Slovy v titulku charakterizoval Rudolfa Firkušného dirigent Zdeněk Košer. 11. února uplyne sto let od narození tohoto světově proslulého českého pianisty, jehož dlouhá kariéra a mimořádná osobnost představovaly most spojující humanistické principy první republiky s naší současností. Reprezentoval dobu, kdy být umělcem znamenalo dostát nejvyšším mravním nárokům. Firkušný nezanechal paměti jako Rubinstein, v nichž by se sebeuspokojením vylíčil vlastní úspěchy. Chránil si soukromí, nebyl typem egocentrické hvězdy, o níž kolují anekdoty. Jeho život navzdory všem dějinným kotrmelcům působí jako přímočará dráha vedoucí k jedinému cíli.
Tím cílem nebo krédem mohla být slova, která Rudolf Firkušný pronesl u příležitosti udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity v roce 1990. „Hudební interpret stejně jako filosof je zaměstnán věčným hledáním smyslu lidské existence. Kdybych si po celý svůj život tyto otázky nad partiturami nekladl, musel bych považovat svůj život za promarněný a svoji klavírní hru za zbytečnou.“
Triumfální návrat legendy
Jistě se mezi čtenáři Harmonie najdou ti, kdo byli osobně svědky onoho nezapomenutelného Pražského jara 1990, prvního svobodného festivalu po dvaačtyřiceti letech. Návrat legend – Leonarda Bernsteina, Rafaela Kubelíka a Rudolfa Firkušného – v posluchačích utvrdil vědomí nového začátku, pocit konečného prolomení mříží.
Rudolfa Firkušného, amerického občana s moravským srdcem, domácí publikum neslyšelo živě dlouhých čtyřiačtyřicet let. Nemohlo sledovat jeho vývoj, slyšet jej v plné síle, o jeho úspěších se dozvídalo zprostředkovaně. Skoro sedmdesátiletý umělec přednesl II. klavírní koncert Bohuslava Martinů. Úspěch byl nevýslovný, pugétů bylo tolik, že v hotelovém pokoji zaplnily i vanu. Do vlasti se konečně vrátil interpret, který pro české skladatele, pro českou hudbu odvedl nedocenitelné množství práce.
Jako Janáčků syn
Rodištěm Rudolfa Firkušného byla východomoravská Napajedla. Rudolf byl nejmladším synem notáře, který vládl fenomenální pamětí a ze školy se znal s Gustavem Mahlerem. Všechny tři nadané děti (nejstarší Leoš se jednou stane hudebním vědcem) vzorně prospívaly, rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Nejprve přišla válka a rok po jejím začátku náhle zemřel otec. To byly Rudolfovi tři roky a už tehdy si ve stoje u klavíru dovedl vybrnkat Šla Nanynka do zelí a hledat k písni pasující akordy. Matka se rozhodla přestěhovat do Brna, což umožnilo Rudolfovu hudební výchovu. Z nedostatku jiných možností se chlapce, u něhož byl zřejmý absolutní sluch, ujal flétnista divadelního orchestru.
Naštěstí se matka s pětiletým Rudou probojovala až k brněnské hudební instituci – Leoši Janáčkovi, řediteli varhanické školy. Talent, jaký se rodí jednou za sto let – tak zhodnotil schopnosti pětiletého klučiny z Napajedel Leoš Janáček, obvykle rezervovaný vůči zázračným dětem. Ti dva k sobě od začátku pocítili náklonnost: chlapec – poloviční sirotek, jemuž zemřel otec ve třech letech, a starý vážený skladatel, který přišel o dvě vlastní děti, nepřekvapivě navázali vztah otce a syna.
Skladatel, který měl pověst cholerika, ve vzpomínkách Firkušného vystupuje jako bytost laskavá a citlivá. I proto se jeho pojetí hodně lišilo od interpretační tradice, která zde vyrostla. Bylo měkčí, lyričtější bez ostrosti a zdůrazňování rytmu.
„Byl jsem malý, když jsme se seznámili, ale ihned jsem pocítil, že jsem nablízku člověku hodně zvláštnímu a velikému. Janáček se ke mně vždy choval jako k dospělému. Ne že by nerozuměl mentalitě dítěte, ale nedělal nic, co by bylo vyloženě dětské. Jednal se mnou jako s malým dospělým a bral mě hodně vážně. To mě přivedlo blíž k jeho hudbě. Miloval jsem ji, protože jsem byl u toho, když vznikala. Viděl jsem prakticky všechny premiéry velkých Janáčkových děl. Hrdě jsem s ním sedával v lóži a sledoval premiéry jeho oper. Když jsem byl starší, hráli jsme spolu velmi často čtyřručně na klavír,“ vzpomínal po letech někdejší žák.
S Janáčkem studoval devět let teorii a skladbu; v klavíru byl svěřen Ludmile Tučkové. Když se z varhanické školy stala konzervatoř, dostal sedmiletý Rudolf dispens a mohl současně navštěvovat obecnou školu i konzervatoř. Jeho pianistickou výchovu převzala Růžena Kurzová, manželka známého pedagoga, jejíž pojetí kurzovské metody nebylo tak striktní. Zde si Firkušný osvojil nejen totálně spolehlivou brilantní techniku, ale rozvinul umění úhozu, krásy tónu a smysl pro styl.
Na pódiu
I když se to paní učitelce nelíbilo, začalo se chystat první veřejné vystoupení osmiletého génia. 14. července 1920 se představil v Praze v Domě českých železničních úředníků. Na programu byla kromě Griega, Mozarta, Dvořáka, Kuhlaua, Chopina a Sindinga také jeho vlastní Humoreska a na závěr zaimprovizoval na píseň Holka modrooká. Přítomní čeští i němečtí kritikové se vyjádřili velmi povzbudivě. Studentu brněnské konzervatoře začalo poznenáhlu přibývat koncertů v Praze, Brně a dalších městech a pověst zázračného dítěte z Moravy se rychle šířila.
Z mnoha dat je hodný poznamenání 14. leden 1923: tehdy vystoupil Rudolf Firkušný poprvé s Českou filharmonií. Jeho provedení Mozartova Koncertu D dur bylo slovy Otakara Šourka „senzací“.
Zahraniční debut na sebe nedal dlouho čekat. První cesta na konci října 1926 vedla do Vídně, ještě nedávno hlavního města monarchie. Firkušného angažmá zařídil pražský hudební podnikatel Gustav Svojsík, který své bohaté zkušenosti nabyl ve službách Jana Kubelíka či Emy Destinnové. I na vídeňské publikum a kritiku zapůsobil talent z Československa mimořádně silně. Přechod od studenta k profesionálovi, od učedníka k mistrovi se u Firkušného odehrál nepozorovaně a hladce.
Po absolutoriu konzervatoře a maturitě na gymnáziu pokračovala studia úspěšného pianisty u Viléma Kurze v Praze. Kromě klavíru se zapsal i ke studiu skladby a dirigování. „Vždy jsem se považoval spíše za hudebníka než za pianistu. Jsem hladový po hudbě, a ne jenom té klavírní,“ říkal. „Motivace je učit se, žít s hudbou každý den a poznávat, jak málo toho ještě vím.“
TGM
Na sklonku dvacátých let se odehrálo druhé setkání s osobností stejně formativní, jakou byl Janáček. Na Štěpána roku 1927 vezl vládní automobil patnáctiletého umělce v doprovodu matky zasněženou alejí k lánskému zámku, kam byl Firkušný povolán samotným prezidentem Masarykem. Po společné večeři s uměnímilovnou Masarykovou rodinou zahrál Rudolf Bacha, Beethovena, Chopina a Smetanu, poté improvizoval na prezidentovu oblíbenou píseň Teče voda, teče.
„Leoš Janáček a TGM byly dvě největší osobnosti, které jsem ve svém životě poznal,“ konstatoval po letech Firkušný. Z těchto slov je zřejmé, že státníkova pomoc nespočívala zdaleka jen v neobvykle velkém honoráři 5500 Kč a měsíčnímu stipendiu 1500 Kč, které chlapci poskytl. Masaryk jako nejvyšší a milovaná národní autorita vyjádřil podporou Firkušného a jiných umělců, jako například Jarmily Novotné, jasný postoj – že umění, kultura, hrají v životě společnosti klíčovou roli a pro život nové republiky jsou tvůrčí lidé nezbytní.
Byl to Masaryk, kdo umožnil Firkušnému odjet do Paříže – tuto touhu mladého pianisty z důvodu, o nichž nemluvil, blokoval jeho učitel Kurz. Seznámit se s francouzskou klavírní školou, s novou hudbou, s uměním, jazykem této kulturní velmoci, získat rozhled a navázat přátelství – to vše se za pobytu ve francouzské metropoli Firkušnému podařilo. Dostal se k legendárnímu Alfredu Cortotovi. Nechme o tom vyprávět samotného pianistu:
„Když jsem šel předehrát Cortotovi, bylo to v jeho třídě a byl jsem poslední na řadě. Hrál jsem mu Bacha, Busoniho Choral, Prelude a Chopinovu Etudu č. 10 op. 25, načež mne Cortot objal a přede všemi účastníky pronesl známou větu ,Vy už nepotřebujete učitele, ale obecenstvo!‘ Pozval mne k účasti na jednom ze svých koncertů v Ecole normale, kde jsem pod jeho řízením hrál Janáčkovo Concertino, a také mne jmenoval členem poroty na závěrečné zkoušky Ecole normale. S Cortotem jsem vlastně nestudoval, ale chodil jsem poslouchat jeho interpretační kurzy a snažil jsem se co nejvíce seznámit s tehdejší francouzskou pianistickou školou.“
V roce 1928 absolvoval Firkušný studium skladby a v říjnu 1931 definitivně završil studia na pražské konzervatoři provedením vlastního klavírního koncertu. Později už se komponování nevěnoval, dal se do služeb tvůrců minulých i svých současníků, sám sebe na pódiu vždy chápal jako druhého po skladateli.
Konec dvacátých a počátek třicátých let je dobou intenzivního cestování: od Podkarpatské Rusi přes Itálii, Francii, Německo až po Londýn.
Poté, co se seznámil s francouzskou, zatoužil Firkušný poznat i německou klavírní metodu. „Opět s finanční pomocí TGM jsem odjel do Berlína. Tehdy byly v Německu dvě velké osobnosti: Erwin Fischer a Artur Schnabel. Schnabela jsem navštívil a požádal o přijetí ke studiu. On mě neobyčejně ochotně přijal (velmi si vážil Masaryka), ale vysvětlil, že učit v Berlíně nebude, vzhledem ke koncertním a gramofonovým závazkům v Londýně.“ Z plánované jarní konzultace sešlo vlivem Hitlerova nástupu k moci. Artur Schnabel přesídlil do italského Tremezza, kde jej Firkušný navštívil v rámci letních kursů. Už to ale nebylo setkání učitele a žáka, nýbrž podnětná diskuse dvou tvůrčích individualit.
Ve službách české hudby
Spolu s vyzráváním Firkušného osobnosti a klavírního stylu lze pozorovat jasné směřování jeho koncertního repertoáru. Jistě v tom sehrálo roli politické ovzduší směřující k národní tragédii, kdy uvádět české skladatele bylo chápáno jako srozumitelné gesto. Ale Firkušný už v tomto nepolevil. Smetanu, Janáčka, Dvořáka, Martinů, Bořkovce, Dusíka, Tomáška, Myslivečka, Voříška a další vozil do míst, kde by to jiní považovali za risk a vsadili raději na osvědčené efektní kusy. To, že Firkušný uspěl a přesvědčil publikum i kritiku o hodnotách zrozených v malé zemi, je zásluhou jeho osobnostního kouzla a totálního nasazení pro věc. Zvláštní kapitolou je v tomto ohledu Dvořákův klavírní koncert, do té doby „zanedbávané dítě“ populárního génia. Poprvé jej Firkušný provedl roku 1932, v Kurzově úpravě vedené dobře míněnou snahou dílu „pomoci“, později se pokorně vrátil k autorovu originálu.
Nesmírná popularita inspirovala řadu soudobých tvůrců, aby skládali přímo pro Firkušného: Hlobil, Kaprálová, Jirák, Friml, Moyzes… Až do vysokého věku jevil pianista neutuchající zájem o hudební vývoj. „Vždy jsem se zajímal o nové věci. Hrál jsem koncerty Martinů a jiných soudobých českých skladatelů. V USA jsem provedl koncerty Howarda Hansona a Gian Carla Menottiho. Vždy jsem se snažil jít s dobou, byl jsem zvědavý, co se kolem mě děje a jak můžu přispět hudbě své doby. Nejnovější trendy hudby – elektrofonická a avantgarda: To je, přiznám se, trochu cizí, nemám pocit, že tomu dost rozumím. Ale moc mě to zajímá a rád to poslouchám. Takže nehraji ty nej- nej- nejnovější skladby. Skončil jsem u Schönberga. Je to zajímavé sledovat, protože si myslím, že hudební vývoj bude v příštích letech hodně zajímavý,“ prohlásil na sklonku života v rozhlasovém rozhovoru.
Válka
Ještě před vypuknutím 2. světové války se Firkušný vydal dobýt nový kontinent. V USA, kde sídlila světová pianistická špička (Hofman, Rachmaninov, Rubinstein, Horowitz), bylo nesmírně těžké zaujmout a prosadit se. Firkušného koncerty v New Yorku a Washingtonu nepřinesly jednoznačný úspěch. Na ten si musel pianista ještě počkat.
Mezitím se v Evropě rozběhly neblahé události. Anexe Rakouska, Mnichov, ztráta Sudet… Posledním gestem umělce Firkušného bylo provedení II. koncertu Bohuslava Martinů s Rafaelem Kubelíkem a Českou filharmonií v prosinci 1938 a manifestační koncert ve prospěch vyhnanců z pohraničí 3. března 1939. Pak odcestoval za závazky do Anglie, Francie a Belgie.
V Paříži zapadl do přátelské komunity, jejímiž členy byli Bohuslav Martinů, klavírista Josef Páleníček, spisovatel Jiří Mucha či malíř Rudolf Kundera. Rychlá porážka Francie však znamenala pro všechny emigranty bezprostřední nebezpečí. 10. června 1940 dostal zprávu, že se blíží obsazení Paříže. Ještě ten den večer odjel poté, co varoval Bohuslava Martinů, který si sbalil kufry následující den. Dost možná tím klavírista zachránil skladateli život a upevnil tak již léta trvající přátelství.
Přes jih Francie a s dobrodružnými epizodami ve Španělsku se podařilo Firkušnému dospět do neutrálního Portugalska, odkud mohl konečně odplout do Ameriky, kam dorazil 17. prosince 1940. Začátky jistě nebyly snadné, ale v biografiích přetrvávají ty pozitivní události: úspěšné vystoupení v Chicagu s Dvořákovým koncertem pod taktovkou Thomase Beechama – a hlavně rozhodující triumf v newyorské Town Hall. Tehdy se v publiku, kde nechyběl Jan Masaryk, sešla umělecká elita i konkurence, aby si poslechla českou hudbu, Bacha a Mozarta. Ortel kritiky potvrdil dojem obecenstva: Firkušný je osobností hodnou postavit se po bok největším žijícím klavíristům. Od tohoto okamžiku začal Firkušný dobývat Ameriku s razancí conquistadora. Neuvěřitelných ovací se mu dostalo v Jižní Americe. Navštívil Uruguay, Chile, Peru, Venezuelu, tichomořské ostrovy, středoamerické státy, Západní Indii. Jeho hvězda stoupá a umělecký kredit roste. Přední orchestry si považují za čest mít jej jako sólistu. V posledním roce války odehrál Firkušný šedesát koncertů jen na půdě USA. Zemi, která jej přijala a jejímž občanem se později stal, se odvděčil uváděním tamních soudobých autorů.
Druhá emigrace
Příležitostí k oficiálnímu návratu umělce, který za sedm let nepřítomnosti vyrostl v hvězdu světového formátu, se stalo Pražské jaro 1946. Umělec později přiznal, jak velký nápor na psychiku znamenalo představit se publiku, které jej pozorně sledovalo od dětských let. Zahrál zde Bořkovcův koncert, sólový recitál, u nějž pro enormní zájem musela asistovat policie, a na závěr opět koncert Dvořákův. Nadšení posluchačů neznalo mezí a Firkušný odjížděl za dalšími závazky s příslibem opětovného účinkování na Pražském jaru 1947.
Bohužel pianista počátkem roku 1947 na turné v Jižní Americe upadl a zlomil si ruku, musel tedy účast na koncertech v Československu odříci. A další události už jsou dobře známé: po únorovém komunistickém puči a v reakci na smrt Jana Masaryka, jehož sebevraždě odmítl věřit, se rozhodl v republice zbavené svobody nevystupovat.
Firkušný nepatřil k politickým emigrantům. I v dobách temna zajížděl na Moravu za svou matkou a sestrou (z jedné takové návštěvy si přivezl svou o 33 let mladší manželku Taťánu), pouze diplomaticky odmítal všechny žádosti o angažmá v ČSSR a zemích východního bloku. Zato si na rozdíl od takového Kubelíka rád zahrál a natáčel s českými orchestry, dirigenty a soubory v zahraničí: památná jsou vystoupení s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem na festivalu v Edinburghu v roce 1959, provedení Beethovenova 3. koncertu v Salcburku s tímtéž orchestrem v roce 1965, spolupráce se Smetanovým kvartetem v roce 1986 a mnoho dalších příležitostí.
Místo domácího publika tak Firkušnému na vrcholu slávy aplaudovalo Rakousko, Skandinávie, Švýcarsko, Španělsko, Portugalsko, Izrael, Singapur, Hongkong, Austrálie, Japonsko. Ještě jednou zauvažoval Firkušný o návratu domů spolu s mladou rodinou. Tentokrát to ale znemožnila srpnová okupace roku 1968.
Epilog
Návrat Rudolfa Firkušného do České republiky byl především symbolický – dostávalo se mu zde opožděných oficiálních poct, ale věkem mu již ubývaly síly. Poslední koncert na domácí půdě se konal v Brně 6. října 1993, u příležitosti udělení čestného doktorátu JAMU. Rudolf Firkušný zemřel ve svém rodinném domě v americkém Staatsburgu 19. července 1994 ve věku, který označujeme jako požehnaný. Ale požehnaným můžeme nazvat celý jeho život: uměním, láskou, humanitou, přátelstvím.
(Čerpáno z publikace Jiřího Šafaříka: Rudolf Firkušný. Nadace Universitas Masarykiana, Brno 1994.)
