karlín jsme část koncertů přesunuli proto, že secesní a velmi zdobná Smetanova síň Obecního domu se pro koncerty blížící se popu nebo rocku nehodí ani esteticky, ani akusticky. V Karlíně pořádáme dva – 23. listopadu vystoupení SOČRu se skupinou Tata Bojs spoluorganizované Radiožurnálem a 24. dubna 3FREE MEN SHOW, což bude z části improvizované přestavení, které coby klavíristé a moderátoři potáhnou Ondřej Brzobohatý a Ondřej Brousek. V Obecním domě kromě zmiňovaného koncertu s iberoamerickou hudbou posluchačům nabídneme spojení členů SOCŘu s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma, taktovku si budou předávat dlouholetý šéfdirigent orchestru Vladimír Válek s kapelníkem Vladem Valovičem. Tomáš Brauner tu zase uvede program nazvaný Tenkrát v Itálii s hudbou a promítáním ukázek z klasických italských filmů.
Nové horizonty, jež kdysi inicioval Jan Simon, pořádá SOČR už třetím rokem, takže je už možné ohlédnutí. Naplňují se představy vedení ČRo, a vlastně i vaše, ohledně zájmu veřejnosti a úrovně? Skutečně oslovují náročnou hudbou „nepolíbené“ lidi? A nezůstávají moderátorské výkony Lucie Výborné a Jana Pokorného za hudebními výkony? Mně se to obtížně posuzuje, protože větší část oněch koncertů nepřipravuji a nejsem ani jejich typickou cílovou skupinou. Nicméně si myslím, že oproti minulosti se jejich koncepce trochu posouvá. Vedení orchestru jde o to, aby byly jednoznačně tematicky vyhraněné, a připadá mi, že hudba na jejich programech není zas tak náročná.
Novinkou 90. sezony SOČRu je komorní řada S. Nabízí se analogie s komorní řadou PKF – Prague Philharmonia, jež se také jmenuje S, ale je jiná lokací i propojováním moderny s klasikou a volným přístupem k hudbě. Nebo je to jinak? Vidíte, tahle souvislost mě nenapadla. Koncerty PKF sleduji, ale názvy jejich řad si nepamatuji. Nám přišlo logické, aby se orchestr ukázal v nově zrekonstruovaném Studiu 1, kde natáčí i zkouší. Proto písmeno S a podtitul Tady žije SOČR. Z kapacity prostoru vyplývá, že symfonický orchestr se tu představí jako komorní těleso menšímu publiku, které ho ovšem bude moci poznat zblízka. Jednotlivé koncerty budou trvat něco kolem hodiny a živě je bude přenášet Vltava. Kromě programu Dvořákových serenád – členové orchestru je mimochodem budou hrát bez dirigenta – přinesou především hudbu klasicismu a 20. století. Coby sólisté na nich vystoupí naši vlastní členové. A to je jeden z cílů této řady, předvést, jak dobré muzikanty v orchestru máme.
Zdá se mi, že 90. sezona SOČRu má přece jen pečeť mimořádnosti. V červnu 2017 skončí velkolepou Druhou symfonií Gustava Mahlera, což vytvoří oblouk k Mahlerově Osmé symfonii na letošní Smetanově Litomyšli. Co bude dál? Bude v další sezoně více tradice nebo budete nabízet i neobvyklé projekty? Snad vám to nebude připadat jako vyhýbavá odpověď, když řeknu, že bude dost tradice i méně obvyklých titulů. SOČR by se měl věnovat obojímu. Řada věcí je teprve v jednání, tak budu konkrétní jen v několika příkladech. V Rudolfinu s orchestrem vystoupí poměrně netradičně cembalista, americko-iránský hudebník Mahan Esfahani, který je mimochodem žákem Zuzany Růžičkové a před několika týdny u Deutsche Grammophon vyšla jeho nahrávka Goldbergových variací. Šéfdirigent Lenárd se chystá uvést Lisztovu Dantovskou symfonii a obě suity z Ravelova Dafnise. Na objednávku SOČRu píše novou skladbu jeden mladší skladatel. Koncerty řady N by měly být i nadále jasně vyprofilované. V plánu je večer věnovaný operetě a další program filmové hudby.
Zvláště před rokem 1989 SOČR hodně nahrával. Tím nemyslím jen živé nahrávky, ale i studiové natáčení hlavně málo hrané klasiky i moderní a současné hudby. Dnes je asi frekvencí spíše málo než hodně. Jak to bude do budoucna, když už máte luxusní nové studio evropských parametrů? Přesné srovnání se situací před rokem 1989 nemám, nicméně studiové natáčení tvoří podstatnou část práce orchestru i v současnosti. Dnes má SOČR ve studiu každý rok 45-70 natáčecích frekvencí, což v průměru činí nějakých 240 hodin strávených natáčením. Jejich výsledkem je asi 900 minut studiově natočené hudby ročně. To není málo. Natáčet se bude i nadále včetně tvorby méně hraných autorů – aktuálně třeba Otakara Ostrčila nebo Františka Domažlického. Nahrávky vysílá Vltava a na cédéčkách vydává Radioservis a Supraphon. Radioservis nedávno vydal naši nahrávku kompletních klavírních koncertů Bohuslava Martinů s Tomášem Braunerem a různými sólisty. U Supraphonu právě teď vyšly dvě nové nahrávky: dlouho očekávaný komplet symfonií Miloslava Kabeláče s Marko Ivanovićem a suity z Janáčkových oper s Tomášem Netopilem. S oběma vydavatelstvími plánujeme spolupracovat i v budoucnu a zejména spojení se Supraphonem pro orchestr představuje důležitý mezinárodní přesah. Nahrávka Sinfonietty a rapsodie Taras Bulba s Tomášem Netopilem se letos v březnu dostala do „Top 10“ výběru Janáčkovských nahrávek britského časopisu Gramophone.
Jako dramaturg i hudebník určitě máte svůj názor na SOČR. Jaký je to orchestr a jaký vývoj jej čeká, respektive jakým směrem by se měl podle vás vyvíjet? SOČR je velmi flexibilní orchestr. Tvoří ho skvělí muzikanti, ty mladší znám často osobně jako své spolužáky z HAMU, kteří jsou také díky nahrávání schopni naučit se velmi rychle neznámé a často velmi různorodé skladby. Od málo hraných klasických děl po soudobou hudbu. A podle mě by orchestru sedělo, kdyby právě takovou hudbu častěji uváděl i na koncertech. Samozřejmě pečlivě vybranou, aby se nejednalo o vytahování kuriozit, ale abychom svými koncerty rozšířili koncertní nabídku v Praze a ukázali, že skvělá symfonická hudba nerovná se jen těch pár desítek skladeb, které se na programech opakují až příliš často. Současné vedení má před sebou ještě dva dlouhodobé úkoly – najít dirigenta, který orchestr převezme, až odejde Ondrej Lenárd, a posílit účast orchestru na prestižních světových pódiích a festivalech.
Děkuji za váš čas, přeji SOČRu co nejlepší sezonu a manažerům orchestru i Českého rozhlasu šťastné vyřešení obou úkolů, které nebude snadné.
