Mým cílem bylo napsat knihu srozumitelnou i pro čtenáře, který se ve stavbě varhan příliš nevyzná. Snažil jsem se podat celkový pohled na problematiku našich barokních varhan, ne jen suchou dokumentaci, kterou jsem ostatně nevyčerpal celou. Barokní varhanářství na Moravě jsem rozčlenil do dvou dílů. Ten první je v podstatě slovníkem varhanářů. Obsahuje jejich stručné životopisy a seznam jejich doložených prací s odkazy na příslušnou literaturu. Úvod tvoří rozsáhlé pojednání o pracovních podmínkách varhanářů, uzavírání smluv, cenách varhan atd. Druhý díl je věnován varhanám. K látce přistupuji jako historik, nikoliv jako varhanář, ale i tak si myslím, že kniha bude užitečná pro varhanáře a restaurátory varhan. Přednost dávám písemným materiálům, jako jsou smlouvy, zprávy o opravách apod., protože dochované nástroje nebývají v původním stavu. Dochované historické varhany neopomíjím, a pokud možno uvádím i některá měření, třeba mensury. Při každé příležitosti jsem varhany fotografoval. Proto je v knize 75 barevných a 162 černobílých obrazů. Jsem přesvědčen, že obrazová dokumentace poví často víc než složitý slovní popis.
Baroko v případě moravského varhanářství rozšiřujete až do 19. století! Máte pravdu. V dějinách hudby končí baroko již v první polovině 18. století. V historii našich varhan tomu bylo jinak. Vycházel jsem z dispozičních zásad a z konstrukce varhan. Obě hlediska se od 17. do poloviny 19. století v podstatě nezměnila, proto lze i varhany z první poloviny 19. století označovat za barokní. Přesněji řečeno pojednávám o době, ve které byly stavěny varhany s mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi. V 19. století jen ubylo alikvotních a přibylo osmistopových rejstříků.
Varhany jsou vaším životním zájmem. Z vašeho podnětu začala před lety jejich celorepubliková dokumentace. Čeho dosáhla? Já jsem nic nepodnítil. Vyzval mne k tomu roku 1983 tehdejší Svaz československých skladatelů, ČSAV a Ústředí památkové péče. Byl jsem pověřen sestavit kolektiv dobrovolných pracovníků, kteří by dokumentovali varhany, aby památková péče získala podklady pro ochranu historických nástrojů. Ve spolupráci s několika kolegy jsme vypracovali Směrnice pro dokumentaci, které ani dnes neztratily na ceně, a uspořádali jsme několik pracovních soustředění pro dokumentátory. Do roku 1990 se podařilo soustředit dokumentace (neříkám, že byly vždy dokonalé) asi 1600 varhan. Za hlavní přínos této akce považuji to, že se někteří dokumentátoři vypracovali na odborníky, kteří se dnes výborně uplatňují v památkové péči.
Varhany jsou stavebně velice komplikovaným nástrojem. Odlišné požadavky na ně má historik, památkář, jiné požadavky kostelní varhaník, jiné koncertní umělec. Lze vůbec mezi nimi nalézt kompromis? Na tuto obtížnou věc se můžeme dívat různě a vyžádalo by si hodně místa, abych vše vysvětlil. Stručně řečeno: inteligentní varhaník, který má cit pro ušlechtilý varhanní tón, si zvykne na krátké oktávy a zamiluje si i barevně omezenou paletu malých barokních varhan v naší oblasti. Ale i akademicky školené koncertní varhaníky někdy napadne, že by se k takovým varhanám dalo přistavět to či ono, aby se na nich daly hrát skladby třeba severoněmeckého nebo francouzského baroka, které zná ze školy. Staré varhany naší oblasti vyžadují totiž zcela jiný repertoár než ten, na který se na našich školách klade hlavní důraz.
Říkáte o sobě, že jste hudební historik. Dnes jsou v módě systematické muzikologické disciplíny jako třeba hudební sociologie nebo psychologie. Co vás poutá na dějinách hudby? Hudební historie je pro mne dobrodružstvím. Je to podobné jako u každého historika. Vzrušuje mne představa, jakou hudbu poslouchali moji předkové. Pravdivé poznatky o minulosti hudby mají přednost, že nezastarají.
I když jsou zprávy o repertoáru velice sporé? Nejsou tak sporé, jak si myslíte, i když bohužel není všechno dochováno. S tím se musí každý historik smířit. V minulosti naší hudby bylo mnoho bílých míst, jsem rád, že se mi podařilo některá z nich zaplnit. Z různých důvodů jsem se věnoval většinou minulosti hudby na Moravě od konce 16. do počátku 19. století. Syntézu své celoživotní práce jsem vložil do knihy Dějiny hudby na Moravě, která vyšla v roce 2001. Já jsem v ní zpracoval starší část až do počátku obrození, mladší dobu až do současnosti napsal profesor Jiří Vysloužil.
Nahrál jste mi na otázku. Setkala jsem se s některými českými interprety staré hudby, kteří prázdná místa v hudební historii vyplňovali vlastními fikcemi, například o Michnovi. Danou dobu a tehdejší život zdánlivě osvětlili, ale nebrali ohled na historická fakta. Nevím přesně, které hudebníky máte na mysli. Poznal jsem však řadu hráčů, kteří byli přesvědčeni, že jen oni znají původní, autentickou interpretaci, jako kdyby v té době žili. To je samozřejmě omyl. Jako historik mám neustále mnoho pochybností, proto se vyhýbám sebevědomým apodiktickým soudům. Snažím se vidět starou hudbu také v její sociální podmíněnosti, což nijak nesouvisí s třídním bojem a dialektickým materialismem. Ochotně přiznávám, že si s některými otázkami nevím rady, ale mám silnou nedůvěru k hudebníkům, kterým je všechno jasné.
Studoval jste na olomoucké univerzitě v padesátých letech, kdy se vyzdvihoval nanejvýš Bach a Händel. Co vás přivedlo k zájmu například o Vejvanovského, Michnu a některé „malé mistry“? Po studiích jsem byl zaměstnán tři roky v Univerzitní knihovně v Olomouci a mou povinností bylo jednou týdně zajíždět do knihovny zámku v Kroměříži. Součástí této knihovny byl hudební archiv světového významu, což jsem si v roce 1955 sám ještě neuvědomoval. Věděl jsem, že je tam Vejvanovský a s posvátnými pocity jsem několik jeho skladeb spartoval. Naivně, jako každý čerstvý absolvent, jsem se domníval, že zde objevím neznámé skladby od Zacha nebo od Černohorského. Místo toho jsem se setkal se jmény, o kterých jsem do té doby nic neslyšel. Mnohá z nich, jako Bertali, Schmelzer, Biber, Valentini jsou dnes vysoce ceněna, ale tehdy nikoho nezajímala, navíc šlo převážně o duchovní hudbu, která byla tehdy na indexu.
Ještě k těm mistrům třetí kategorie. Během života jsem se poučil, že učebnice hudebních dějin skutečný obraz minulosti zkreslují. Z rozsáhlé reality vybírají jen geniální postavy bez ohledu na to, kam sahal jejich vliv. V představě studenta se pak utvoří jakási vývojová řada, která neodpovídá skutečnosti, protože hudební vývoj probíhal v různých zemích nebo regionech různě. Repertoár se ve stejné době v různých místech lišil, takže autoři, kteří se hráli například v Kroměříži, byli o dvěstě kilometrů na sever téměř neznámí. Je však třeba mít na paměti hodnotový řád, konstituovaný oněmi učebnicovými velikány. Na druhé straně i v tvorbě dosud neznámých autorů se najdou občas kvalitní dílka. Je ovšem pravda, že v minulosti bylo napsáno nezměrné množství hudby, která nestojí za to, aby se hrála. Hudební historik se však musí seznámit i s ní.
Věnoval jste odbornou pozornost už zmíněným osobnostem – Adamu Michnovi (hlavně jako editor) a Pavlu Josefu Vejvanovskému (nejen monografií). Co jsme jim ještě dlužni? Po ediční stránce jim nejsme dlužni téměř nic. Díky Jaroslavu Pohankovi vyšlo celé instrumentální dílo Vejvanovského i s některými skladbami, které jeho nejsou. Michnovo dílo se daří od roku 1989 postupně vydávat. Ještě letos se dočkáme osmého svazku. Zasazení Michny a Vejvanovského do evropské hudby však ještě není definitivní, protože oba musí obstát v mezinárodní konkurenci. Je třeba, aby opadlo počáteční „objevitelské“ okouzlení jejich skladbami, za kterým se skrývá i trocha naší národní hrdosti. Myslím, že tak za deset let bude náš úsudek vyrovnanější a objektivnější. K chrámové hudbě Vejvanovského jsem stále, mírně řečeno, zdrženlivý. U Adama Michny je situace jiná. Jeho české písně jsou po hudební a básnické stránce geniální, ale musíme se ještě naučit vidět je v kontextu středoevropské duchovní písně. S latinskou tvorbou Adama Michny je situace složitější. Nevíme, jakou hudbou byl obklopen. Italskou hudbu zřejmě znal a měl jakési vztahy k Vídni, kde vyšlo jeho první dílo. Kromě Jindřichova Hradce, Prahy a snad Českých Budějovic neznáme další místa, ve kterých se pohyboval. Při posuzování jeho tvorby musíme brát v úvahu, komu byla určena. Můžeme jen spekulovat, čí skladby Michna prováděl. Určitě nehrál jen vlastní kompozice.
Celým svým životem – rodištěm, studiem, působištěm – jste spojen s Moravou. Nechybělo vám někdy jako historikovi význačnější kulturní centrum? Netrpím komplexem, že jsem studoval v Olomouci a že působím v Brně. Využil jsem vždy všech možností k poznání, které mi olomoucké a brněnské prostředí poskytovalo. V kroměřížském archivu jsem byl jako doma, hudební sbírky Moravského muzea, které reprezentují celou Moravu, mi byly celé k dispozici a všechny archivy mi vždy vycházely ochotně vstříc. Využil jsem toho všeho podle svých sil a pracovních možností.
Všechna témata, jimž jste se věnoval, stojí jaksi stranou reflektorů široké popularity. Nemrzí vás to? Mrzelo mne, že jsem se nemohl věnovat Carissimimu a studovat v Itálii, za minulého režimu to nepřicházelo v úvahu. Naši nadřízení na KNV byli totiž přesvědčeni, že Jihomoravský kraj je vrcholným správním celkem od dob Velké Moravy, tolerovali mi výzkum v Olomouci, ale neradi viděli, když jsem zabrousil např. do východních Čech. Ale Moravu mám opravdu rád a těšilo mne poznávat její kulturní minulost. Myslím, že moje práce o hudbě v Olomouci, zvláště kniha Hudba v olomoucké katedrále v 17. a 18. století jsou stejně přínosné jako moje studie o biskupských kapelách v Kroměříži, o hudbě u premonstrátů a františkánů, o vývoji kostelní písně, o trubačích a o dechové harmonii. V zahraničí měly ohlas zvláště moje práce o Heinrichu Biberovi, o kroměřížské biskupské kapele, o Pavlu Vejvanovském a o barokních varhanách. Vědecká práce z vás ovšem televizní celebritu neudělá.
Zdálky možná působíte jako suchý historik, který se věnuje jen svým archiváliím, ale – pokud vím – ve volném čase jste neobyčejně aktivní, zahradničíte, v zimě běháte na lyžích. Dříve mi působila největší radost hra na klavír a varhany, později na spinet. Dnes mi v tom brání artróza a nedostatek času, což je pro sedmdesátníka dost typické. Nade všechno miluji práci a pobyt v přírodě, i když si na běžky už netroufám. Jsem rád, že se po dokončení knihy Barokní varhanářství na Moravě mohu opět vrátit k archivnímu studiu.
