„Jazz a černobílá fotografie – to se k sobě hodí jako malíř a štětka. Hankeho fotografie mají tu správnou jazzovou atmosféru, která se při prohlížení vybavuje skoro zvukově. Jak je fajn, že nás neohromuje barevnými efekty, které jsou zavádějící a ruší kouzlo vlastních představ,“ píše Jiří Stivín v úvodu reprezentativní publikace Stop time (2003) fotografa Jiřího Hankeho. Ten v knize zachytil české i zahraniční jazzmeny tak, jak je viděl na českých pódiích v posledních třiceti letech. Před třiceti lety také Hanke skončil s aktivním hraním v bigbeatové skupině. „Zjistil jsem, že fotografické vyjadřování mi sedí víc než to hudební.“ Dvaašedesátiletý kladenský fotograf má však k hudbě stále blízko: „Stejně se poslední dobou na koncertě spíše zaposlouchám.“
Co pro vás znamená spojení jazzu a černobílé fotografie, nebo obecně hudby a fotografie? Jde o mou výpověď o určité fázi života muzikanta. Vždycky mě nejvíc zajímalo focení zákulisí – civilní portréty hudebníků v šatnách, privátech, hotelech apod. Říkalo mi to víc, než vypjatá, exponovaná místa na pódiích, protože v civilní zóně si hudebník přestává hledět své image, kterou má na pódiu. Přirozeně jsem fotil i běžnou koncertní fotografii, ne pouze zákulisí. Přesto mi jde hlavně o osobní kontakt s muzikanty, kdy si s nimi můžu reálně promluvit. Samo fotografování je vlastně dialogem mezi fotografem a portrétovaným.
Osobní kontakt už vyžaduje něco jiného než neosobní odstup při focení před pódiem. Je třeba určitého naladění, navození atmosféry. Co pro vás tento kontakt znamená? Jak jej docilujete? Je to úplně spontánní, nevyužívám žádných speciálních metod. Závisí to na domluvě, vlastně nikdy jsem se nesetkal s odmítnutím či problémem ze strany hudebníků. Naopak jsem se později s mnoha jazzmeny sblížil a stali jsme se osobními přáteli. Takto jsem se v sedmdesátých letech seznámil s Tony Scottem, když u nás byl na prvním turné s Traditional Jazz Studiem. Později jsem také dokumentoval natáčení desky Bumerang, kterou tady Tony natáčel s Pavlem Smetáčkem. Takových přátelství je víc. S Jirkou Stivínem jsme si třeba ještě bližší, vždyť je sám také fotograf. Před časem jsem dokonce připravoval soubornou výstavu jeho autoportrétů.
Co vlastně prožíváte při jazzovém koncertě? Osobně nejsem při fotografování příliš schopen vnímat obraz i zvuk současně. Přesně tak. Pokud jde člověk fotografovat, tak z koncertu hudebně mnoho nemá. Ideální je, pokud má muzikant naplánovaných více vystoupení – pak se dá něco pochytit i z hudby – ale ani v tom případě mi to často nedá – stejně fotografuji. Je ale fakt, že v současné době již koncerty fotografuji míň. Raději si sednu a zaposlouchám se.
Když jsme u hudby: jaké jsou vaše stěžejní koncertní zážitky posledních let? Tak z větších akcí byl nepochybně výjimečný Jazz goes to town 2003 v Hradci Králové, kdy tam hrál Marcus Miller. Jinak ale dávám přednost spíše menším, komornějším záležitostem. A v tomhle ohledu mi jazz vyhovuje. V klubech už nyní moc nefotím, ale rád se tam setkávám se známými, popovídám si a tak dále.
Královéhradeckému festivalu jste roku 2001 navrhoval plakát a logo. Jak jste se k spolupráci s jazzovým festivalem dostal? Vlastně náhodou. U příležitosti festivalu pořádají v Hradci výstavy s hudební tematikou. Jeden rok tam měl vystavovat své hudební karikatury Jiří Slíva. Ten ale nemohl, a tak doporučil mě. Pořadatelé mi zavolali a záhy jsem na akci vystavoval. Později jsem jim nabídl i fotografii pro plakát.
Kdysi jste spolupracoval rovněž s časopisy Gramorevue a Melodie. Jaký je pro vás rozdíl v tvorbě pro časopis a „volnou“ tvorbou? Snad nikdy jsem nedělal klasicky na zakázku. Vždy šlo o volnou tvorbu, i když fotky byly publikovány v časopise. Tisk mi hlavně umožňoval zisk akreditací, usnadňoval přístup k hudebníkům, dovoloval mi dělat to, co jsem chtěl. Nebyl jsem nijak zvlášť vázán redakčními požadavky. Časopis samozřejmě dá spíše přednost atraktivnější fotografii samotného koncertu než fotografii zákulisní. Také ne vždy ponechá redakce fotografie bez grafických zásahů. Téměř u nás neexistují obrazoví redaktoři, takže je to někdy problematické.
Jakou náladu podle vás má mít jazzová fotografie? Jaké atmosféry chcete dosáhnout? Zásadně fotografuji na černobílý materiál, což je pro jazz ideální. Nepoužívám blesky, pouze vysoce citlivé filmy, které si vystačí s přirozeným osvětlením. Atmosféra musí být „správná jazzová“. To znamená nepříliš mnoho světla, spíš využívám protisvětla. Slovy se ta nálada špatně vystihuje. Když fotografuji, moc o tom nepřemýšlím. Fotím úplně spontánně – tak, jak hudbu vidím. V žádném případě nefotím podle nějakého scénáře, u živých akcí by to ani nebylo možné. Kouzla se dají dělat také při vlastním vyvolávání – to je hodně důležité. Když jsem začínal, na trhu chyběly citlivé filmy, takže jsem je v laboratoři musel převyvolávat. Pokud s focením koncertů někdo začíná dnes, je pro něj situace mnohem jednodušší.
Zajímala by mě vaše studijní cesta do Paříže, kterou jste uskutečnil roku 1979. O co tenkrát šlo? Nebyla to cesta za hudbou. S malířem Václavem Frolíkem jsme tam jeli hlavně proto, abychom nasáli tamní, legendami opředenou atmosféru. Jeli jsme tvořit. Z fotografií Paříže pak vznikla výstava Pařížské fragmenty.
V Paříži jste ale jazzové kluby nevynechal. Pár fotek z tamních klubů jste zařadil i do knihy Stoptime. Jak byste popsal atmosféru pařížských klubů? Žádné megakoncerty jsem tam tehdy nenavštěvoval, ale klubová představení mě zaujala. Například koncert Parsons tria, který je zachycen ve Stoptimu. To trio začínalo v klubu Campagne Premiere až v jedenáct v noci. Když jsme tam přišli, byli tam snad tři diváci. Bylo tam víc muzikantů než obecenstva. Kapele to ale vůbec nevadilo, jamovala do tří do rána jako o život. Pak jsme se s muzikanty seznámili, fotili se. Vůbec neměli mindrák z toho, jak málo lidí přišlo. Takovou profesionalitu obdivuji.
Vaše snímky z Paříže a Česka se podle mě liší. V případě pařížských záběrů jde sice vesměs o anonymní muzikanty zachycené u baru někdy kolem půlnoci, jazz je zde nicméně cítit intenzivněji, zachycená jazzová atmosféra tu působí mnohem syrověji než na nablýskaných koncertních záběrech z Prahy. Co si o tom myslíte? Je to možné. Většina koncertních fotografií ve Stoptimu je focena před rokem 89. Hudby tu tehdy nebylo tolik jako dnes. Z větších akcí šlo hlavně o Mezinárodní jazzový festival v Praze, přičemž sama tato akce byla „nablýskaná“. I když atmosféra v Lucerně byla dobrá. Mám raději klubové koncerty, kde mohu být hudebníkům takřka na dosah ruky. Je to něco jiného než ve velkých halách.
Co pro vás koncerty v 70. a 80. letech znamenaly? Únik? Tehdy jsem tou muzikou žil, denně jsem ji poslouchal. Pro mě to byla téměř existenční nutnost, bez hudby bych nikdy nemohl být spokojený. Muziku musím mít, musím ji poslouchat i dnes. V té době se člověk obklopoval tím, čím chtěl a mohl. Sám jsem žil mezi hudebníky a umělci, a moc jsem si nepřipouštěl, co se děje okolo. Nežil jsem ale v nějaké izolaci, na tu dobu jsem přece reagoval ve své folkové tvorbě. Hudbě jsem se ale nevěnoval profesionálně, takže jsem na ní nebyl nijak existenčně závislý. Horší to měli profesionální muzikanti. Omezení jsem ale poznal ve fotografii, komunisté mi zakazovali vystavovat některé fotografie. Hlavně v dokumentární tvorbě byla spousta asociací, pomocí nichž jsme se s dobou vyrovnávali.
