Umělecký růst houslisty Pavla Wallingera (1968) sleduji už od jeho vysokoškolských studií. Tento bytostný muzikant mě zaujal nejprve jako primárius kvarteta, pak jako výrazný koncertní mistr brněnské filharmonie a výtečný komorní hráč a v poslední době i jako uvědomělý umělecký vedoucí vlastního komorního orchestru. Přitom jde o vstřícného, pohotového, přímého, nenamyšleného člověka, který ví, co chce. Potvrdilo se mi to i po letech setkávání v různém kulturním prostředí a při natáčení následujícího rozhovoru.
Zajímalo mě, jaká cesta ho přivedla až ke koncertnímu mistru Filharmonie Brno?
Jednoduchá: muziku jsem slýchal doma, můj otec je totiž dobrým amatérským houslistou, který hrával v amatérských orchestrech i v kvartetu. Od šesti let jsem chodil do hudební školy, později k Bohumilu Kotmelovi st. Brněnskou konzervatoř jsem studoval celkem u tří pedagogů, z nichž každý mě naučil něco jiného. Jan Vacek, otec nynějšího primária Janáčkova kvarteta, mě vedl rok, Pavel Kyncl, současný ředitel konzervatoře Brno, dva roky, absolvoval jsem u Jana Stanovského, tehdejšího koncertního mistra filharmonie, který mě velmi inspiroval. JAMU jsem pak vystudoval ve třídě profesora Adolfa Sýkory, člena Janáčkova kvarteta.
Už během konzervatorních studií jsem snil o komorním souboru. Hned ve druhém ročníku jsme založili se spolužáky kvarteto, s nímž jsme se stali laureáty pražské Duškovy soutěže. Až v pátém ročníku se obsazení vytříbilo do současného obsazení, s nímž jsme získali první cenu na Beethovenově Hradci roku 1987. Za studií na JAMU jsme byli zařazeni na prémiové listině mladých Českého hudebního fondu. V roce 1989 jsme díky stipendiu ČHF dojížděli na konzultace do Prahy k členu Smetanova kvarteta Lubomíru Kosteckému. Roku 1990 jsme na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Evianu získali třetí cenu.
Doba štědrých podpor je pryč, o místo pod sluncem se musí tvrdě bojovat. Dnes nám agenturní činnost úspěšně dělá cellista Jan Škrdlík. Milovaná komorní hudba nám však není s to zabezpečit živobytí. V roce 1992 jsem se po úspěšném konkurzu stal koncertním mistrem brněnské filharmonie, což je těžištěm činnosti, která mě živí a která mě těší.
Všichni vaši pedagogové byli zkušení hráči kvartetní a sóloví!
Měl jsem velké štěstí, protože fandili mému kvartetu. Někteří pedagogové směrují žáky jen k sólistické činnosti. Hudebník musí být mnohostranný, jistě musí zvládnout sólové koncerty, ale v komorní hře si tříbí smysl pro souhru, intonaci, což je velice důležité.
Být dobrým koncertním mistrem – co to podle vašich už třináctiletých zkušeností znamená?
Zkušenosti se získávají časem. Moje úplně první zkouška s přísným dirigentem Františkem Jílkem, jediná před natáčením Janáčkovy skladby Šumařovo dítě , kde jsou těžká houslová sóla, to byl křest ohněm.
Koncertní mistr by měl být sólista, jehož tón by měl nad orchestrem zasvítit. Zároveň by měl mít schopnosti a postřeh komorního hráče, který umí kolegům nejen smyčcařům rozumně poradit, zvukově je srovnat apod. Dále jde o zprostředkování názorů mezi tělesem a dirigentem. Vůbec jednání s lidmi je dost podstatné, člověk musí být diplomat a stratég.
Jaké jsou vaše vztahy s ostatními koncertními mistry v republice? Přátelství, respekt, rivalita…?
Dobře se znám s koncertním mistrem České filharmonie Bohumilem Kotmelem, synem mého kolegy na konzervatoři, kde jsem vyučoval dva roky. Plánujeme společný projekt, na který se těším. S dalšími koncertními mistry se během náročného orchestrálního provozu většinou bohužel míjíme.
Jaká jsou hlavní pozitiva a negativa brněnské filharmonie?
Dirigenti, publikum, kritika chválí smyčcové skupiny – to neříkám proto, že jsem smyčcař. Jsou souměřitelné s Českou filharmonií a FOKem. Kvalitní hráči jsou i mezi dechaři.
Projekty, na které jsme zváni, odpovídají Brnu jako druhému největšímu městu v zemi. Například před rokem jsme byli na turné v jihovýchodní Asii, sponzorované firmou Toyota. Hráli jsme opravdu v krásných sálech.
Nakonec neřeknu nic nového: postavení hudebníků obecně neodpovídá práci, kterou vykonávají. Samozřejmě, že na rozdíl třeba od chirurgie, když muzikant „řízne“ vedle, nejde o život. Dále účast na našich filharmonických konkurzech není na tak vysoké úrovni, jakou bychom očekávali a požadovali.
Přitom dnes jsou skoro všichni vysokoškoláci. Copak mladí hráči nemají zájem o hru v orchestru?
Opravdu velmi kvalitní hráči dnes hledají angažmá v zahraničí. Prestiž hudebníka u nás oproti minulému režimu bohužel klesla. Muzikanti dřív jezdili do zahraničí, finanční ohodnocení bylo v průměru vyšší. Navíc zájem o klasickou hudbu klesá, i když naopak v některých obcích kruhy přátel vznikají.
Do Brna se nedostávají takové dirigentské špičky jako třeba do České filharmonie nebo na Pražské jaro. Přesto se tu objevují pozoruhodné osobnosti, z nichž některé s filharmonií spolupracují soustavně. Nominace dirigentů závisí na rozpočtu filharmonie, který je omezený. Rádi bychom častěji zvali renomovanější dirigenty, ale není to možné. Někteří však navrhnou honoráře v rozumné výši. Vzpomenul tady bych tříleté působení Alda Ceccata, s nímž pracovat byl zážitek.
Jaký dirigent vám vyhovuje? Původním školením smyčcař, nebo dechař?
Většinu orchestru tvoří smyčcové nástroje a je vždy poznat, když dirigent neprošel aspoň základním školením hry na ně. Výjimkou byl například Claudio Abbado, kterého jsem zažil v Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera; ač klavírista, rozuměl všem nuancím smyčcové techniky. Velice si vážím Jiřího Bělohlávka, který byl cellistou.
Osobně je vám blízký typ dirigenta spíše spontánního, emocionálního, nebo racionálního, věcného?
Říká se, že dirigování je jednoduché, buď na dvě nebo na tři. Ale tak prosté to není. Dirigent musí ovládat dirigentské řemeslo, rozumět složité partituře, vybalancovat těleso zvukově, musí být opravdový kumštýř, být přirozeně muzikální, spontánní, ale i dravý. K tomu přistupuje role dirigenta jako přirozené autority u orchestru, kterou si musí vybudovat svou inteligencí a jednáním s lidmi. Jakmile něco chybí, už nepatří mezi elitu.
Dříve v brněnské filharmonii působili dirigenti, kteří tu většinou přímo žili. Dnes v Brně bydlí jen dva čeští dirigenti, ostatní žijí v Praze, včetně šéfdirigenta. To je jistě handicap. Chce-li se však dirigent prosadit, musí hodně cestovat, pak nutně nemusí mít bydliště ve svém hlavním působišti.
Bývají diskutovány honoráře zejména dirigentů a pěvců, které někdy dosahují ohromné výše.
Ano, dirigent je pokládán za maestra nadřazeného na hráčem, který musí zahrát přesně podle jeho gest. Dirigent by měl být ohodnocen patřičně, a to výše než orchestrální hráč, ale podle mého názoru by jeho honoráře neměly několikanásobně přesahovat honoráře hráče orchestru – to je podle mého názoru nemorální.
Je vyhlášen konkurz na nového ředitele. Měl by to být podle vás spíše kultivovaný manažer, který má zálibu v hudbě, nebo spíše muzikant?
S kolegy o tom diskutujeme. Myslím, že muzikantská minulost by měla převažovat nad úřednickým pohledem.
Kolik času zabere ve vašem programu práce filharmonická, kolik kvartetní a ostatní komorní?
Je to různé, některý měsíc je více filharmonický, jiný zase kvartetní, jiný půl na půl. Ještě účinkuji v jiných tělesech, například ve smyčcovém triu Gideon, které vzniklo ze zájmu o smyčcová tria Beethovenova nebo o poslední skladbu Gideona Kleina, podle něhož se jmenujeme. Dále hraji v orchestru Czech Virtuosi, který je velmi pružný, nemá přebujelý aparát, vystupuje často doma a v zahraničí na zajímavých projektech. Ještě vedu komorní orchestr Musici Boemi; s příjemným kolektivem vrstevníků se věnujeme oblíbenému repertoáru (Mozart, Vivaldi, Dvořák, Suk, Martinů), který si nezahrajeme jinde.
A co vy sám byste si rád zahrál?
Co se týká komorní oblasti, mohlo by být více kvartetních vystoupení, rád bych si zahrál všechna pozdní Beethovenova díla. Ve filharmonii bych si rád co nejčastěji zahrál pod vynikajícími dirigenty.
