Prestižní označení Editor´s Choice v britských hudebních časopisech Gramophone a BBC Music Magazine a nominace na BBC Music Magazine Awards činí z kompletní nahrávky čtyř komorních kantát z Vysočiny od Bohuslava Martinů mezinárodní událost. Otvírání studánek, Legendu z dýmu bramborové nati, Romanci z pampelišek a Mikeše z hor sjednocují poetické texty Miloslava Bureše do volného cyklu, evokujícího vzpomínky na dětství a pro skladatele v exilu znamenajícího významné spojení s domovinou. Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem, jejichž diskografii projekt zdobí, k tomu 12. února přidají zcela ojedinělé uvedení kantát v Petrohradu. Na zájezdě do Ruska se budou také podílet na uvedení Janáčkovy Glagolské mše a Dvořákovy kantáty Stabat mater.
V Moskvě byl Pražský filharmonický sbor před třiceti lety s Českou filharmonií. Ale je dnes – obecně – Rusko běžnou destinací pro samostatné vlastní turné? Do Ruska jedeme takto poprvé. Jde samozřejmě o uměleckou výzvu – jedeme tam exportovat českou hudbu, a to v naprosto originálním vzorku. Takže si toho moc vážíme. A jsme zvědavi na tamní publikum, které je pro nás velkou neznámou.
Sborový zpěv je v Rusku zakotven jinde než u nás, své určitě hraje silná tradice pravoslaví. Možná i tamní publikum může být zvědavo na Vás. Ano, tamní sbory zpívají jinak. Přivážíme jiný zvuk i jiný repertoár, pro ně absolutně neznámý. Ve střední Evropě, i v Británii, je Martinů známější, ale v Rusku obvyklým repertoárem není. A když už, tak si Rusové pravděpodobně vybaví spíš symfonické skladby nebo opery, ale ne tyto kantáty.
Ony nejsou vzhledem k textům a své poetice obvyklé v zahraničí asi vůbec…? Nizozemský komorní sbor, naprosto špičkové, skvostné těleso, má s hudbou Bohuslava Martinů jedno CD a jsou na něm nejen madrigaly, ale mimo jiné i Romance z pampelišek. Zpívají to nádherně, zároveň se ovšem nedá přeslechnout, že je čeština pro zahraniční sborové zpěváky pravé peklo. Když jazyk deformuje sólista, je to pořád jeden člověk a jedna chyba. Ale když češtinu deformuje šest sopranistek současně a každá jinak…
Ani vy však Otvírání studánek nevozíte běžně do zahraničí. Až na výjimky, jako byly před lety koncerty ve Francii s panem sbormistrem Jaroslavem Brychem, opravdu ne. Ono je to navíc nákladné. V kantátách je velké množství sólistů a instrumentalistů. Vezeme všechny s sebou. Pouze recitátorem bude – jako vstřícné gesto publiku – ruský herec. To se tak i v jiných případech dělává, že zpívaná řeč zůstává zachována v originále, ale recitace je přeložena.
Koná se váš čistě sborový koncert v Petrohradu přímo v Mariinském divadle? Jsme hosty koncertní řady Mariinského divadla v modernějším sále u historické budovy.
Vybrali si vás sami? Napůl. Je za tím i obrovská práce manažera sboru Radima Dolanského, který zájezd doslova vydupal ze země.
S Petrohradskou filharmonií zpíváte v sobotu Janáčkovu Glagolskou mši. S ní mají v Rusku větší znalost? Údajně se tam strašně dlouho nehrála. Petrohradská filharmonie má ovšem všechny předpoklady k hvězdnému provedení.
Budete z jejich pohledu původci a účastníky události. To ano. Ale musím upozornit na dramaturgii koncertu. Zatímco Glagolskou mší u nás a v západní Evropě koncertní programy vrcholí, tady ji umístili před přestávku. A pak následuje Čajkovského Patetická symfonie. Určitě je to tak kvůli motivaci obecenstva. Hlavně jsem ale zvědav na zvukový poměr. Náš sbor nezpívá málo, ale přece jen se trvale snažíme o kultivovaný zvuk, jehož základním parametrem není síla, ale krása. V Rusku je, myslím, tendence hrát a zpívat vše trochu víc, než jak to děláme my. Piano není tak slabé a forte je mnohem silnější. Takže uvidíme, jak to vyjde.
S Čajkovského orchestrem nakonec uvedete v Moskvě 15. února Dvořákovu Stabat mater. Alespoň ta je v Rusku známější? Určitě o něco. Dirigent Vladimir Fedosejev má hodně rád Dvořáka a myslím, že mezi jeho nahrávkami figuruje i Stabat mater. Při koncertě se ale tentokrát musí netypicky uprostřed, po páté větě, zařadit přestávka. Je to věc, kterou nemáme rádi, ale nedalo se nic jiného dělat. Pódium tam totiž není stavěné pro velké obsazení orchestru a sboru, všichni budou hodně natěsnaní a sbor se během té velmi dlouhé kantáty nebude moct ani jednou posadit. Takže to celé vychází vlastně z takové zdravotní nezbytnosti – aby nebyl výkon ovlivněn nedýchatelnou atmosférou.
Když se ke kantátám z Vysočiny přičte v supraphonské diskografii Pražského filharmonického sboru ještě loňský snímek oratoria Gilgameš s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem, několikanásobně v zahraniční už oceněný, a k tomu ve stejném katalogu teď čerstvě madrigaly v podání vašeho komorního sboru Martinů Voices, měl jste toho s Bohuslavem Martinů v poslední době docela hodně. Mám jeho hudbu rád, proto jsem se jí tak hodně zabýval, ale už jsme k tomu řekli všechno, co jsme říct mohli. Asi se k Martinů časem zase vrátíme, ale pauzička od jeho hudby teď bude velmi prospěšná.
Ví se o vás, že jste perfekcionista. Byl to ve studiu velký boj? Slabé slovo! Ale všichni byli připraveni, že to nastane. Pořád něco nebylo hotové, pořád jsem to ještě nechtěl pustit z ruky. Diskutovali jsme o některých věcech až do posledního dne, do dne odevzdání masteru. Spolupracoval s námi super tým, dobře se známe. S hudebním režisérem Milanem Puklickým jsme ve shodě, co se týká pojetí nahrávky, navíc vím, že mu mohu věřit, a on ví, že mám někdy velké nebo nečekané nároky, ale že mi jde o dobrou věc. A že ustoupím, když nemám pravdu… A nelze nezmínit skvělé výkony obou zvukových mistrů – Aleše Dvořáka u kantát a Jakuba Hadraby u madrigalů.
Kde byl větší boj – o kantáty, nebo potom o madrigaly? Všechno, co Martinů napsal pro sbor, je dost choulostivé, musí se hodně pracovat na tom, aby to znělo pěkně. Pokud má být nahrávka poslouchatelná opakovaně, je často alchymií, aby všechno do sebe zaklaplo. Za tu zvukovou choulostivost může často i autor, všechno od něho není napsáno vokálně ideálně. Já osobně nejsem přítelem „live“ nahrávek sborové hudby. Sbor je až moc živou hmotou, než aby se dal pokaždé snadno uchopit, a je spíše náhoda, když se živý záznam povede. A pak – jsme tak trochu ve vleku úrovně sborů na západ a na sever od nás, které položily laťku neuvěřitelně vysoko a jejichž dokonalé nahrávky nás doslova provokují ke stále lepším výkonům. Dokonalost je tam samozřejmostí. Doba nás posunula a my musíme být schopní konkurovat.
Které sbory máte na mysli? Jde třeba o německé rozhlasové sbory v Berlíně a Mnichově a pak především o sbory z Estonska, Litvy a Lotyšska. Ve svém repertoáru jsou naprosto nedostižné, o něco méně pak třeba v Bachovi nebo v Brahmsovi. Každopádně je až deprimující, jak je úroveň těch nejlepších sborů vysoká. A my se o ni musíme pořád znovu pokoušet.
Co budete natáčet po Martinů? Já se zařekl, že už nebudu nikdy nic nahrávat… No, já vím, to je hysterická reakce, která časem opadne. Profese mě k tomu zase dotlačí. Vím, co bych případně rád nahrál, v čem bych se dobře cítil. Nápady by byly, zveřejnit se nedají. Ale teď v každém případě na žádné další natáčení připravený nejsem.
