Už dnes pomýšlí Pražská konzervatoř na příští oslavy dvousetletého výročí svého vzniku a zahájení vyučování. V roce 1808 bylo z podnětu společnosti mecenášů české šlechty, a později Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách a přípravu orchestrálních hráčů, podepsáno rozhodnutí o vzniku konzervatoře. O tři roky později, roku 1811, bylo zahájeno vyučování. Do čela byl postaven ředitel Bedřich Dionys Weber. Nad výročím se zamýšlel letos inaugurovaný ředitel, hudební skladatel Pavel Trojan (1956).
Často mu přisuzují spojení se jménem skladatele Václava Trojana. Jeho rodina ale nebyla z rodu muzikantů. Otec, evangelický farář Jakub Trojan (před časem děkan teologické fakulty), a matka, také farářka, mu jeho hudební orientaci nerozmlouvali. Hrál v dětství na klavír a občas doprovázel bohoslužby, na varhany a někdy na harmoniu. Vyrůstal ve Kdyni na Šumavě a s rodiči přesídlil do Libiše u Neratovic. Pro svůj původ se jen obtížně dostával na gymnázium a stejné výhrady provázely vstup na konzervatoř. Přesto začal roku 1977 studovat ve skladatelské třídě Ilji Hurníka a pak na AMU u Jiřího Pauera. Dnes řídí školu budoucích muzikantů a herců.
Budete i při náročné práci v čele konzervatoře komponovat?
Komponování se pochopitelně nevzdám. S věkem se jen stále víc vzdaluji avantgardě, ovšem mám k ní respekt. Aniž bych byl minimalistou, připadá mi ten směr jako něco, čím se člověk může nechat ovlivnit. Proti setrvávání v určitých plochách u mě nakonec ale vítězí melodie jako důležitá složka hudby.
Které své skladby si nejvíc ceníte?
Nejspíš je to ještě neprovedená Missa solemnis , věnovaná Univerzitě Karlově. A také dětská opera-muzikál Bylo nás pět (podle Karla Poláčka), provedená na Pražském jaru 2003 Dětskou operou Praha a Pražskou konzervatoří. Osobně víc tíhnu k rozsáhlým kompozicím, ale mám i početnou tvorbu komorní a instrumentální, převážně s instruktivním zaměřením.
Co rozhodlo o vašem vstupu do čela konzervatoře?
Učím na konzervatoři od roku 1986 a od roku 1992 jsem byl zástupcem ředitele pro studijní záležitosti. Bylo tedy logické, že jsem se přihlásil do konkurzu.
Nepochybně máte jasnou koncepci práce tohoto ústavu. Co bude to podstatné?
Pražská konzervatoř má významnou tradici a vynikající učitele i žáky. Je ovšem co zlepšovat v prostorovém zázemí. Sídlíme dnes ve dvou budovách, Na Rejdišti, v Pálffyovském paláci, a část výuky probíhá také v budově v Křižovnické ulici. Rádi bychom realizovali přístavbu v půdě hlavní budovy, zejména pro výuku teorie, pro kabinety a cvičné prostory a v budoucnu bychom chtěli postavit ve dvoře koncertní sál. V dosavadním malém koncertním sálku bychom rádi udělali divadelní scénu. Dnes hrají naši posluchači herectví v divadle Járy Cimrmana.
Jak vypadá porovnání s jinými hudebními školami?
V Praze nejsme jedinou konzervatoří. Paralelně působí Ježkova konzervatoř a hudební gymnázium. Co do prostor jsme na tom ale nejhůř a přitom máme v průměru ročně pět set padesát studentů. Kromě tříd instrumentalistů, smyčcových, dechových a žesťových nástrojů, klavíru a varhan, skladby a dirigování, bicích, akordeonu a kytary je u nás i oddělení hudebně dramatické a pěvecký obor klasického, operního a populárního zpěvu.
Měla by se měnit koncepce výuky a na čem by měl být největší důraz?
Chceme se co nejvíc otevřít světu a spolupracovat s různými evropskými konzervatořemi, například ve Francii a Itálii. Pokud jde o výměnu posluchačů, především orchestru a komorních ansámblů, funguje to už dnes, ale máme také zájem o vysílání pedagogů, aby získali stážemi ve světě nová poznání. Dostáváme od města také různé granty na školení učitelů, k nimž se jich i řada přihlásila. Kromě vzdělávání vlastních učitelů bychom ale chtěli působit i na vzdělávání učitelů základních uměleckých škol. Podstatné je, že dosud nemáme žádné oddělení, které by se zabývalo interpretací staré hudby. Ta mají naopak některé sesterské konzervatoře, například v Ostravě. Chybí nám i oddělení zabývající se novou hudbou. To bude náš nutný krok rozvoje.
Budete se zabývat otázkou všeobecného vzdělávání konzervatoristů k docílení znalostí na úrovni středoškolské maturity?
Neminula nás nová maturita. Musíme teď zavést předmět informatika a rozšířit občanskou nauku. Povinná je čeština, dějepis, občanská nauka, z jazyků je na výběr němčina, angličtina, francouzština a pro zpěváky je povinná italština. Je zajímavé, že při otevřené možnosti cestovat je o studium jazyků zájem konzervatoristů mnohdy poměrně malý. Snad by pomohly častější zahraniční stáže, při nichž by studenti pochopili, že bez znalosti cizích jazyků se nelze obejít.
Které obory by tedy měly zásadně změnit způsob přípravy?
Výuka ve hře na nástroje, zpěvu a herecká výchova, stejně jako skladatelské a dirigentské oddělení nemají potřebu proměny. Pokud jde o kantory, pak pravidelnými konkurzy chceme získávat ty nejkvalitnější a skutečně se nám ti kvalitní hlásí. Při dvě stě padesáti vyučujících probíhá samozřejmě trvalá, přirozená a pozvolná obměna, bez vnitřních zvratů. Tím, že působíme v místě, kde je Česká filharmonie, Pražští symfonikové a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Národní divadlo a Státní opera a v blízkosti jsou přední kulturní instituce, rekrutují se odtud ti nejlepší učitelé.
Zaměřujete se na to, jak by se měli vaši absolventi v budoucnu uplatnit a kde by měli působit?
Snažíme se je co nejlépe a nejšíře připravit, i když všichni vlastně studují s pocitem, že budou jednou sólisty. Aby se ale připravovali pro nejvyšší úroveň, nemůže jim kantor říkat, že budou sedět v orchestru u pátého pultu. Dobrý kantor se snaží posílit sebevědomí i u žáka, o němž ví, že na něj nečekají světová pódia. Nejspíš mnozí zamýšlejí dospět výš, než se nakonec dostanou, ovšem pro dobré výsledky je to prospěšné. Ostatně naši nejlepší posluchači přecházejí později na vysokou školu, na AMU, a tam se potvrdí jejich vrcholné ambice. Dostatečný prostor je dán pro komorní hru a orchestrální průpravu. Dnes máme pět orchestrů: symfonický orchestr, komorní orchestr, smyčcový orchestr, orchestr dřevěných dechových nástrojů a žesťový soubor. Ten letos zvítězil v soutěži Concerto Bohemia, a pod vedením hornisty Bedřicha Tylšara nás reprezentoval v Japonsku na EXPO 2005.
Nejspíš byste měli výrazně pomýšlet na budoucí pedagogické působení některých absolventů. Co děláte pro jejich přípravu?
V pátém a šestém ročníku mají zařazenu metodiku hlavního oboru, kde se učí, jak správně vyučovat svému nástroji. Mají i praxi na základních uměleckých školách, a tam leckde působí i naši kantoři, takže systém výuky je provázaný. Součástí absolutoria je zkouška z cizího jazyka, hudební nebo divadelní teorie a také zkouška z umělecko-pedagogické přípravy. Při ní dostane posluchač žáčka, kterého před komisí vyučuje.
Pokud si mají v průběhu studia posluchači veřejně zahrát, jaké k tomu mají možnosti?
Ve skutečnosti máme pro ně jen komorní sál v Pálffyovském paláci, bývalý šlechtický taneční sál, sice nádherný, ale náš jediný a pro větší obsazení nevyhovující. Jen výjimečně si od České filharmonie pronajímáme Sukovu síň, ale to je pro náš finanční rozpočet značně zatěžující. A koncert ve Dvořákově síni? To už je svátek, rozhodně ne každoroční. Nicméně ti nejlepší absolventi dostanou možnost zahrát si veřejně recitál.
Studenti konzervatoře se zúčastňují různých soutěží. Jak jsou úspěšní?
Vysíláme je na řadu soutěží doma i v zahraničí a přinášejí ve všech oborech dobré výsledky. Konečně, musí se už během studia na konzervatoři včas prezentovat.
Máte už konkrétní představy o budoucím fungování konzervatoře, jimiž by se od současnosti výrazně lišila?
Existuje dlouhodobý plán budování na dosavadních základech. Nezastírám, že nejobtížnější bude sehnat na její plynulý chod finanční prostředky. Nehrozí nám, že by žáků ubývalo, jak to ostatně prokazují celá minulá desetiletí, ale musíme nutně zlepšit zázemí. O to chci a musím usilovat, a získat pro to kolegy, jak v nejužším vedení, tak v celé šíři našeho učitelského sboru. Pedagogické obsazení máme velmi kvalitní. Jsou v něm většinou praktikující a dobře známí umělci. Mou snahou bude neustálé zlepšování tohoto sboru, ale i jeho dalšího vzdělávání. Plánujeme v tom smyslu spolupráci s Pedagogickou fakultou.
Zbývá nám teď povinnost získat pro naše záměry větší spolupráci města a všech dalších zodpovědných sfér, přilákat granty a zintenzivnit vnější vztahy a komunikaci i mimo republiku. Ostatně už dnes máme na škole na padesát zahraničních studentů. Rozvíjíme spolupráci s Japonskem, s prefekturou Gifu, kam už několik roků jezdí někteří naši učitelé houslí a klavíru, aby na místě v talentových zkouškách vybrali pro naši školu studenty na stáže. Jezdíme i do italského Trenta, do Francie, do Lyonu a Marseille a spolupracujeme s hudebním gymnáziem v Hamburku. Nedávno projevil dokonce peruánský velvyslanec zájem o to, aby u nás studoval někdo z jejich mladých talentovaných hudebníků. Snažíme se, aby o nás věděl svět a aby to i naší konzervatoři přineslo užitek.
A co vaše kompoziční aktivity?
Stavěl bych obojí na stejnou úroveň, ale jedno by nemělo zatlačit druhé. Naopak, dobré bude, když jedno bude druhému pomáhat.
Teď je tedy na obzoru života Pražské konzervatoře slavné výročí a připomínka dvou set let záslužné činnosti o hudební dorost v naší zemi. Jak tyto oslavy proběhnou?
Budou se konat vlastně v průběhu celých tří let dvojího výročí, mezi roky 2008 – – 2011. Chceme v té době ukončit přípravu nových prostor a ve spolupráci s Českým muzeem hudby uskutečnit rozsáhlou výstavu, dokumentující existenci školy a vydat také výroční publikaci. K našim významným dnům chceme také pozvat ze světa vzácné hosty. Zatím je ale všechno jen v našich představách.
