„Já vždycky říkám, že jsem byl Floridor a Celestén. Dopoledne jsem byl na fakultě a odpoledne jsem utekl na Provázek a tam jsem se cítil svobodný…“ Možnost setkat se s fenomenálním profesorem Štědroněm je vždy nabídkou, která se neodmítá. Zvlášť když se z milovaného Brna ve svých letech rozhodne naprosto samozřejmě přijet na provedení Balady pro banditu – díla Divadla Husa na provázku, jehož ho proslavilo v rámci široké veřejnosti, díla, které 22. září unikátně zazní v nové koncertní verzi Jihočeské filharmonie v ostravském kostele.
Miloš Štědroň není však „jen autorem Balady“, je především uznávaným skladatelem klasické hudby a také vzácnou renesanční osobností, která v české hudební vědě stojí na první příčce. Nyní však bude především řeč o Baladě… Nebo ne? Zabili, zabili, chlapa z Koločavy… Oním chlapem byl Nikola Šuhaj. Slavný loupežník z Podkarpatské Rusi, jehož příběh inspiroval v roce 1933 Ivana Olbrachta k napsání románové balady. Pro brněnské Divadlo na provázku pak v 70. letech vytvořil divadelní hru založenou nejen na Olbrachtovu námětu, ale také na studiu archiválií a novinových článků Milan Uhde – a dostala jméno Balada pro banditu. Do podoby muzikálu se zrodila díky hudbě Miloše Štědroně, režii Zdeňka Pospíšila (1975) a nezapomenutelné dvojici Miroslav Donutil-Iva Bittová. Po sérii neskutečně úspěšných uvedení se následně Balada dočkala filmového zpracování (1978) a písně zdomácněly u táborových ohňů… Nového nastudování se dočkala až po třiceti letech, v roce 2005, kdy již Divadlo Husa na provázku Baladu uvedlo v režii Vladimíra Morávka v čele s Janem Zadražilem a Evou Vrbkovou. Ředitele Jihočeské filharmonie natolik inscenace oslovila, že požádal o její přenesení do koncertní verze, kterou nyní přiváží na SHF.
Miloši, předpokládám, že tento rozhovor o Baladě pro banditu je tvůj asi „stý“ rozhovor na toto téma… Přesto, nebo právě proto: jaké dojmy a vzpomínky v tobě po tolika letech vyvolává? Dojmy a vzpomínky na Baladu po letech?!? Tak snad jen tolik, že když jsem se dozvěděl v prosinci 1974 od režiséra Zdeňka Pospíšila, že chce, abych mu napsal hudbu k Baladě, dostal jsem text a začala každodenní úmorná práce: za den song – korepetice – zkoušení, pro koho bude a jak. Kapela byla od začátku vybraná a od ledna pravidelně zkoušela za stálého napětí v kontaktu s režisérem. Já jsem se se Zdeňkem Pospíšilem dobře snášel, respektoval jsem jeho výbušnou povahu a viděl jsem v něm neoexpresionistického režiséra – pravého žáka Evžena Sokolovského – obdobně jako byli Eva Tálská a Peter Scherhaufer. Ale vznik inscenace neprobíhal v první fázi jako u muzikálu, kde jde vždy o rovnováhu divadla, které hraje, zpívá a tančí, jak to v našich poměrech přesně popsal ve své knize Ivo Osolsobě. Byla zde převaha režiséra, jeho dominance. Nevadilo mi to, ale snažil jsem se na něho působit v tom směru, aby tato rovnováha nastala nebo abychom se k ní aspoň přiblížili. Šlo především o taneční složku – tu dostal až do filmu Zdeněk Pospíšil, když si přizval kvalitního choreografa Jana Hartmanna. To, že by mohla Balada být muzikálem, jsem si uvědomoval až po provázkové premiéře a snažil jsem se na tom pracovat. Někdy s pochopením dalších přistupujících režisérů, někdy bez jejich zájmu. A těch inscenací bylo opravdu hodně, skoro čtyřicet.
Uvádím aspoň některé – Brno celkem třikrát: Divadlo na provázku dvakrát, Československý rozhlas, dále Divadlo Járy Pokojského, Praha: Malostranská beseda, Fidlovačka, Vinohrady; Most, Příbram, Sázava, Kladno, Liberec, Karlovy Vary, České Budějovice, Ústí nad Labem, Jihlava, Hradec Králové (více než 200 repríz), Pardubice, Šumperk, Opava, Ostrava, Český Těšín (česky i polsky), Bratislava, Nitra, Žilina, Zvolen, Prešov a další…
Teprve po roce 2000 se Balada postupně stala muzikálem – a to jak díky inscenacím, tak i díky CD nahrávkám (existuje jich asi devět). Takže moje vzpomínky končím asi tak, že díky aranžérům a vývoji po roce 2000 se postupně dopracovala Balada ke statutu muzikálu.
A rozdíl mezi Morávkem a výchozím Pospíšilem? Dokládá posun doby – Morávek uplatnil skvěle genderovou proměnu a udělal hlavním tématem muzikálu svár a spojení ženského a mužského principu.
Milan Uhde byl v té době zakázaným autorem – ani v titulcích filmového zpracování se jeho jméno neobjeví (docela překvapivě ani v nových edicích)… Na Provázku se vědělo, že texty tehdy psal právě on? Odtajnění Milana Uhde? Proběhlo až při našem společném zájezdu provázku do Ženevy 1980. Tehdy za námi přijel z Lausanne do Ženevy Zdeněk Pospíšil, který už byl ve Švýcarsku v emigraci. Doprovodný aparát dohlížitelů nemohl našemu delšímu setkání zabránit, a proto se tvářili neúčastně a ze schůzky v restauraci se vypařili. Slíbil jsem tehdy Zdeňkovi nějaké tři songy a slib jsem dodržel. Šlo to přes kamaráda v Itálii, který noty předal při průjezdu Lausanne. Pikantní je, že jsem tehdy nesmírně toužil po tom, aby mi právě Milan Uhde napsal libreto k muzikálu-opeře o Josefovi Fouché. Můj učitel a přítel profesor Josef Válka, excelentní historik Moravy a tehdy v klatbě jako pomocný vědecký pracovník se zákazem učit mě zavedl k Milanovi. Ten mi vysvětlil, v jaké je situaci a závěr byl, že jakmile se vše aspoň trochu zlepší, potkáme se u díla… Milan vždy s úsměvem opakuje, jak se bavil tím, že nevím o tom, že jsem už dva muzikály zhudebnil – Baladu pro banditu a Pohádku máje… Když si po letech kladu otázku, jak je možné, že já – který se zabýval denně analýzou – jsem nepoznal, že text s brechtovskou ironií v tak mistrné podobě nemohl stvořit Zdeněk Pospíšil – mám pro to toto vysvětlení: pro stromy jsem neviděl les – denně song, aranžování, korepetice – celek mi unikal…
Pokud se ještě zastavíme právě u filmu – písničky doprovázeli Zelenáči (Greenhorns), kdy banjo Marko Čermáka si vybavím vždycky, když se řekne Balada pro banditu. Jak vlastně tyto songy zněly v divadle? Nepředpokládám, že na každé představení jezdili vytížení Zelenáči… Hrál třeba i sám Donutil na kytaru a Bittová na housle? Kapelu tvořili od začátku Aleš Jurda – housle, kytary – Jan Svoboda a Jonatan Tomeš, basa – Stanislav Tesař, foukačky – Dalibor Lebloch, banjo – Jiří Tlach, bicí – Aleš Záboj…
Morávkova inscenace z roku 2005 pochopitelně neměla být rekonstrukcí Vaší původní hry, dokonce zněla i v hudební úpravě Petra Hromádky. Nyní koncertní verzi vyhotovil Tomáš Ille a tak si dílo žije vlastním životem… Zachovali tvůj náhled na věc, nebo je z těch verzí už hodně cítit jejich vlastní invence? Aranžéři Balady? Ta první verze i rozhlasová na ni navazující verze byla mou záležitostí. Potom začali přistupovat aranžéři. Všichni víme, kdo je dnes aranžér. Bývá často kompozičně zdatnější než mnozí čeští autoři muzikálů, kteří jsou lepší nebo horší písničkáři, ale nemají vesměs tu genialitu Webera, Sondheima, Weilla, Bernsteina a dalších, kteří „ručí za vše“. U nás více než kde jinde přistupuje aranžér.
Často už dávno pochopil, že je všecka sláva polní tráva a živí se tím, že dá svůj často vynikající um do služeb někoho, kdo by se v partituře ztratil: viděl jsem několik takových situací, kdy dotyčný autor dbal na image, příjezd a odjezd luxusním autem a na zoufalé dotazy dirigenta, proč je flétna pod violoncelly a kontrabasy a pod rozsahem, obvykle volal: dejte to nějak dohromady… Dirigent a aranžér to museli udělat, ale skladatel je přece ten, kdo ručí i za ten poslední detail partitury, ovládá ladění, transpozice, slyší partituru atd.
Jednou jsem dělal filmovou hudbu a v průjezdu studia Ve Smečkách na mě čekal primárius, kterého jsem znal z dřívějška a volal, zda mám noty. Ano, samozřejmě – partituru i party. Zavolal nahoru na schody: hrajeme z not a pak mi omluvně řekl: promiňte, ale my jsme rádi, že budeme hrát napsaný materiál. Chodí sem čím dál tím víc pískačů, někteří neumějí ani noty a chtěli, abychom jejich zpěv nebo pískání doprovázeli jako orchestr. To je asi hlavní problém českého muzikálu… Jací velikáni jsou ti už dříve připomenutí Weber, Bernstein, Sondheim a desítky dalších…
Moji aranžéři? Skvělý a citlivý Petr Malásek. Jeho aranžmá pro CD Multisonic mě pořád drží. Zakázal jsem si oficiální pohřeb a chci jen, aby si na mě vzpomněli ti nejbližší. Pokud by mi někdo někdy chtěl zahrát písničku na památku, tak bych si vybral Petra Maláska a jeho aranžmá písně Kamarádi moji z Balady.
A Petr Hromádka? Mistr – invenční kumštýř, který se dovede vcítit do skladby a připojit svůj komentář, který nikdy nejde proti…
A Tomáš Ille? To byl pro mě šok největší. Skromný člověk, který se umístil na pozoruhodných místech v Grammy a poslal mi – aby se mi představil – své orchestrální aranžmá mé milované Straussovy Elektry. Já jsem uviděl na tom DVD Helsinky, koncertní halu pro 3000 lidí a Manfreda Honecka, jak řídí Illeho hodinovou orchestrální verzi. Nemohl jsem se od toho odtrhnout… Srovnejte pak takového hudebníka a někoho, kdo dokola vyhrává tři akordy v agresívním zesílení a je na něm nejzajímavější to, jak krásně nebo děsivě vypadá… Je opravdu málo geniálních rockerů, ale spousta těch, kdo se tím výborně živí. Mercury a další géniové této části hudby jsou na rozdíl od jazzu a vážné hudby velmi vzácní…
Asi před rokem nastudoval režisér Juraj Deák Baladu na Vinohradech. Nestačil jsem už přijet, protože proběhla generálka a premiéra a pak začal zákaz. Ale dostal jsem CD a aranžmá skupiny RAZAM. Skvělí artrockoví a folkrockoví hudebníci – Iva Marešová a Aliaksanr Yasinski (akordeon), Michael Vašíček (kytary a basa), Ilia Chernoklinov (viola), Radek Doležal (bicí a perkuse). Dík – i ve svém věku jsem se poučil o tak samozřejmé věci, které obvykle stojí v cestě režisér svými scénickými požadavky – a sice, že čtyřicetivteřinová písnička se třemi slokami by se měla přirozeně zrychlovat a modulačně stoupat. Je to přece tak samozřejmé, ale ve zmatku inscenace si to uvědomíte až po premiéře… RAZAME, velké díky!!
Ne všichni nejspíš ví, že nejsi „pouze skladatelem Balady“, ale především předním českým skladatelem klasické hudby, muzikologem zabývajícím se osobností a dílem Leoše Janáčka, ale třeba i barokního velikána Monteverdiho, bravurně nejenže dokážeš hovořit o hudbě, obecně o umění a estetice, ale ovládáš i několik světových jazyků… Řekla bych, že jsi opravdu „renesanční člověk“… Stále ještě nadšeně čteš Puškinovy erotické básně v originále, jako nám při přednáškách na brněnské muzikologii? Puškina si musím každoročně přečíst v originále aspoň Oněgina, Povídky Bělkina, Malěnkije tragedii. A také Gribojedova Gore ot uma – Hoře z rozumu, které ještě nenašlo českého Radoka, aby toto skvělé drama umocnil na českém divadle. A samozřejmě přiberu Gogola. Jestliže platí o evropském dramatu v letech 1820–1850, že musíte při inscenování škrtat a škrtat, tak výjimkou je Nestroy. A u Gogola nelze zrušit ani čárku ve všech jeho třech velkých tragikomediích. Priesner označil právem Nestroyovy výtvory za tragikomické frašky. Tak Gogol na toto označení víc než aspiruje. Ale bych se nechlubil, že čtu Puškina a také jeho erotickou (česky ještě nepřeloženou) poezii, tak aspoň ukázka: Puškin psal do osmnácti skoro převážně francouzsky, v lyceu mu říkali „Francúzik“. V tomto čtyřverší se vrátil k francouzštině:
J’ai possédé maîtresse honnête.
Je la servais comme il lui faut.
Mais je n’ai point tourné de tête –
Je n’ai jamais visé si haut
Puškin nám oznamuje, že měl krásnou milenku a že si jí hleděl jak se patří, ale že ji dlouho neviděl celou, protože se ještě nedostal vzhůru – ruský orientační překlad:
U menja byla porjadočnaja ljubovnica,
Ja jej služil, kak jej podobajet,
No golovy jej ně kružil,
Ja nikogda ně metil tak vysoko…
Nebo si dělá Puškin legraci z generála Orlova a jeho dámy (Istomina). V prvním čtyřverší popisuje generála a nevábný pohled na něj v posteli s tou dámou a ve druhém čtyřverší Puškin píše:
Ně dumav milogo obiděť
vzjala Laisa mikroskop
i govorit: pozvol uviděť,
moj milyj, čem menja ty job.
Jak to přeložit? Trochu to zeufemizujeme:
Laisa nechce přítele urazit
Leč mikroskop k posteli nese
Dovol mi, milý, hned se podívat
Co se ti tady třese?!?
Puškin pro tu aktivitu použil sloveso „job“ – … čem menja ty job… původně jsem to četl jako „skop“… Italské „scopare“ znamená zametat, ale také souložit. Znám krásnou italskou sentenci s tímto slovesem: Nascere, scopare, morire. Che noia! – Narodit se, souložit, umřít. Jaká nuda!
Poptával jsem se ruských přátel, ale byly to dámy a zřejmě z takových kruhů, kam to Puškinovo-moje „skop“ nedorazilo… Až kamarádka rodilá Ruska pravila, že by tam mělo být „job“ – u Puškina je totiž sloveso vynecháno. Přijal jsem okamžitě tento filologicky jedině správný výklad a na moje italianizující úvahy zapomeňte…
Celá ta Puškinova erotická poezie vyšla ve svazku Čas něvinnogo dosuga – Doba nevinné zábavy. Dosug je volný čas na rozdíl od nědosuga. Editor svazek uvedl přímo kouzelně: Puškina si můžete představit ve všech možných polohách. Je „náš“ Puškin, „váš“ Puškin, Puškin-křesťan, Puškin-ateista, Puškin přelétavý a donjuánský, Puškin vzorný manžel a otec rodiny… atd. atd.
Za necelý rok ti bude 80. Jsi vegetarián, cvičíš jógu a podle mě asi vůbec nespíš vzhledem k tomu, co všechno za den zvládneš nejen přednášet a oběhnout v brněnském rozhlase, televizi a po divadlech, ale také přečíst a třeba i vidět za nová DVD s operními inscenacemi… Jak se udržuji? Cvičím – z jógy jsem si vzal jen málo – hlavně „néti“ proplachování nosu a něco z Tibeťanů a potom silové cviky a stoj na hlavě. Jinak celkově musím brzdit…
