Pohybuje se jako ryba ve vodě mezi Francií a Českou republikou – a Evropou a Amerikou a teď už i Čínou… Jeho hudba se průběžně objevuje v programech účelově kooperujících festivalů a na „evropsky“ koncipovaných koncertech a také jeho život – kam až do něho nechá ve svých CV nahlédnout – působí dojmem, že má nějaké vnitřní vedení, které mu pomáhá míjet, co je energeticky prázdné, a netlačit se tam, kde půda dosud není připravena. Třináct let žije převážně mimo Českou republiku, založil si domov ve Francii, jeho manželka Karine Lethiec je violistka a umělecká vedoucí souboru Calliopée. Na březnové přehlídce Pražské premiéry 2007 dirigoval, měsíc po pařížské premiéře, svou novou skladbu, melodramatickou frašku Čtyřnohá vrána: Kryštof Mařatka.
I. Čechy
Vnímáte svou národnostní identitu polaritně?
Vnímám ji přes druhé. Ve Francii mě berou jako českého skladatele, který žije ve Francii. Ale jsem patriot. Pokud jste se narodila v Čechách, tak v sobě máte zabudovaný jak jazyk, tak i českou kulturu a nevygumujete to ze sebe – pokud nechcete. Já už naštěstí nejsem emigrant. Setkal jsem se s mnoha emigranty na různých místech světa, a ti se skutečně v 95 % případů chtěli odstřihnout od minulosti. Nemluvili na své děti česky, stali se občany země, do které emigrovali. To je zřejmě běžný proces a dá se to pochopit. Ale já jsem odešel na začátku 90. let a žádný vzdor v sobě nepociťuji. Jsem spíše migrant.
Máte pocit nebo dostáváte nějakou zpětnou vazbu, že vaše hudba je „česká“?
Lidi mi to říkají, ale já neodkážu posoudit, v čem to je. Když jsme ve Francii dozkoušeli Vránu, říkali mi, to smrdí slovanstvím, s francouzskou muzikou to nemá nic společného.
Čtyřnohá vrána je teď u nás tématem číslo jedna. Sotva jsem si o skladbě přečetla, vzpomněla jsem si na Šostakovičův Formalističeskij rajok. Chtěl jste vytvořit něco takového?
Na premiéře v Paříži byl Harry Halbreich a všiml si toho taky: říkal, že ta skladba má předky – a citoval Šostakoviče a Ligetiho Aventures, kde ovšem není text, nýbrž jen zvuky. Já jsem chtěl, aby to bylo co nejblíže tomu, co dělal Daniil Charms na přelomu 20. a 30. let v Petrohradu se skupinou OBERIU. Zpracoval jsem výběr ze známých Charmsových textů a dokonce jsem tam začlenil – před koncem – i protokol, který ho donutili podepsat, když ho v roce 1931 zatkli a poslali na rok do Kursku.
Skladbu jste psal na objednávku prestižního francouzského festivalu nové hudby Présences – co na ni Francouzi?
Francouzské publikum ten absurdní svět napojený na prožitou realitu takhle nezná, oni mají absurdno zažité přes Becketta nebo Ionesca, ale u Charmse je to jiné právě tím prožitkem. Jsou tam i konkrétní narážky, které Francouz nemůže pochopit, třeba když dva herci střídavě přednášejí úryvkovité texty a hudebníci to jednomyslně odhlasují. Nebo ten protokol, v Čechách mohu chtít, aby ho jeden z herců četl tónem jakoby z procesů v 50. letech, jako to dělal Orválek. Ale to není hlavní cíl té skladby, Vrána je především o totalitarismu a o lidské blbosti.
Ač žijete v Paříži, zdá se, že kontakty s českým uměleckým a kulturním prostředím si pořád udržujete – a hlavně že to není problém. Co chvíli se u nás hraje nějaká vaše komořina, Luminarium jsme tu měli možnost slyšet dokonce dvakrát – s Pražskými symfoniky (PJ 2003) a znovu s Talichovým komorním orchestrem (2005), na Pražských premiérách 2004 hrál Komorní orchestr Berg vaši Astrophonii, teď Vrána…
Jezdím sem často, moje hudba se tady hraje. Vrána je navíc skladba, kterou jsem začal v roce 1990 – sedmnáct let jsem na ni čekal. Charms byl poprvé vydán v ruštině v roce 1988, ten originál mám. A v roce 1990 jsem byl na chalupě v Krkonoších a najednou jsem z rádia slyšel Jelizavetu Bam, to je jeho největší práce. Úplně mě to dostalo a v tu chvíli jsem si řekl, to se přece úplně nabízí nějak to zpracovat. Aniž bych tenkrát věděl – bylo mi osmnáct – že existuje nějaká forma hudebního melodramu. Ale věděl jsem, že to jednou napíšu. A myslel jsem na to a pořád jsem čekal na nějakou příležitost, která mi umožní to uskutečnit, mezitím to zrálo a uplynulo sedmnáct let – a teď k tomu došlo. Toho čekání nelituju. Nikam nepospíchám.
II. Francie
Než jste odjel do Paříže, studoval jste na Pražské konzervatoři klavír u Jaromíra Kříže a skladbu u Bohuslava Řehoře. O HAMU jste nestál?
Se studiem na Akademii jsem po roce praštil. Byl jsem u Petra Ebena a přišlo to do doby, kdy se to tady obrátilo a já jsem měl pocit, že to není ono, že život je někde jinde. Tak jsem odtamtud odešel. A získal jsem stipendium od Francouzského institutu a začal jsem jezdit do Francie.
Na konzervatoř?
Ne, nechtěl jsem na žádnou instituci. Byl jsem přesvědčený, že ke skladbě se člověk stejně musí nějak dohrabat sám, a zatím se mi to potvrzuje. Takže jsem tam přijel a to byla opravdu změna: spousta koncertů, a tam jsou koncerty na vysoké úrovni a obrovský výběr každý den, spousta setkání, a co hlavně, úplně jiný přístup hudební obce k soudobé hudbě. Nejen z řad posluchačů, ale nejvíc z řad samotných interpretů. To je důležité, protože oni nesou erb skladatele, za jehož hudbou si stojí. Udělal jsem si spoustu přátel, kteří začali hrát mou muziku a chtěli, abych pro ně něco napsal, a setkal jsem se s Henrim Duttileuxem, to bylo krásné setkání a hodně mi pomohlo. Okamžitě jsem měl pocit, že o to, co dělám, někdo stojí, což jsem v Čechách předtím neměl. Tady jsem studoval a říkal jsem si, k čemu, když o to nikdo nemá zájem, lidi ani nechodí na koncerty, to v Paříži takhle vůbec nebylo a není.
Lukáš Hurník, moderátor koncertu Talichova komorního orchestru, kde se uvádělo vaše Luminarium, o vás řekl, že jste se dobře oženil do Francie. Jak dobře?
Oženil jsem se do hudební rodiny. Přes dědečka sice pocházím z umělecké rodiny, ale hudbě jako profesi jsem se v rodině věnoval jediný. Zatímco když jsem vstoupil do rodiny mé ženy, žilo se tam muzikou. Všichni jsou výkonní hudebníci. Moje žena je violistka, tchán klarinetista, sestra mé ženy je vynikající houslistka, maminka houslistka, čili to opravdu jelo, cestování a koncerty a tak podobně, takhle se člověk nejvíc dostane do kontaktu s muzikanty.
Co vás přivádí k dirigování?
Těší mě to. Diriguji svou hudbu. Pokud víte, jak mluvit s muzikanty, jak přenést hudbu do gesta a do slova a potom na koncertě do energie, tak je to nejlepší způsob, jak té hudbě pomoci.
Kde jste studoval dirigování?
Nikde. To odkoukáte.
A hudebníci vás berou?
Nedělám dirigentskou kariéru. Ale pár orchestrů jsem už dirigoval a ano, berou. Ale dirigovat repertoár by mě asi nebavilo, mým prvotním zájmem je psaní muziky.
Byl jste na stáži v IRCAM. Poznamenalo vás to?
Uvědomil jsem si, že to nechci dělat. Neznal jsem ten svět, v Čechách se to v 80. letech nedělalo, je to jedna z domén dnešní hudby, tak mě to zajímalo, absolvoval jsem tam stáž a řekl jsem si, tudy ne. To bylo v roce 1998.
Píšete zásadně na objednávku?
Není to ze zásady, ale vychází to tak. U Vrány vím, že bych ji napsal tak jako tak, i kdybych neměl objednávku, ale je prostě lepší počkat si na dobrou příležitost, člověk taky musí z něčeho žít. Kromě toho objednávka zaštiťuje provedení. Vránu dáváme tento rok pětkrát. Koncipoval jsem její uvedení jako věc nikoliv jednorázovou, ale když už jsme to se souborem Calliopée nazkoušeli, je to přece jenom hodně práce, hodina a čtvrt hudby, tak ať se to zužitkuje. Do léta hrajeme Vránu ještě dvakrát v Paříži a pak na festivalu Amadeus v Ženevě.
III. Svět
V roce 1998 jste byl rezidenčním skladatelem Hudebního festivalu ve finském Korsholmu (a partnerského Mezinárodního festivalu komorní hudby ve švédském Umea), podobnou příležitostí pro vaši hudbu byla pozice čestného skladatele na MHF v Irkutsku (2003) a rezidenčního skladatele na sérii festivalů mezi Torontem, několika americkými městy a Francouzským rozhlasem. V Caramooru (2004) se váš klavírní kvartet Exaltum hrál v rámci minifestivalu k Roku české hudby vedle skladeb Smetany, Dvořáka a Janáčka. Čeho si ze své dosavadní tvorby nejvíce ceníte?
Každá skladba má svůj svět. Třeba Luminarium je spíš koncept, jsou v něm fragmenty tradiční lidové hudby ze všech koutů světa. U Vrány to je zase něco jiného. Tam je text, je to vlastně hudební divadlo. A Astrophonia je absolutní hudba bez konceptů, bez programů, lyrická věc inspirovaná pohledem na hvězdné nebe, víc se o tom nedá říct. Pak mám skladbu pro violoncello, pětadvacetiminutové, docela těžké sólo, tam jsou použity prvky tradiční cikánské hudby, smyčcový kvartet Bajky je trochu programní, čili od skladby ke skladbě je to jiné.
V orchestrálním Otisku se jakoby vracíte k původu hudby. Podobný koncept je i v Luminariu. Je tohle vaše cesta – k pramenům, ke globálně chápaným kořenům?
Asi ano. Ale není to program. Je to spíš moje povaha. Fakt je, že mě ohromně zajímá všechno, co se týká kořenů nebo původu nebo kolébky něčeho. V Otisku to je nejenom kolébka hudby, ale kolébka umění, v té skladbě jdu vlastně po stopách – to je samozřejmě utopie, protože u hudby si to nemůžeme ověřit jako u vizuálních záležitostí – po stopách nálezů hudebních nástrojů a leccos se dá také vydedukovat. Třeba z porovnání s tím, jak se ještě dnes primitivní národy staví k hudbě a jakou funkci u nich hudba má. Čili v Otisku to byly kořeny hudby, ale to téma ještě pro mě není vyčerpané. Mám ho i ve svém operním projektu, který měl být pro Národní divadlo, uvidíme, jak to dopadne. Nápad mám, synopsi také, všechno je připravené. A teď budu psát skladbu pro Klub přátel Pražského jara a to je taky něco, na co myslím už asi čtyři roky. Pořizuju si nahrávky svých dětí, od jejich narození (kluci, 2 a 4 roky, pozn. wd ), a jdu zase po stopách zrodu, tentokrát po stopách vývoje lidské řeči. Bude to skladba pro violu sólo, tedy pro mou ženu jako matku, a z nahrávky budou znít hlasy dětí. I to je vlastně mostem k té opeře. Svět zrození.
Za skladbu Luminarium jste nedávno získal Grand Prix a Cenu publika v Tansmanově soutěži v polské Łodzi. Porota, ve které seděl mimo jiné Zygmunt Krauze, Heinz Holliger nebo Michael Nyman, ji vybrala ze čtyř set zaslaných partitur. Ten konkurs je zajímavý počin.
Tansman je takový polský Martinů. Byl to Žid, utekl před Hitlerem do Francie a potom do Ameriky. Soutěž se konala letos po šesté, pokaždé je zaměřena na jiný obor, většinou bývá interpretační a tentokrát byla pro skladatele. Oni vlastně nechtějí, aby se soutěžilo jen technikou, ale také osobnostmi. Tak to stojí i v podtitulu té soutěže. Já jsem nikdy do žádné soutěže žádnou skladbu nezadal, někdo mi to poslal po mailu a mně se ty podmínky líbily, tak jsem do toho šel.
Podmínky?
Mohla to být skladba už provedená, mohla být vydána, nebyl tam věkový limit. Moji dva kolegové ve finále byli Japonec, kterému bylo 60, a Angličan, tomu bylo 75.
Luminarium je vlastně „medley“. Je to taková dokumentární hudba. Opravdu jste si všechnu hudbu, kterou jste použil v Luminariu, naposlouchal z nahrávek?
Ano.
To musela být šílená práce.
A nesmírně zajímavá. Luminarium bylo takovým klíčovým momentem, který mi otevřel dveře do tohoto světa dokořán. Předtím jsem se trochu zajímal o cikánskou hudbu, ale nikdy jsem ji nestudoval a systematicky neposlouchal. Ve Francii jsou neuvěřitelné možnosti. Chodil jsem do knihoven, jsou úžasně vybaveny, máte tam přístup zdarma a já jsem tam chodil dva měsíce, den co den, hodiny jsem tam seděl a poslouchal, a hlavně jsem si tu hudbu zapisoval. Byl to taky skvělý sluchový diktát. Mám teď doma spoustu výpisů a zápisků a z nich jsem musel vybrat ty, které jsou použitelné. Uvědomil jsem si přitom, že my tu – v západním světě – žijeme ve světě hudby, která má samozřejmě svoje pravidla a svou úžasnou tradici atd., ale vedle toho existují ještě kvanta další muziky, mají neskutečnou hodnotu a jsou sofistikovaná a nádherná a pravdivá a jsou tu už mnoho staletí a sahají svými kořeny velice hluboko. A tohle poznat a uvědomit si je fantastický!
Co ten čínský projekt?
To mohli vymyslet jen Francouzi. Je to akce Francouzského rozhlasu, vybrali osm skladatelů, že je pošlou do Číny, aby tam studovali čínské tradiční hudební nástroje.
To muselo být něco pro vás!
Takže jsme jeli do Číny, to bylo loni v květnu, do Šanghaje, a zůstali jsme tam týden s tím, že každý z nás napíše asi desetiminutovou skladbu pro jeden čínský nástroj dle vlastního výběru plus velký orchestr. Byla to velice objevná cesta. A letos v květnu se tam vrátíme s notičkami a těch osm skladeb tam zahraje Šanghajský symfonický orchestr. Televize to bude vysílat v přímém přenosu, diváci budou po telefonu hlasovat a vyberou tři nejlepší skladby, které dostanou ceny. Je to trochu show, ale má to své kouzlo v tom, že jsme mohli ty nástroje studovat a setkat se s jejich interprety. Jsou to vynikající hráči. Další rok se potom ty tři skladby předvedou v Paříži. Oni tím jakoby předpřipravují světovou výstavu, která bude v Šanghaji v roce 2010.
Bude to zajímavá zkušenost, až to budete zkoušet.
To tedy ano. Lidé tam například po skladbě ani po koncertě netleskají. Nebo odcházejí a přicházejí během hraní. V Šanghaji je neskutečná infrastruktura, asi deset sálů, každý má 2000 míst, dvě velké opery, člověk je tam v ultrafuturistickém světě, 400 mrakodrapů a každý úplně jiný, a zase na druhou stranu ta tradice. Byli jsme tam na několika koncertech, úroveň je velmi průměrná. Jsou tam jiné mravy.
Zakomponováváte ty mravy do své skladby?
To je právě zajímavé, že nevíme, jakých kritérií se přidržet. Člověk nakonec prostě musí napsat svoji muziku a to je dobře. Já jsem měl výhodu, že jsem věděl, jako jediný z té skupiny, pro jaký nástroj chci psát. Protože jak jsem studoval Luminarium, zaujal mě nástroj suona, takový ječivý dechový nástroj, má úžasný zvuk, přeřve celý orchestr, něco mezi hobojem, saxofonem a trubkou, ve středověku se dostal z Persie (zurna) do severní Číny, trošku si ho tam upravili a používají ho dodnes. A pro ten ta skladba bude.
Kryštof Mařatka (1972)
Studoval klavír na Konzervatoři v Praze, skladbu tamtéž u Bohuslava Řehoře a rok na HAMU u Petra Ebena. Další vzdělání získal různými studijními pobyty a praxí, příležitostně vystupuje jako klavírista a diriguje. Od roku 1994 žije ve Francii. Skladby (výběr): Tři koncertantní věty pro čtyři violoncella*, Bajky* (smyčcový kvartet, 1996), Exaltum* (klavírní kvartet, 1999), Astrophonia* (koncert pro violu a orchestr, 1999), Voja Cello (2000), Antologie snu (klavírní trio, 2002), Luminarium* (koncert pro klarinet a orchestr, 2002), Otisk (orchestr, 2004), Hypnózy (dechový kvintet, 2006), Čtyřnohá vrána (melodram, 2006).
(* vyšlo na CD)
