Vzhledem ke tvé multiprofesnosti tě prosím o stručnou definici sama sebe z hlediska hudebníka. Jsem… no asi si dám nejdřív kafe… [po půl hodině]… jsem člověk, který hledá různé způsoby sebevyjádření. Jsem jako mravenec, který se chytne každého dobře vypadajícího klacíku. To, co mi jde, to dělám. Čili: hraju, skládám, píšu, maluju, fotím, atd.
Jak a kdy jsi přišel na to, že jsi skladatel? Když mi bylo třináct, napsal jsem svou první skladbu. Byl to pochod v tónině a moll (ne ovšem Pochod pionýrů ) a od té doby jsem se začal považovat mimo jiné za skladatele.
Absolventská skladba Baron na stromě, inspirovaná stejnojmennou knihou Itala Calvina, byla tvou první orchestrální skladbou. Ztotožňuješ se s hlavní postavou románu – baronem Cosimem, který se vzepře společenským konvencím a začne žít na stromech (stane se svobodným, zároveň však izolovaným)? V době psaní této skladby jsem se tak trochu za „barona“ v podstatě považoval (v souvislosti s danou postavou knihy). Cítil jsem se mírně mimo. Teď (po čtyřech letech) se tak občas cítím také, ale už mi to připadá normální. Druhá linie mé povahy je ovšem komunikativnost a přátelskost. To zní jako paradox, ale ve skutečnosti se tyto dvě části mé osobnosti mají rády.
Říká se, že když je někdo dobrý improvizátor, nebývá dobrý skladatel a naopak. Co ty na to? A co Chopin? Nebo Mozart? Nebo já?
Začal jsi jako klasický student skladby. Později jsi fušoval prostřednictvím Mohsina Mortaby [bengálský zpěvák, žijící v Brně] do indické hudby. Co ti to dalo? Kromě toho, že jsem se od Mohsina naučil vařit bengálská jídla (mimochodem velmi chutná), jsem se i naučil poslouchat bengálskou a indickou hudbu. Není to žádná legrace vyposlechnout v kuse sedmdesátiminutovou rágu, skladbu, kde se zdánlivě od začátku do konce nic neděje. Myslím si, že je v etnické hudbě vůbec ještě mnoho inspirativního materiálu.
O něco později vznikl KK Band. Proč? Co je zač? KK Band vznikl v roce 1998 původně jako duo Krajíček (mandolína) a Král (klavír) a rozrostl se do pětičlenného seskupení. Nedlouho na to vznikla deska Šoulet . S tímto seskupením jsme v minulém roce vystoupili mimo jiné na jednom z koncertů festivalu Struny podzimu… Stylově se pohybujeme na hranici jazzu, rocku a romantizující klasiky. Hrajeme autorské instrumentální skladby s prostorem pro improvizaci v rámci daného tématu. Hudební publicista Vladimír Vlasák charakterizoval pěkně náš styl, když napsal: „hudba KK bandu se usmívá“.
Pokoušel ses i o folk s kytarou. Bylo to období hledání sama sebe a příslušné vlnové frekvence, nebo touha po ovládnutí a proniknutí do co nejvíce žánrů (anebo ono cimrmanovské bádání a zjištění, že tudy cesta nevede)? No… to kdybych věděl… [a objednává si další kávu]… Asi to byla součást hledání a zkoušení, co všechno je možné. Občas hrávají moje folkové skladby v rozhlase a nestydím se za ně. Stačí mi, když zjistím, že napíši žánrově vyhraněnou skladbu tak dobře jako například renomovaný folkař a můžu jít zas dál. Inspiruje mě to, když se snažím něčemu nebo někomu vyrovnat. Nemám potřebu vytvářet nový styl a být za každou cenu inovátor, být „kulturní předvoj“. Spíš si hraju a zkouším. Jeden žánr mě inspiruje k druhému.
Kde jsi ve svém hudebním hledání teď? Teď jsem mimo a pokouším se dostat do klidu, abych mohl dál psát hudbu (veškerou). Jsem totiž hodně zaneprázdněn věcmi, které se životem umělce na volné noze souvisí a netýkají se přímo tvorby (daně, pokládání lina v bytě, zkoušky z doktorandského studia a podobně). Mám období, kdy napíši za týden 5 písní a 30 minut další hudby a pak zase období, kdy „nasávám“ inspiraci. Stačí mi malá procházka po večerním Brně.
Co tvé hudební kariéře říkají tví nehudební rodiče? Moji rodiče jsou hudebně erudováni. Maminka hrála na klavír, měla svou jazzovou kapelu a hrála amatérsky divadlo. Tatínek hrál na varhany a zpíval. Rodiče mi vždycky nechali pro má rozhodnutí, týkající se mé profese, volnou ruku. A když ne, tak jsem si to stejně udělal podle svého a řekl jsem jim to, až už když bylo po všem. Spíš mě ale všemožně (finančně) podporovali a myslím, že byli a jsou rádi, že jsem šel touto cestou. K přihlášení se ke studiu kompozice na JAMU v Brně mě ale vedl opravdu sen a tomu se dá jen těžko odporovat.
Jak improvizuješ? Nevím. Improvizace je kombinace naučeného, racionálního a intuitivního. Rozhoduje nálada, pocit, atmosféra.
Jak skládáš? Podle toho co. Když jde o písničku do Komediografu [kabaretní představení] musím vědět, kdo ji bude zpívat a píši mu to přímo na tělo. Většinou mě v noci nebo na záchodě nebo ve sprše samovolně napadne verš s melodií a potom na to nabalím zbytek písně. Pokud se jedná o tak zvanou vážnou skladbu, píši ji každý den kousek a přibližně po 14 dnech se začne rodit skutečná kompozice, která v sobě spojuje intuitivní nápady a racionální rutinní znalosti. Začne z toho „lézt“ něco výrazného. Jak se to objeví, všechno z předešlých dnů vyhodím a vycházím už jen z toho posledního materiálu (který ovšem může po dalších 14 dnech potkat podobný osud). Vážnou soudobou hudbu skládám málo, protože je k tomu potřeba mnohem více času a mnohem více soustředění. Je to opravdu vážné.
Jak se máš? Príma.
Jak funguje skladatelská skupina „Bezmocná hrstka“, jejímž jsi stvořitelem, členem a managerem? Bezmocná hrstka vydala své první CD a zdá se, že to je asi vrchol její působnosti. Většina členů je nejen mimo Brno, ale i mimo Českou republiku a s organizováním koncertů je spojena spousta nepříjemné práce (například shánění peněz).
Jak snášíš pocit samoty? Myslím tím to, že jsi sám na jevišti a ztemnělé hlediště očekává tvé improvizační kousky. Snáším to dobře. Inspiruje mě to, ale zakládám si na dobrém přijetí od publika. Chci svým posluchačům něco sdělit. Nehraji jen pro sebe. Je to spíše o komunikaci.
Máš svá improvizační témata předem aspoň trochu připravena nebo promyšlena? Nemám připraveno nic. V improvizaci jde o to, nechat ruce, ať hrají a moc jim to nekazit. Pustit k tomu podvědomí a svému egu, které chce, aby to bylo hezké, efektní, virtuózní, méně romantické atd. říct: teď prosím tě vypadni! Inspiruje mě momentální atmosféra a také zvuk klavíru, který je nesmírně důležitý. Teď už chápu Keitha Jarretta, který přijde k piánu, zahraje g1 a řekne: „Tak tohle by nešlo.“
Takže tě ze všeho nejvíce inspiruje klavír? Ne klavír, ale barva zvuku. Inspiruje mě nástroj, na který mám zahrát. Improvizuji i na kytaru španělku nebo na bambusovou příčnou flétnu, nebo na violoncello, nebo kontrabas, nebo bicí, ale nejsem na tom technicky tak dobře, abych mohl s těmito nástroji vystupovat veřejně.
Máš nějaký improvizační nebo skladatelský vzor? Vzorem mi býval právě Keith Jarrett, nebo Chick Corea, ale v současné době moc jejich hudbu neposlouchám, aby mě neovlivňovala. Snažím se poslouchat co nejvíce současné hudby všech žánrů, abych věděl, co se kam posunuje a co se poslouchá. Inspiruje mě třeba i taneční scéna nebo house. A vzhledem k mým žánrovým výletům chci časem takovouto hudbu i zkusit napsat. Pokouším se i v této hudbě najít něco ryzího a hodnotného, i když je to někdy těžké.
O čem je dnešní soudobá tak zvaná vážná hudba, potažmo hudba vůbec? Vážná soudobá hudba je kroužkem kutilů. Je to smutné, ale je to tak… Hudba vůbec je o uvolnění, sdělení, relaxaci a je jednou ze základních potřeb člověka, i když si to možná mnoho lidí neuvědomuje. Neznám nikoho, kdo by neposlouchal nějakou hudbu. Hudba je i součást byznysu a občas se jí i zneužívá, protože má silný emocionální vliv. Ale takový už je svět.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? V současné době pracuji na vydání druhého CD KK Bandu, vydal jsem jedno album sólových klavírních CD nazvaných Možnosti a připravuji druhé s názvem Očekávání a rád bych vydal CD mých písní z Komediografu. Otázkou je, jestli se ještě CD budou kupovat. Jinak bych chtěl koncertovat, cestovat, mít rodinu a být o dost bohatší.
