Začnu samozřejmě vaším smetanovským kompletem. Jak je teď daleko? Právě v těchto dnech celý projekt dokončujeme. Doposud vyšlo šest CD, poslední disk měl být původně hotový letos v červnu. Ale materiálu se ukázalo být mnohem víc, než jsme předpokládali, takže místo jednoho CD vydáme nakonec dvojdisk. Budou na něm Smetanovy skladby převážně z let 1845–1947, tedy z dob jeho studií u Proksche, přičemž v řadě případů se bude jednat o premiérové nahrávky.
Co všechno na tom dvojcédéčku uslyšíme? V prvé řadě Sonátu g moll, jedinou klavírní sonátu, kterou Smetana napsal. Na hraní je to pro mě docela oříšek, protože finále téhle Sonáty se ve své podstatě později stalo finálem Smetanova Klavírního tria g moll. To Trio mám na svém repertoáru už spoustu let, a teď se v tom „uleželém“ klavírním partu musím učit spoustu drobných změn, protože Smetana ve finále Sonáty g moll vlastně jakoby stmeluje všechny tři nástroje Tria do jediného klavírního partu. A tak se mi při cvičení občas málem kouřilo z hlavy.
Říkala jste, že na tom připravovaném CD budou také nějaké premiéry. Určitě. Především fugy. Smetana napsal během svých studií u Proksche doslova stovky skladeb, ve kterých procvičoval různé formy. Fugy pro něho byly vlastně takový polyfonní trénink a původně samozřejmě nebyly určené k veřejnému provozování. Pro nahrávku jsem z nich vybírala ty nejzajímavější. Když se letos v červnu ukázalo, že místo jednoho CD uděláme dvojcédéčko, zvýšil se pochopitelně i počet skladeb, které bylo možné nahrát. Začala jsem se tedy o prázdninách znovu probírat Smetanovými studijními kompozicemi, na výběr a nácvik jsem měla necelé dva měsíce. Takže jsem kus léta sice trávila na naší lodi na Lipně, kde mám většinou naprostou pohodu, ale tentokrát jsem si s sebou vzala svoji „máňu“ – to je takový můj malý přenosný klavír – a místo prázdninového lenošení jsem se věnovala Smetanovi. Fotografie téhle mé bohulibé činnosti se dokonce objevila na facebooku a jedna moje kolegyně z Londýna mi napsala: „Vypadáš v těch plavkách u piána ohromně svůdně.“ (smích)
Co dalšího nás na vašem smetanovském dvojdisku čeká? Ronda a pochody. Řada jich taky doposud nebyla natočená. A budou tam i Smetanovy studijní etudy. Jedna z nich – a moll – mně dneska zněla v hlavě celou noc, protože jsem ji včera natáčela. Je technicky neskutečně náročná, plná repetovaných tónů a skoků. A ty skoky a repetované tóny mě pak celou noc strašily.
Smetanovu Sonátu g moll jste zařadila i do svého recitálu, který budete mít v Rudolfinu na letošním Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Jak jste vybírala program? Pojala jsem svůj recitál jako sonátový večer. Chtěla jsem, aby jeho program byl hoden velkého festivalu a velkého sálu. A Smetanova Sonáta g moll je skutečné veledílo. Dál jsem do programu zařadila Sonátu Janáčkovu a na přání pořadatele, který chtěl alespoň jednu „pecku“, která bezpečně přitáhne posluchače, budu hrát Beethovenovu Appassionatu. A jelikož festival nese ve svém názvu jméno Firkušného, zahájím svůj recitál Janáčkem, protože právě Janáček znamenal ve Firkušného životě skutečně hodně.
Zažila jste Firkušného osobně? Měla jsem to štěstí, že jsem ho slyšela v euforických dobách těsně po revoluci. V roce 1990 hrál na Pražském jaru s Českou filharmonií a s Kubelíkem 2. klavírní koncert Bohuslava Martinů. Pak hrál v Praze ještě Dvořákův klavírní koncert, ale ten už jsem neslyšela živě, znám jen live záznam z you tube. Pouštěla jsem si ho mockrát – a klobouk dolů! Pro mě je to vzorová nahrávka. Firkušný ho pojal naprosto jedinečně. Je to směs ukázněnosti a naprostého technického nadhledu. Opravdu fantastické!
Váš manžel Jan Páleníček je synem významného českého pianisty Josefa Páleníčka. O něm je známo, že – stejně jako Firkušný – pobýval koncem třicátých let v Paříži. Zachovaly se v Páleníčkově rodině nějaké vzpomínky na Firkušného? Já jsem se samozřejmě už dávno pídila v Páleníčkovic rodině, jestli mi někdo řekne o Firkušném něco zajímavého. Ale vzhledem k tomu, že Firkušný žil v Brně a Páleníček v Praze, tak šlo zpočátku pravděpodobně spíš o náhodná setkání. A v Paříži se asi míjeli. Ale oba se tam samozřejmě stýkali se stejnou skupinou lidí, soustředěnou především kolem Martinů. Vím, že se oba navzájem ctili. Firkušný určitě věděl, co dělal Jožka pro Martinů, hlavně v poválečných letech, kdy se bojovalo o to, aby se Martinů vrátil do Čech.
Jak Firkušný, tak Páleníček byli mimo jiné také významnými interprety Janáčka. Oba ho hráli, oba výborně, ale přitom každý úplně jinak. Jožka byl živelnější, snad až živočišný, obrovskou roli u něho hrála spontaneita. Působil dojmem, jako když tvoří dílo přímo na pódiu, jako kdyby ho v ten moment komponoval. Firkušný byl precizní, uhlazený, měl všechno do detailu promyšlené.
Která z těch dvou rozdílných janáčkovských interpretací je vám bližší? Já mám blíž k Josefu Páleníčkovi. Fascinuje mě, jakým způsobem se Janáčka zmocňuje. On se ho chopí tak, že posluchač má od úplného prvopočátku pocit, že vzniká něco, co ho vtahuje, a nemůže přestat poslouchat až do konce. Páleníček měl neuvěřitelně silnou vnitřní představu, jakým způsobem dílo prezentovat jako celek, aby se mu nerozplývalo pod prsty. Pro mě je to velký vzor. A musím říci, že dodnes v mnoha momentech lituji, že jsme se minuli.
Vy jste skutečně Josefa Páleníčka osobně nezažila? Ne. Rozhodně ne v rodině. Já jsem nastoupila k Páleníčkovým na scénu až v roce 1996, Jožka zemřel v roce 1991. Ale samozřejmě jsem ho obdivovala jako studentka, znala jsem nejen jeho nahrávky, ale slyšela jsem ho živě i na několika koncertech. A jen taková kuriozita: jako desetiletá holka jsem mu v Roudnici nad Labem obracela noty. (smích)
Jak tomu došlo? Já jsem v Roudnici vyrůstala a samozřejmě jsem tam taky chodila do hudebky. Tenkrát se v Roudnici každý měsíc pořádaly koncerty. Na jeden z nich zavítalo České trio, no a mě si tenkrát vytáhli z hudební školy jako člověka, který už by měl umět číst noty tak dobře, že zvládne obracet Josefu Páleníčkovi. Takže jsem byla poctěná tím, že jsem při koncertě seděla rozechvělá na pódiu vedle Mistra Páleníčka, aniž bych bývala tušila, co mě ještě s Páleníčky v životě čeká.
Letos dokončíte svůj smetanovský projekt. Do čeho se pustíte, až ho uzavřete? S naším triem máme rozpracovaný velký projekt brahmsovský. Před dvěma lety jsme natočili komplet Brahmsových klavírních trií. A podobně, jako jsme s naším souborem nahráli klavírní tria Dvořákova a k nim Dvořákovy koncerty – klavírní, houslový a violoncellový, tak bychom k Brahmsovým klavírním triím také rádi přidali jeho koncerty. Vloni jsme natočili jeho první klavírní koncert a dvojkoncert, v blízké budoucnosti bychom rádi – jestli dá pánbůh a jestli budou finance – pokračovali druhým klavírním koncertem a koncertem houslovým. A pak se ještě chystáme nahrát jedno hodně netradiční CD. S výborným švýcarským klarinetistou Wenzelem Grundem, se kterým jsme už měli několik koncertů ve Švýcarsku, v Německu i u nás, bychom chtěli natočit CD, kde bude Glinkovo Trio pathétique a 8 kusů Maxe Brucha, nádherné a málo hrané věci.
Chystáte se také na něco z českého triového repertoáru? Už delší dobu připravujeme pro Supraphon komplet klavírních trií Bohuslava Martinů. Na to se moc těším.
Obdivuji, co všechno stiháte. A to vám ještě určitě musí zbýt nějaký čas na sólové hraní. Sólového klavírního repertoáru je strašně moc. Člověk by mohl mít deset životů a ještě by stejně nestihl zahrát všechno, co by chtěl. Když jsem teď dodělala Smetanu, tak bych se ráda věnovala i nějakým dalším českým autorům: Dvořákovi, Novákovi, Sukovi… Zvlášť Dvořák mě hodně láká, ale rodina říká, už toho prosím tě nech.
Vloni jste mi při jednom našem setkání říkala, že byste ráda natočila komplet klavírních koncertů Josefa Páleníčka. No vidíte, na to bych málem zapomněla. Se SOČRem a Ronaldem Zollmanem jsme letos v květnu natočili Páleníčkův první a třetí klavírní koncert a v únoru příštího roku bychom měli ve stejném obsazení natočit jeho druhý koncert a k tomu Concertino.
Páleníčkovy klavírní koncerty dnes asi nikdo nezná. Jaké jsou? Ten první je neobarokně-neoklasicistní, s malým orchestrem, druhý bych nazvala impresionisticky-expresivním, má velkou orchestrální sazbu, s úžasnými nástrojovými kombinacemi. Třetí byl určený pro studenty, je v pojetí nejmodernější, místy hodně virtuózní, zkrátka aby se mládí vydovádělo. V Concertinu je klavír zakomponován jako orchestrální nástroj, ale protože ho psal klavírista, tak dopřál klavíru velký prostor.
Vím, že Smetanovo trio hodně cestuje. Kam se chystáte vyjet v nejbližší době? Nejdřív do Severní Ameriky, tam nás čeká šest koncertů, hned poté do Anglie. Jinak jezdíme pravidelně do Brazílie – a vracíme se tam nesmírně rádi, stejně jako se rádi vracíme do Japonska. Nově nás čeká Čína a vypadá to, že se v příštím roce vypravíme do Argentiny a do Mexika.
To je opravdu úctyhodný výčet. Stačíte si najít čas také sama pro sebe? Já teď prožívám takové zvláštní údobí. Asi začínám stárnout. (smích) Daleko víc se dojímám a daleko víc a častěji podléhám nostalgii. Ale asi je to normální, že se člověk dostává s věkem do jiného rozpoložení. Naštěstí mám fantastické zázemí v našich dvou dětech a po boku svého manžela. A tak – přestože občas při tom dennodenním maratonu jen stěží popadám dech – si slibuju, že se alespoň občas trochu zastavím, abych si tu nostalgii mohla trochu užít.
Psáno pro: HARMONIE 11/2014
