Lukáš Vondráček je stále v pohybu. Nejen fyzicky, ale i mentálně. Fyzicky kolem celé hudbymilovné planety, mentálně do středu hudby, do nekonečného vesmíru. Rozmlouvali jsme vprostřed léta na ose Utrecht – Las Vegas, kde už pár let Lukáš žije.
A tak trochu jsme navazovali na rozhovor, který jsme spolu vedli pro Harmonii v březnu 2023. (Rád odkazuji také na zajímavou knihu rozhovorů s českými klavíristy, kterou v roce 2023 publikovala Martina Klausová: Svět klavíru není vždy černobílý. Poslední část tvoří rozhovor s Lukášem Vondráčkem.) Tentokrát se naše povídání točilo kolem provádění a natáčení obou Brahmsových klavírních koncertů, které se uskuteční v únoru a červnu 2025 s Pražskými symfoniky pod vedením Tomáše Braunera. Nyní však již z dálav Las Vegas hovoří tichý a přemýšlivý vypravěč.
Říkal jsi mi, že ve volném čase rád vyrážíš do hor. Co v horách hledáš? Ticho?
Do hor to mám z domova kousek a rád po nich chodím sám. Dělám to částečně kvůli tichu a usebrání; zároveň je to pro mě důležité jako fyzická aktivita, abych pořád jen neseděl u klavíru. Ale je pravda, že ticho je jeden z důvodů, proč se mi krajina v okolí Las Vegas tak líbí; je velmi otevřená a prázdná, například ve srovnání s Bostonem – tady se k tichu přiblížím snáz. Iritují mě skupinky turistů, kteří vůbec neposlouchají přírodu, nahlas se baví, dokonce někteří si nesou na zádech reprák s popovou hudbou. Perfektní ticho neexistuje, ani v hudbě. Na horách je to například vítr, který ruší ticho, na koncertě může rušit třeba publikum. I kdyby sál byl perfektně zticha, vždy narazíme minimálně na tlukot vlastního srdce. Právě ta nedostupnost je to, co mě na hledání ticha láká. Všechny tóny, harmonie, melodie už člověk slyšel tisíckrát, ale ticho je něco vzácného. V hudbě je ticho strašně důležité – právě to, co se děje mezi notami, vytváří kouzlo hudby. Ticho také slouží k vytváření a uvolňování napětí. Ticho je potřeba vnímat v kontextu – co následuje před ním a po něm. Jiné je ticho před bouří a jiné po bouři. Každý si ticho může vyložit po svém.
Jak řešíš potřebu ticha, když jsi na cestách?
Ve městech si občas jdu na chvíli sednout do kostela. Nosím s sebou protihluková sluchátka, nic si do nich nepouštím. Hodí se nejen do letadla, odhluční třeba i auta projíždějící okolo hotelu.
Ale ticho budeš muset nechat za sebou, neboť v nadcházející 90. sezoně Pražských symfoniků se „vrhneš“ na Brahmse. Čekají tě oba jeho klavírní koncerty, z čehož také vznikne nahrávka. Je to pro tebe přirozené pokračování rachmaninovovského projektu?
Ještě společně se Schumannem jsou to mí nejoblíbenější autoři, takže logicky, když má přijít nahrávání, navrhuji některého z nich. Ale Brahmsovo dílo je od Rachmaninova velmi odlišné. Co se týká hudební struktury, je to úplně něco jiného, oba koncerty jsou hodně symfonické, vlastně bychom je spíš mohli považovat za takové malé symfonie s klavírem. U Rachmaninova je to naopak, pro něj je sólový klavír všemu nadřazený – je znát i na technických nárocích, že sólista má opravdu zazářit, je to jiné klavírní psaní než u Brahmse.
Je Brahms pro klavíristu lehčí než Rachmaninov?
Lehký rozhodně není. Už svým rozsahem – obě díla jsou obrovská. Vystavět celou strukturu tak, aby to dávalo smysl od začátku do konce, aby napětí neupadalo ani po čtyřiceti minutách, to je věda. I fyzicky jsou to pro klavíristu náročná díla. Ale je pravda, že pro mě je Brahms asi snazší než Rachmaninov – hlavně proto, že je pro mě velice přirozený. Pokud má člověk vrozené muzikální cítění, tak u Brahmse není příliš nad čím spekulovat; všechno je hned jasné. Možná u prvního klavírního koncertu je potřeba se někdy i nutit k ohnivému temperamentu. Je to vlastně revoluční dílo, nikdo před Brahmsem tímto způsobem koncert pro sólový klavír nepojal.
Jak vedle sebe působí Brahmsovy dva klavírní koncerty a Rachmaninovův cyklus čtyř koncertů a Rapsodie?
To se těžko srovnává. Musíme brát v úvahu, že jako skladatel měl Brahms úplně jiné možnosti. Teprve pak můžeme docenit, jak úžasná díla to vlastně jsou. Nedlouho před tím, než Rachmaninov své koncerty napsal, se klavír teprve dostal do stadia, kdy začal mít tolik zvukových možností, jaké známe dnes. To je úplně něco jiného než Brahmsovy koncerty.
Který z Brahmsových dvou klavírních koncertů je ti bližší?
Kdybych je měl srovnávat, tak se mi ten první asi líbí víc. Samozřejmě by se dalo říct, že ten druhý je vyrovnanější i zralejší a má spoustu nádherných nápadů, a je to určitě pravda, ale z toho prvního koncertu na mě dýchá jeho genialita a řekl bych, že je znát, že to z něj při komponování muselo tryskat, měl evidentně potřebu se na scéně uvést něčím zcela originálním. Druhý koncert je bližší idejím Beethovena nebo obecně představám klavírního koncertu.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Harmonie 09/2024.
