Ještě v době, kdy koronavirová krize zavírala operní domy, divadla a koncertní sály, museli pořadatelé hudebních festivalů rozhodovat, zda připravené dramaturgie a dohodnutá tělesa přesunout, pozměnit, či zcela zrušit. Zatímco někteří vsadili na jistotu a své plány přesunuli na nadcházející rok, našlo se pár odvážlivců, kteří doufali, že se situace co nejdříve uklidní. Jednou z nejpozoruhodnějších kulturních událostí, která se rozhodla zkusit štěstí, je Hudební festival Znojmo, o jehož nezvyklém 16. ročníku jsme si popovídali s prezidentem festivalu Jiřím Ludvíkem.
Hudební festival Znojmo se jako jeden z mála odehraje v nezměněné podobě a plném rozsahu. V jaké fázi byl program, když se situace kolem koronaviru přiostřila? Dodělávali jste něco takříkajíc za pochodu, nebo vám to takhle hezky – myšleno bez nezbytné účasti zahraničních těles – zkrátka vyšlo? Program byl v tu dobou již hotový, takže jsme dodatečně nic měnit nemuseli. Samozřejmě když to přišlo, začali se všichni ozývat a muselo se to nějak řešit. Z programu jsme přesunuli koncert I Fagiolini na ročník 2021 a místo toho jsme udělali druhý koncert při svíčkách. Ještě jeden koncert, který jsme byli nuceni posunout, byl Adam Plachetka s projektem Molieri, který je pevně spjat s letošním pojetím naší festivalové dramaturgie. V té době ještě nebyla situace totiž rozvolněna natolik, abychom mohli mít jistotu, že jej v původním datu budeme moci uskutečnit. Mimo tyto zásahy však celý program festivalu zůstal nepoškozen.
Měli jste pro nejhorší případ nachystaný i nějaký záložní plán? Počítali jsme se ztrátou. Omezili jsme sedadla na 200 diváků. Samozřejmě ve chvíli, kdy by nám bylo zakázáno jakoukoliv akci uskutečnit, tak by se nedalo nic dělat. Ale chtěli jsme do toho jít.
Práce dramaturga nezřídka balancuje mezi snahou představit publiku co nejzajímavější a třeba i méně známe hudební kusy a mezi pragmatickým předpokladem toho, co si žádá publikum. Dramaturgii festivalu připravujete společně s Pavlem Šporclem a Romanem Válkem. Jak tato spolupráce probíhá? Je to v podstatě vždy o několika zásadních schůzkách, které spolu máme. Každý z nás pak hledá inspirační zdroje, bavíme se o tom s lidmi a tak dále. Nemáme striktně vzato uzavřený dramaturgický tým – ve své podstatě na bázi dvou až tří schůzek vytvoříme nějaký základní rámec a potom vytváříme kostru festivalu. To je práce na více než rok před samotným začátkem festivalu. Pak se samozřejmě může stát, že vymyslíme a přidáme ještě nějaký nový koncert třeba ještě tři čtvrtě roku před zahájením festivalu. Ale ten základní rámec je vždy jasný v podstatě něco přes rok. Navíc bych rád zmínil, že začínáme rozjíždět spolupráci s Ústavem hudební vědy Masarykovy univerzity, kde jsme měli takový menší seminář.
A v čem přesně tato spolupráce spočívá a navázali jste kontakt ještě s jinými institucemi? (Je nějaký koncert, který je přímo inspirován takovou spoluprací?) Jak jste se k této spolupráci vlastně dostali? Zatím komunikujeme výhradně s Masarykovou univerzitou, která nám nabídla, že bychom mohli uspořádat na univerzitní půdě seminář. Tam jsme si povídali o tom, jak dramaturgii tvoříme – že vycházíme z oper, které máme momentálně vybrané až do roku 2023, a z těchto oper se dále snažíme odvozovat obecnou dramaturgii festivalu. Studenti pak začali uvádět poměrně zajímavé návrhy jednotlivých koncertů, takže určitě vidíme do budoucna možnost spolupráce na různých úrovních fungování festivalu. Pan doktor Maňas s Ensemble Versus nám navíc nabídl sérii koncertů ze znojemských archivů.
Vyskytnou se někdy mezi vámi i názorové třenice, nebo jste ohledně směřování festivalu takříkajíc „na stejné lodi“? Máte nějak rozdělenou práci, či si prostě sednete a vymyslíte vše společně? My jsme si jasně vymezili, že festival má dvě hlavní části – jedna je operní a druhá koncertní. K té koncertní bych rád zmínil právě Pavla Šporcla, který se Znojmem zcela srostl, všichni jej tady milují. Na ten jeho koncert samozřejmě přijedou i lidé odjinud, ale obecně vzato to obyvatelé Znojma berou jako svůj koncert. A pak jsou koncerty, které jsou spíše pro publikum zvenčí, kde chceme nabídnout nějaké zajímavosti. Tam potom hledáme buďto nějaké zahraniční, potažmo české hvězdy, nebo se naopak snažíme stavět na co nejzajímavější dramaturgii.
Chápu, tady je určitě namístě zmínit dechberoucí zlatý hřeb festivalu před dvěma lety v podobě Il Giardino Armonico s Annou Prohaskou, o rok později výtečný Saul s Andreasem Schollem a Adamem Plachetkou v hlavních rolích. Jak se Vám daří nalákat do Znojma takto významná tělesa a osobnosti? Nehrály v tom roli i proslulé znojemské vinice? Ve své podstatě přijíždí většina z nich bez předchozí znalosti Znojma. To znamená, že na počátku hraje velkou roli přemlouvání, ale musím říct, že poté, co tady hrálo například těleso Akademie für Alte Musik Berlin nebo právě Il Giardino Armonico či Andreas Scholl, tak ta vyjednávací pozice je najednou mnohem pevnější. A jakmile sem již přijedou, tak už může být prostor i na ty vinice, ale musí to tady nejprve poznat. (smích)
A co byste tedy řekl, že byl v tomto ohledu ten prvotní mezník, který vám jako festivalu dal větší vyjednávací „kalibr“? Tak úplně taková první událost, která nás vynesla do určité „vyšší ligy“ bylo uvedení Platée od J. P. Rameaua v rámci ročníku 2014. Operu natočila i Česká televize a mělo to obrovský úspěch jak u posluchačů, tak u kritiky. Po tomhle už jsme měli jasnou vzestupnou tendenci. Pro mě osobně měl být tím největším zlomem právě Saul, po kterém bohužel přišel koronavirus. Takže jsme museli sáhnout k obrovským úsporám a pak čekat ze dne na den, jak se bude situace vyvíjet.
„Já jsem osobně velký fanoušek historicky poučené interpretace,
takže určitě se nevyhýbám tomu, abychom zahráli nějaké 19. století
v poučené stylové interpretaci a hodili pomyslnou rukavici české hudební scéně.“
Letošní Der Traum přehlíženého Michaela Haydna je opět v produkci festivalu. Původní scénář byl však nahrazen novým, inspirovaným vzpomínkami a povídkami Arnošta Goldflama. Co vás k tomuto kroku vedlo? Jak Vás napadlo toto spojení? My jsme v podstatě neustále naráželi na to, že ta skladba samotná byla psána formou commedia dell’arte, a navíc pro oficiální příležitost. Neustále jsme zápasili s tím, že se nám dílo bez tohoto pozadí jevilo jako nesamostatné. Navíc tím, že to byla commedia dell’arte, tak některé vtipy už současnému posluchači mnoho neříkaly. Tak jsme přemýšleli, jak to uchopit jinak, a jelikož se nám podařilo oslovit Arnošta Goldflama, který tento podzim bude vydávat sbírku povídek, a Radim Vizváry nacházel v rámci těch textů spojitosti s tím naším tématem, byl nápad na světě. Řekli jsme si, že tento Der Traum může „dohrát“ sny Arnošta Goldflama. Jeho vzpomínky na dětství jsou pak náplní tohoto snu, této skladby, která tak, jak je napsána, propůjčuje ještě vlastní vyznění a dohromady vytváří velkou aktualizaci tohoto díla. Samozřejmě ale s tou původní hudbou, nechceme popřít její princip – bude tam pantomima, moderní pantomima, ale v rámci těch příběhů, které tam jsou, je to ideální řešení.
A ty povídky a vzpomínky, které zpracováváte tedy vycházejí z knihy pana Goldflama, která má vyjít na podzim, chápu to správně? A tím jednotícím tématem jsou vzpomínky na dětství? Ano, ano, přesně tak.
Vím, že tohle je otázka spíše na pana režiséra Radima Vizváryho, ale čím byste řekl, že je režijní pojetí osobité? Jak byste inscenaci shrnul v jedné větě? Koronavirus! (smích) Ta inscenace bude mimořádná v mnoha ohledech a čas, který se jí věnoval, je jedním z nich – Radim Vizváry mi k tomu ostatně řekl, že ještě žádnému projektu se tak dlouho nevěnoval.
V průběhu let se Hudební festival Znojmo vyprofiloval převážně jako festival staré hudby, máte v plánu zaměřit se i na soudobější tvorbu? Tím nemyslím nutně 20. století, ale věřím, že se shodneme na tom, že i v 19. století je řada zajímavých, avšak opomíjených autorů. Pokud ano, jakým směrem byste se chtěli v soudobější tvorbě ubírat? My každým rokem pravidelně oslovujeme současné skladatele, aby nám připravili aranže nebo vyloženě nové skladby a za posledních pět let se nám tento trend daří s velkou úspěšností držet. Letos připravil Lukáš Sommer aranže pro smyčcové kvarteto z Metastasiových árií. Takže i tento prvek se snažíme v rámci festivalu zachovávat a posouvat dál. Devatenáctému století se také úplně nevyhýbáme, snažíme se v těch jednotlivých dramaturgiích hledat nějaký styčný bod, a pokud jej nalezneme, tak takové skladby určitě uvedeme. Já jsem osobně velký fanoušek historicky poučené interpretace, takže určitě se nevyhýbám tomu, abychom zahráli nějaké 19. století v poučené stylové interpretaci a hodili pomyslnou rukavici české hudební scéně. (smích) To je z těch věcí, kterých bychom chtěli dosáhnout. Ale protože je to Znojmo a Znojmo jako takové je především renesance a baroko, tak těžiště leží v této hudbě. Ostatně Metastasio sem jezdil na dovolenou, a to spojení s touhle dobou je tu stále živé.
Máte již představu, na co všechno se mohou posluchači těšit v příštím roce? Příští rok – doufejme, že to všechno klapne – máme naplánován boj mezi mužem a ženou, to bude obzvláště krásná dramaturgie.
V programu najdou hudbymilovní posluchači také cimbálovou muziku, tradiční jazz a swing v podání výborných Melody Boys a jiné nadžánrové pořady. Plánuje tyto jednotlivé segmenty ještě nějak více rozšířit, nebo je to spíše chutné koření, se kterým by se ale nemělo plýtvat? Chceme zůstat u toho koření. Všichni sem do Znojma na cimbálku už ostatně jezdí, to znamená, že již od prvního ročníku to tu máme jako takové odlehčení. U toho jazzu je to podobně, myslím si, že v rámci té krásné klasiky, kterou tady děláme, jsou ty jeden dva koncerty příjemným zpestřením a lidé to mají rádi. Samozřejmě je to ale úplně jiná hudba a úplně jiná životní filozofie. Myslím však, že pokud máme „slavit hudbou“, tak by tu to místo pro jazz mělo být.
V kultuře se pohybujete dlouhá léta a patřil jste k jedněm z mála osvícených politiků, kteří si její důležitost uvědomují. Tato kombinace je u nás nejen neobyčejně výjimečná, ale především Vám umožňuje udělat si mnohem širší obrázek o kultuře i politice. Jaká opatření do budoucna by se dle Vás měla či mohla udělat, aby byl kulturní život zasažen krizí co možná nejméně? Již dlouho zastávám názor – a mám možnost porovnávat i se zeměmi, které na tom třeba nejsou tak dobře jako my, co se týče kultury – že velkou a důležitou roli by mohla hrát nějaká přímá daňová určení. To znamená, že by firmy, nebo i lidé, mohli přímo určovat, kam část jejich daní půjde. Věřím, že by to posílilo i nezávislou stranu kultury. Současně si myslím, že máme velmi kvalitní a silný veřejný sektor a že dokonce takových zemí jako jsme my není mnoho. Ale je pravdou, že pokud v čem nejsme tak kovaní, tak to je právě ta nezávislá kultura a platí to nejen v klasice, ale i v jiných alternativních projektech a počinech. My máme rozpočet postavený tak, abychom nebyli plně závislí ani na soukromé, ani na státní sféře.
A jakým škodám budeme muset čelit tak jako tak? Šlo naopak i něčemu předejít? Jak? Nemyslím si, že to šlo. Ta situace byla tak bezprecedentní, že si vážně nemyslím, že šlo čemukoliv předejít. Velmi vstřícně se zachovalo ministerstvo kultury, ale také ministerstvo průmyslu. Já si především myslím, že moc důležité je nespoléhat se pouze na podporu státu. Předejít si myslím nešlo ničemu a je dost pravděpodobné, že do budoucna se budeme muset uskromnit. Ale měl by to být teď silný boj celé kulturní sféry, aby se nestala tou, která se škrtá jako první. Protože jak to tak bývá, většinou se v případě krize škrtají ty zbytné věci a okamžitě se nabízí otázka: je kultura tou zbytnou věcí? Za mě rozhodně ne.
