Letošní rok se nese ve znamení významných oslav sedmistého výročí od narození Karla IV., římského císaře a českého krále. Epocha jeho vlády patřila mezi nejvýznamnější období našich dějin a mimořádná panovníkova osobnost se zapsala do dějin velké části Evropy, ať tomu bylo v oblasti politické či kulturní. Rozsah problematiky, které jako vladař věnoval svoji péči, byl na tehdejší dobu skutečně mimořádný, což dokládají mnohé architektonické, literární i jiné umělecké památky. Zatímco odkaz Karlovy doby v podobě architektonických památek, založení pražské univerzity a arcibiskupství či v literatuře je poměrně známý, o hudbě se obvykle mnoho nemluví a při hodnocení tohoto panovníka jí ani nebývá věnován prostor. V tomto ohledu je proto milým překvapením a doplněním hudebních znalostí nejnovější nahrávka souboru Schola Gregoriana Pragensis, která představuje profilový průřez hudebními památkami z doby velkého vladaře z rodu Lucemburků. Ta se stala příležitostí k setkání s Davidem Ebenem, hudebním vědcem a uměleckým vedoucím souboru.
V úvodu jsem zmínil, že hudba zrovna nepatří mezi ty oblasti, které by nás v souvislosti s dobou Karla IV. napadly nějak samozřejmě. Jak vznikala idea tohoto nahrávacího projektu? Byly „karlovské“ oslavy přímým impulsem ke vzniku, nebo jste se touto myšlenkou zabýval již v dřívějších letech? Moje práce s karlovskou tematikou je opravdu věcí dlouhodobou; skoro bych měl chuť říci, že jsme s Karlem staří přátelé, kdyby to nebylo vzhledem ke králi příliš familiérní a troufalé. Ale je jasné, že Karel mnohé „rozhýbal“ zejména v oblasti liturgie a liturgického zpěvu. Pokud se tedy muzikolog zabývá českým středověkem, musí v jednu chvíli logicky na Karla narazit. Se souborem Schola Gregoriana Pragensis se nám to poštěstilo již před mnoha lety, když jsme se zabývali vánočními obřady v pražské katedrále. I když se tedy veřejnosti může zdát Karlova spojitost s hudbou méně „hmatatelná“, zcela jistě byla součástí jeho každodenního života. A tak jsme velmi rádi, že můžeme přispět k letošnímu Karlovu výročí z hudebního úhlu pohledu.
Při sestavování dramaturgie jste museli řešit otázku notových materiálů. Hudební prameny ze 14. století jsou dochovány často v dosti fragmentární podobě a je třeba podotknout, že i za ni jsme často rádi. Jak náročná byla příprava not k této desce? Otázka dochovaných pramenů je samozřejmě věcí relativní. Pokud bychom porovnávali situaci ještě se starším obdobím – třeba s 12. až 13. stoletím, tak pramenný materiál ve druhé polovině 14. století výrazně narůstá, a jsou oblasti, které jsou dokumentovány poměrně dobře. Například k liturgickému zpěvu a obřadům v pražské katedrále máme dosti podrobné informace; rukopisy popisují podrobně „scénář“ bohoslužeb, a některé dokonce uvádějí, kdo z prelátů má „špendýrovat“ občerstvení kanovníků, které se koná o významných svátcích v kapitulním domě. Složitější je, když opustíme liturgickou tematiku a zaměříme se na světskou sféru nebo vícehlas. Někdy je třeba kombinovat různé typy výpovědí, abychom si mohli učinit představu o dobové praxi. Právě snaha o postižení různých vrstev hudebního života přinášela občas obtížnější rozhodování o interpretaci pramenných svědectví.
Nahrávka propojuje několik tematických okruhů, dotýkajících se přímo Karlova života. V době svého dětství pobýval na francouzském dvoře, kde získal důležité vazby na zdejší kulturu. Jeho vychovatelem a přítelem se stal dominikánský opat Pierre de Rosiers, jenž byl později zvolen papežem a přijal jméno Klement VI. Hlavní město Francie již v té době bylo významnou kulturní metropolí a stejně tak dvůr papežů skýtal mnohé příležitosti k pěstování hudebního života. Jsou nějaké doklady o importu repertoáru z Paříže či z papežského rezidenčního města Avignonu do Prahy? Myslím, že bylo logické začít nahrávku odkazem k Francii, a to nejen z důvodů životopisných. Francie v této době udávala tón i v nové hudební tvorbě. A jistě nebylo možné opomenout jednoho z největších skladatelských géniů středověku, Guillauma de Machaut, který byl tak úzce spojen s životem Karlova otce. Ale tady se dostáváme k určitému paradoxu. Vzpomínám si, jak si doc. Jaromír Černý při přednáškách obrazně „rval vlasy“ při představě, že Karel poznal ve Francii veškeré taje moderní vícehlasé tvorby, na pražský dvůr ji však – dle mlčení pramenů soudě – nepřenesl. Je těžké spekulovat o důvodech; myslím, že se Karel orientoval spíše na jinou sféru hudební tvorby, nežli sofistikované francouzské kompozice 14. století. Byl obrácen více k duchovní a liturgické oblasti, která souzněla s jeho duchovním i státnickým programem. Zprostředkovatelskou úlohu pro soudobou francouzskou polyfonii ovšem později splnila pražská univerzita.
Jedním z vnějších projevů Karlovy duchovní aktivity od osobní zbožnosti přes péči o blaho církve až po její zapojení do struktury státu bylo získávání ostatků svatých, z nichž si panovník asi nejvíce cenil svatého Kopí a Hřebů. S jejich pomocí naplňoval svoji vizi o nové úloze Prahy jako hlavního města Svaté říše římské i svazku zemí koruny české. Relikvie byly vystavovány v nově postavené kapli Božího těla na Novém Městě pražském, kam každoročně mířily poutě s množstvím věřících. K bohoslužbám, které při takových příležitostech probíhaly, také neodmyslitelně patřila hudba. Na tomto příkladu lze pozorovat Karlovy řekl bych až „mediální“ schopnosti spojit určitý duchovní program s politickými aspekty. Liturgický obřad dokázal přetvořit ve velkolepou podívanou pro tisíce poutníků. Můžeme si to docela dobře představit: na dřevěném lešení uprostřed náměstí – kaple tehdy ještě nestála – defilovali církevní hodnostáři a po ohlášení příslušnými vyvolávači předstupovali před shromážděné poutníky s ostatky v drahocenných relikviářích. Hudba při tom samozřejmě nesměla chybět. Jsou dochovány popisy tohoto obřadu s uvedením konkrétních zpěvů, které jednotlivé fáze ukazování doprovázely. Musela to být pozoruhodná změť různých zvuků: vyvolávači oznamující následující ostatek (německy příznačně nazývaní „Schreier“), zpívající klerici a tisíce poutníků, kteří patrně také nestáli po celou dobu jako pěny. Předpokládá se, že císař se těchto obřadů sám také účastnil.
Zatím jsme se bavili pouze o latinské liturgické hudbě, která byla v té době dominantní. Císař však v rámci svojí myšlenky duchovní internacionality Prahy zaměřil svoji pozornost i na jiné liturgie, jako byly ambroziánská či slovanská. Posledně jmenovanou uvedl do kláštera Na Slovanech, jehož velkorysou podporou se také symbolicky přihlásil ke svým přemyslovským kořenům. Karel chtěl opravdu vybudovat v Praze kosmopolitní centrum celé říše, jakýsi pozemský odlesk nebeského Jeruzaléma. Ne náhodou se při koncepci Nového města pražského inspiroval tradovaným půdorysem jeruzalémského starého města. Zde založený slovanský klášter se těšil vskutku mimořádné Karlově podpoře. Mimo jiné věnoval odměnu písaři Janovi za opisování knih „ve vznešeném slovanském jazyce“. Bohužel se z proslulé emauzské knihovny téměř nic nedochovalo. Jsme velice rádi, že se nám podařilo do nahrávky zařadit alespoň jednu ukázku z emauzského mešního repertoáru. Je to Alleluia Veselite se, které se podařilo zrekonstruovat díky nedávno objevenému fragmentu z Lublaňské univerzitní knihovny. Toto Alleluia je nezvyklou kombinací dvou prvků, možná příznačnou pro širší repertoár tohoto kláštera: „latinská“ chorální melodie se zde spojuje s textem v církevní slovanštině.
Jedním z nejvýznamnějších činů Karlovy vlády u nás bylo založení university, která byla první ve střední Evropě. Zdejší akademické společenstvo bylo dozajista místem, kde se setkávalo duchovní a světské prostředí a byla zde možnost k prolínání duchovních i světských témat. Dnes je známa především žákovská poezie, často s rozpustilou tematikou, která je však jen jednou z mnoha oblastí, jak vypadala forma zábavy a umění. Nakolik se vám podařilo proniknout do hudebního světa pražské university? Když člověk pročítá seznamy graduovaných absolventů pražské univerzity ze čtrnáctého století, teprve si uvědomí, jak mimořádným činem bylo založení pražského vysokého učení. Člověku před očima defilují stovky osob téměř z celé Evropy, od Uher až po Švédsko. Můžeme si představit, jakým „tavícím kotlem“ toto prostředí muselo být i v hudební oblasti. Studenti byli v převážné většině klerici, kteří jistě zpívali při liturgii, ale věnovali se i jiným hudebním žánrům. Už jsem se zmínil, že právě univerzita vytvořila v Praze příznivé klima pro recepci francouzské hudby období „ars nova“. Kolem roku 1370 je zde doložen traktát o současné francouzské notaci s řadou odkazů na dobový vícehlasý repertoár. V univerzitním prostředí se dařilo i písním s lyrickými duchovními texty. Doktorand Jan Ciglbauer postupně odkrývá velmi zajímavý soubor písní, od nichž vedou nitky do školského milieu a nejspíše i k pražské univerzitě. Myslím, že v souvislosti s univerzitou mohou muzikologové ještě ledacos objevit.
Celý rozhovor naleznete v HARMONII 3/2016
